archiv II. > Archiv III. > Zpověď starého cirkusového umělce
Léo Smeta

Zpověď starého cirkusového umělce

Ve sborníku Le Cirque et sa vérité théâtrale, který je věnován různým symbiózám cirkusu s divadlem a který shrnuje mnohaletý výzkum interdisciplinárního kolektivu badatelů na univerzitě v Dijonu, je v závěru jako dodatek obsažen i pozoruhodný autobiografický fragment jednoho z nestorů francouzské artistiky, provazochodce Léo Smeta, jenž proslul zejména svými velmi riskantními produkcemi, při kterých nikdy nepoužíval záchrannou síť. Přetiskujeme zde v překladu celý tento text.

Už dávno, po cestách od města k městu a z jedné země do druhé, jsem začal pomalu chápat toto: pokrok není nic jiného než zběsilý útěk vpřed před propastí, kterou za sebou pokrok stále rychleji hloubí a kterou se všichni, kdo jsou jím uhranuti, snaží tímto způsobem ztratit z očí. Říká se tomu dějiny, ale neděje se nic jiného ani nového, protože na něco takového už nezbývá čas. Nejrůznější antiutopie, třebaže je stále chápeme jako vcelku zábavné fikce, jsou ve skutečnosti velmi realistickým popisem stavu světa, protože odvracení katastrofy je už samo katastrofa. Jenže my všichni jsme dnes jako onen člověk, který se dotázal orákula na svůj osud, dozvěděl se, jak na tom je a bude, a teď se svému neblahému údělu – marně – snaží uniknout. Nepřipouští si, že osud ruší každou volbu a lze jej pouze více či méně důstojně snášet. Což je ve věku vyspělých technologií a četných umělých inteligencí představa krajně nesnesitelná. Protože pokrok, který byl kdysi ještě v rukou člověka, je teď pro nás cosi jako fatum.
Léta chodím po provaze a léta vzdoruji osudu tím, že s ním svádím souboj, při němž dávám v sázku svůj život. Což je právě to, čemu nás pokrok odnaučil, jakmile jsme jej začali pokládat za stroj, který funguje a nezadrhává se. My se však teď bojíme každé hloubky, byť by ani nebyla tak propastná, máme strach z každé prohlubně a každého zaškobrtnutí. Ale hrozba přestane být hrozbou, jakmile ji začneme chápat jako příležitost. V Německu jsem často slýchal verš nějakého básníka, který prý napsal: Kde je nebezpečí největší, tam se také objevuje to, co zachraňuje. Moc se mi to líbí. /…/

celý text najdete v čísle