archiv II. > Archiv III. > Nevím co bude dál
rozhovor s Jakubem Špalkem, hercem, režisérem a producentem

Nevím co bude dál

/…/ Dlouho za zásadní chybu označuješ nedokončenou transformaci pražských divadel. Jsem téhož názoru a stejně jako ty si myslím, že tomu brání ředitelé příspěvkových divadel, a nejen pražských. Není ale i mezi herci rozšířený názor, že je příspěvková organizace ochranou před finančním krachem a jinými likvidačními hrozbami?
Jasně, takový názor existuje a je i pochopitelný. Ale to platí zejména pro oblastní divadla. V Praze to nejsou herci, ale ředitelé divadel, kteří se brání transformaci. Přel jsem se o tom, zda se mají divadla transformovat s Vlastimilem Ježkem, který se podílí na rozdělování pražských grantů a až mě šokovalo, že je sice toho názoru, že se transformovat nemají, ale zároveň je schopen přiznat, jak je to všechno drahé a nefunkční.

Jednou jsi řekl, že největší škodná českého divadla je Národní divadlo. Čím to? A platí to podle tebe stále?
V mých očích je Národní divadlo smutná, velká, drahá a nesmyslná věc. A je to naše společná ostuda, že je tady taková obluda, co sama sobě nerozumí a páchá škody. Sloučení se Státní operou to fakt nevytrhlo. A čím to? Snad nečekáš, že se tady teď pustíme do téhle složité a dlouhé debaty.

Dobrá. Není ale tvůj Kašpar tomu Národnímu trochu podobný? Máš několik scén, hrací plány skládáš na dlouho dopředu, skoro jako by ses připravoval na to, že se jednou sám šéfem Národního divadla staneš?
Já jsem kdysi dostal nabídku, abych se stal uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech. Bylo to v době, kdy Kašpar měl skončit v Celetné kvůli dluhům, takže jsem o tom vážně uvažoval. Součástí nabídky byla i uvolněná herecká místa pro herce z Kašparu. Jenže, když jsem si to představoval, tak jsem se naštval už na vrátnici. Já prostě nemám rád vrátnice a velké provozy. Takže nehrozí, že bych šéfoval Národnímu divadlu a nehrozí, že bych v něm jakkoli pracoval./…/

celý rozhovor najdete v čísle