archiv II. > Archiv III. > Old, sad tales (muzikál v Londýně - od Dylana po Lloyd-Webbera)
Jan Šotkovský

Old, sad tales (muzikál v Londýně - od Dylana po Lloyd-Webbera)

Už před dvěma lety, při poslední návštěvě londýnské muzikálové scény, o které jsem referoval v tomto časopise, jsem nabyl znepokojivého dojmu, zda se mé texty nemění v rutinní hlášení o řemeslné suverenitě, která zručně recykluje osvědčené a uznané. Další návštěvy mi to potvrdily: závidím všem, které stylově brilantní retro 42nd Street smrští efektů a vpravdě dechberoucími stepařskými čísly přilákalo k opakované návštěvě – já se vrtěl už napoprvé. (A nejen pro samožerství, s jakou zde přímočará zábava oslavuje sebe samu, byť s jemným nadhledem.) Každý zkrátka hledá v (nejen) hudebním divadle něco jiného: já silný příběh a důvod, proč ho vyprávět zrovna kombinací slova a hudby. /…/
„Folková opera“ Hádovo město (Hadestown)  /…/  vypráví „old, sad tale“ (jak se zpívá v úvodní i závěrečné písni) o Orfeovi a Eurydice a propojuje jej z příběhem Háda a Persefoné; zasazený je do mýtického bezčasí, které má ovšem jisté rysy jak Ameriky za hospodářské krize 30. let, tak poněkud dystopické současnosti. Chudý „básník s kytarou“ Orfeus donutí svým nezájmem o finanční zajištění rodiny svou lásku Eurydiku přijmout práci u mocného vládce podzemního města a majitele tamní továrny Háda. Když Eurydika zjistí, že Hádovo město už nelze opustit, Orfeus se pro ní vydá – silou svého zpěvu dokáže probudit ve vyhaslém manželství Háda a Persefoné někdejší lásku a připomenout jim, čím byli dřív. Po cestě zpátky však nevydrží se neohlédnout, zda jej Eurydika následuje… však ten starý, smutný příběh znáte. /…/
Že si zážitek z toho, jak lze osobitě domyslet a interpretovat muzikálovou klasiku, odvezu právě z inscenace některého z muzikálů již zmíněného Stephena Sondheima, není nakonec nic tak překvapivého. Nejenže je to nezpochybnitelný klasik, který v branži požívá respektu nesrovnatelného s kýmkoli jiným, ale jeho „koncepční muzikály“ nejsou samonosné, nestojí na silném příběhu, kterému je třeba především „posloužit a nezkazit“, a s výrazným režijním vkladem v zásadě stojí a padají. Ovšem to, co provedla Marianne Elliottová s jeho Společností (Company), je podstatný (a fikaný) řez do samé podstaty díla. /…/
Z výše řečeného se už dá jasně tušit, že rock ve Škole rocku není hudbou vzpoury a protestu, ale hudbou pozitivní energie, možností k radostnému sebevyjádření. Někteří skalní rockeři mohou plakat, jiní mohou skepticky poznamenat, že to s tím rebelstvím a „antisystémovostí“ rockové hudby už není žhavé dlouho. A někdo – jako Michael Billington ve své recenzi – může škodolibě poznamenat, že od rockového muzikálu, který napsali člen Sněmovny lordů Andrew Lloyd-Webber a scénárista seriálové kostýmní romance Panství Downton Julian Fellowes, se stejně žádná vzpoura proti establishmentu čekat nedá.

celý text najdete v čísle

Connor McPherson – Boby Dylan: Dívka ze severu, režie C.McPherson, Old Vic, 2017
Lin-Manuel Miranda:
Hamilton, režie Thomas Keil, Victoria Palace Theatre, 2017
Anaïs Mitchell:
Hadestown, režie Rachel Chavkinová, National Theatre, 2018
Stephen Sondheim – George Furth:
Společnost, režie Marianne Elliottová, Gielgud Theatre, 2018
Andrew Lloyd-Webber – Julian Fellows – Glenn Slater:
Škola roku, Gilian Lynne Theatre, 2016