archiv II. > Archiv III. > Pozor! Virus (Polsko)
Paweł Sztarbowski

Pozor! Virus (Polsko)

Při psaní o divadle v době epidemie koronaviru je objektivní hledisko v podstatě nemožné. Tato situace se dotýká nás všech, znesnadňuje každodenní fungování, mění návyky. Když usedám k tomuto textu, navazuji na lekcAe se studenty Divadelní akademie ve Varšavě, které v současné době provozuji prostřednictvím aplikace Zoom, a na také online poradu zaměstnanců Teatru Powszechnego ve Varšavě, jež nyní spolu s Pawłem Łysakem vedeme. Absolvovali jsme též setkání se všemi herci, která se konají jednou za sezonu a během nichž projednáváme plány na příští sezonu. Jak si lze snadno domyslet, můžeme v letošním roce mluvit o plánech pouze pomocí podmiňovacího způsobu. Nevíme nic – ani kdy opět začneme hrát, ani kdy zahájíme jakékoli zkoušky, ani jestli se uskuteční plánované zájezdy na festivaly. Vrátíme se do divadla ještě v této sezoně? Samé neznámé. Stejně tak „na vodě“ je i rozpočet, neboť všichni komentátoři se shodují, že nás čeká finanční krize obrovských rozměrů, která se nepochybně nevyhne ani kulturním institucím. Jedno je jisté – budou nutné vše znovu naplánovat. Ale nezbytná může být i nová vize divadla – divadlo po katastrofě.
Virus se k nám přibližoval a dával o sobě vědět od okamžiku, kdy jsme dostávali první zprávy z Číny. V Teatrze Powszechnym jsme tuto situaci průběžně sledovali, neboť naše inscenace Capri – ostrov uprchlíků v režii Krystiana Lupy, byla pozvána k hostování v několika čínských městech, kde jsme měli hrát na přelomu června a července. Právě od našich čínských partnerů jsme se dozvěděli, že vzhledem k hrozbě nákazy v Číně uzavřeli téměř naráz všechna kina, divadla, galerie a koncertní sály. No ale to vše se zatím dělo v daleké Číně!
Když začaly po několika týdnech přicházet znepokojující zvěsti ze severní Itálie, pořád se zdálo, že to musí být nějaká výjimečná situace a nejspíš není šance, že by se virus rozšířil stejně prudce v dalších evropských zemích. Nebyl důvod k panice, život šel dál. Několik dní před uzavřením hranic jsem byl v pařížském Ódeonu na první repríze Skleněného zvěřince v režii Iva van Hove. Sál naplněný k prasknutí, představení mělo začít doslova za chvíli, světlo v hledišti začínalo zhášet. V tom okamžiku v některé z předních řad kdosi začal silně kašlat. Vzápětí se přede mnou zvedl starší pár a prodíral se ven z hlediště. Následovalo je několik dalších. Rychle vyběhla rovněž kašlající žena. Představení se však odehrálo bez problémů, a po něm dav vyšel do pařížských ulic, v nichž i v těchto nočních hodinách panoval čilý ruch. Nedlouho poté se mělo hrát představení Teatru Powszechnego Damašek 2045 v režii Omara Abusaady na festivalu v Liège. Někteří herci se znepokojovali, jestli není příliš riskantní odjíždět za situace šířícího se koronaviru, ale tehdy ještě nikdo z nás nepoužíval slovo epidemie. Kamion se scénografií a kostýmy odjel do Belgie, ale už o několik hodin později bylo oznámeno, že divadla a další instituce budou uzavřeny. Kamion jsme museli vrátit odkudsi ze středního Německa.
Vyprávím to všechno, abych ukázal, že od počátku března byl každý další den velkou neznámou, a události se valily jako lavina. /…/

celý text najdete v čísle