archiv II. > Archiv III. > Džin, zpěvačky a boty (mezi příběhem a show)
Jan Šotkovský

Džin, zpěvačky a boty (mezi příběhem a show)

Žádná ze tří muzikálových inscenací, které jsem viděl na londýnském West Endu ke konci letošního února[1]), nevzbuzuje sama o sobě potřebu, aby o ní bylo referováno v tomto ctihodném časopise: šlo o solidní žánrové produkty, které nepředstavují v jeho rámci žádnou významnou inovaci (řečeno grantovým jazykem). Při vší řemeslné suverenitě, na kterou se lze na West Endu (téměř) vždy spolehnout, představovaly povrchnější, „pozlátkovější“ část muzikálového divadla. Navíc by se u všech dalo do jisté míry hovořit o sázce na jistotu, ovšem s tím vědomím, že v oblasti divadla, které vědomě usiluje o masový a globální dosah[2]), má tento pojem výrazně odlišný význam než na jaký jsme zvyklí.
Ivo Osolsobě ve své průkopnické knize Muzikál je, když… [3]) rozlišuje „divadlo, které mluví, zpívá a tančí“ na revue, operetu a muzikál. Toto členění je však strukturní, nikoli historické: revue v tomto pojetí prezentuje pouze své výchozí „materiály“ (pompézní kostýmy, krásné tanečnice, vtipné komiky, silné hlasy, chytlavé písně, efektní choreografie atp.); muzikál tyto jednotlivosti používá „integrovaně“, tak, aby sloužily příběhu a jeho smyslu; opereta je vlastně falešný muzikál či nepoctivá revue, neboť předstírá péči a zájem o příběh, ale ve skutečnosti jej používá pouze jako záminku pro prezentaci efektních jednotlivostí. Inscenace, o kterých bude v textu zmínka, v tomto smyslu balancují na hraně mezi operetou a muzikálem – případně mezi příběhem a show.

celý text najdete v čísle

Alan Menken – Howard Ashman – Tim Rice – Chad Beguelin: Aladin, režie a choreografie Casey Nicholaw, Prince Edward Theatre.
Tom Eyen – Henry Krieger:
Dreamgirls, režie a choreografie C.Nicholaw, Savoy Theatre.
Harvey Fierstein – Cyndi Lauper:
Kinky Boots, režie a choreografie Jerry Mitchell, Adelphi Theatre.
 



[1]) Tento článek by nevznikl bez podpory autorova zaměstnavatele, Městského divadla Brno: ke zmíněné návštěvě Londýna došlo v rámci pravidelných výjezdů, jejichž smyslem je udržování kontaktu s majiteli muzikálových licencí a rozhledu po světové muzikálové scéně.

[2]) Tím nemyslím jenom snahu o export do celého světa, ale fakt, že většina westendských produkcí je koncipována s ohledem na to, že značnou část (a možná většinu) jejich diváků tvoří turisté, jejichž znalost angličtiny je dosti různorodá. V čem všem strukturu těchto produkcí ovlivňuje ohled na fakt, že značná část jejich diváků rozumí mluvené složce inscenace jen částečně (případně skoro vůbec) a produkce s nimi tudíž musí komunikovat jinými kanály, je téma na samostatnou úvahu.

[3]) Ivo Osolsobě: Muzikál je, když…, Supraphon 1967, str. 22-33.