archiv II. > Archiv III. > Antika dnes
Martin J. Švejda

Antika dnes

Antika se vrátila do českých divadel. V prvé polovině roku a na počátku nové sezony 2018/19 bylo uvedeno, eviduji-li správně, celkem osm inscenací, postavených na antických látkách, ať již v podobě původních dramat, současných parafrází či děl, pracujících obecně s antickou tematikou. Jan Nebeský nastudoval se spolkem Jedl Senekovu Médeiu v úpravě Lucie Trmíkové, Martin Čičvák v Divadle na Vinohradech Euripidovu Ifigenii v Aulidě, J. A. Pitínský v Městském divadle ve Zlíně Euripidovy Trojanky v úpravě své a Vladimíra Fekara, Hana Burešová v Divadle v Dlouhé Sofoklovu Élektru v úpravě Štěpána Otčenáška, František Derfler v Divadle u stolu Senekova Thyesta, Daniel Špinar v Národním divadle Vítejte v Thébách Moiry Buffiniové, vycházející z antických mýtů, vztahujících se k městu Théby, Martina Schlegelová v rámci Antické Štvanice při spolupráci Divadla Letí a Tygra v tísni Konec Faidry / Prosebnice, propojující texty Mariny Carr Faidra pozpátku (jenž vychází ze Senekovy Faidry, resp. historie Faidřiny „rodiny“ a „příbuzenstva“) a Anny Saavedry Prosebnice (který čerpá z Aischylových Prosebnic), a Jan Frič v Divadle X10 Teritorium Ondřeje Novotného, parafrázující prvou část Aischylovy Orestei, Agamemnóna.
Antiku, jak z výčtu patrno, uvádějí velká divadla i nezávislé scény. Hrají se výlučně tragické látky, nikoli komedie. Z dramatiků je inscenován jak tradiční trojlístek Aischylos – Sofoklés – Euripidés, tak nově ve zvýšené míře i římský Seneca, pravděpodobně pro současnou dostupnost českých překladů i pro surovější charakter jeho her, který zřejmě v očích inscenátorů více přiléhá dnešní době. Vypozorovat lze jediné dělítko: starší režiséři (Burešová, Derlfer, Nebeský, Pitínský) pracují s původními antickými dramaty, mladší (Frič, Schlegelová, Špinar) s dnešními parafrázemi. Dalo by se z toho usuzovat, že mladším režisérům k využití antiky – např. proto, aby ji mohli vztáhnout k současnosti – více vyhovuje její „předzpracované“ podoba, představuje pro ně snadnější, přístupnější cestu.
Důležitější otázka ale zní: co dotyčné režiséry, respektive divadla, vede k tomu, že poněkud odtažitou antiku dnes vlastně inscenují? Zdá se, že je většinou zajímají spíše modelové (archetypální) situace mezilidských vztahů než politicko-společenské problémy. Zcela je tak tomu v případě Nebeského Médei, namnoze v Schlegelové Konci Faidry /Prosebnicích (kde pouze připojené Prosebnice akcentují politické téma) a ve Špinarově Vítejte v Thébách (dominantní politické téma tu je upozaděno na úkor tématu vztahového či, řekněme, genderového). Ifigenie v Taulidě Martina Čičváka a Teritorium Jana Friče soukromé a veřejné téma udržují v rovnováze; politickou rovinu hry zdůrazňují pouze Pitínského Trójanky. Burešové Élektra a Derflerův Thyestes zůstávají mezi uvedenými inscenacemi poněkud stranou: dostředivě tíhnou k samotným textům a v provedení absentuje zřetelnější výklad, natož aby se explicitněji vztahovaly k současnosti.
V následujícím textu se budu věnovat čtyřem pražským titulům: dvěma inscenacím „zasloužilých“ režisérů, kteří vstoupili do českého divadla v osmdesátých letech, Hany Burešové a Jana Nebeského, a dvěma představitelů dnes dominující generace třicátníků, Martiny Schlegelové a Daniela Špinara. /…/

celý text najdete v čísle

Sofoklés: Élektra, režie Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé, 2018
Médeia, režie Jan Nebeský, Divadelní spolek Jedl, 2018
Marina Carr – Anna Saavedra:
Konec Faidry/ Prosebnice, režie M.Schlegelová, Antická Štvanice 2018 - Divadlo Letí, 2018
Moira Buffini:
Vítejte v Thébách, režie Daniel Špinar, Národní divadlo Praha, 2018