archiv II. > Archiv III. > Leopoldstadt
Tom Stoppard

Leopoldstadt

Hermann: /…/ Proč si Židi musejí pořád vybírat mezi ctižádostí a skromností? Až se uvolní kvóta pro profesory Židy, budeš nejspíš na řadě. Tak jim neskoč na to blbnutí s Židovským státem. Chceš dělat matematiku na poušti nebo ve městě, kde si podávali ruce Haydn, Mozart a Beethoven, a kde k nám domů chodil Brahms? Jsme Rakušani. Vídeňáci. Lékaři k nám jezdí studovat z celého světa. Filozofové. Architekti. Město milovníků umění a intelektuálů jako žádné jiné.
Ludwig: Jistě, a nezapomeň na kavárny a dortíky…
Hermann: Sídlo, ve kterém se po šest set let hromadili Poláci, Češi, Maďaři, Rumuni, Rusíni, Italové, Chorvati, Slováci a bůhví, kdo ještě, od švýcarské hranice až k carské říši, parlamenty a strany v nevím kolika jazycích, to celé od Salcburku po Černovice propojeno poštovními schránkami ve stejných černo-žlutých livrejích a věrností císaři a králi Františku Josefovi, který svoje Židy osvobodil právě včas, takže jsme vyrostli se stejnými právy jako každý jiný. Předsudky patrně přes noc nezmizely. Ale státní služba, armáda, univerzita…
Ludwig: Ale jdi. A proto asi policie stojí a přihlíží, jak židovské studenty shazují z rampy před univerzitou. Aby je pak zavřeli, že prý vyvolávají nepokoje…
Hermann: Ano, proto! Proto nějaký šílený člen městské rady může žádat, aby se za každého mrtvého Žida vyplácela odměna, jestli tedy chceš nějaký důkaz o předsudcích. Ale před padesáti lety jsi tam nemohl ani vkročit. Nemohls cestovat bez povolení nebo dostat v nějaké vesnici nebo městě mimo židovskou čtvrť na noc postel… a samozřejmě ses nemohl sebrat a přijet do Vídně pracovat, ale když už jsi ve Vídni žil, bydlels v Leopoldstadtu, nosils žlutou nášivku, a když šel proti Rakušan, ustoupil jsi z chodníku. Pro všechno svaté, to se stalo za jediný život. Můj dědeček nosil kaftan, můj otec chodil do Opery v cylindru a ke mně už chodí herci, spisovatelé a muzikanti na večeři. Kupujeme knížky, díváme se na obrazy, chodíme do divadla, do restaurací, našim dětem platíme učitele hudby. Nový spisovatel, tak veliký básník jako Hofmannsthal, je pro nás něco jako polobůh. Kulturu doslova zbožňujeme. Peníze, které vyděláme, slouží k tomu, aby nás dostaly přímo do bijícího srdce vídeňské kultury. Tohle je Země zaslíbená, a ne proto, že to je nějaké místo na mapě, odkud pocházejí naši předci. Teď jsme Rakušani. Rakušani židovského původu! Je nás jedna desetina, ale bez nás by na tom bylo Rakousko v bankovnictví, vědě, právu, umění, literatuře asi tak jako Patagonie… v žurnalismu… V Neue Freie Presse, kterou vlastní, vydávají i píšou Židé, odmítli upozornit na knihu svého vlastního literárního redaktora – a tu ti teď vracím, díky – protože tomu Herzlovi se v hlavě honí nesmysly, jako ta představa, že evropští a američtí Židé se vytrhnou ze svých kořenů pro nějaký utopický stát mezi stády koz, co ani nebude mít společný jazyk!
Ludwig: A co hebrejština?
Hermann: Hebrejština? Hebrejsky si nekoupíš ani lístek na tramvaj!
/…/

celou hru v překladu Jitky Sloupové najdete v čísle