archiv II. > Archiv III. > Hrůza bez příčiny
Carrie Slither

Hrůza bez příčiny

Přehlížíme-li zpětně vývoj žánru, je zřejmé, že dnes jeho stopy či projevy nemůžeme hledat jenom tam, kde se literatura (či jiné umělecké druhy) snaží čtenáře děsit běžnými, a tedy již poněkud známými způsoby. Hrůza se může skrývat i jinde, třeba za tím, co se kdysi nazývalo absurditou. Tedy například i v dramatické tvorbě Václava Havla. Ale to se pak musíme alespoň ve zkratce vrátit ještě jednou na začátek.
Žánr hororu, jak jsme již viděli, má relativně dlouhou tradici, jakkoli jsou v ní četné přesuny či proměny paralelní s vývojem kultury jako celku v posledních stoletích (počítáme-li vznik moderní doby či novověku zhruba od prvních desetiletí 17. století, tj. od Descarta a Pascala a v literatuře od Cervantese). Výrazněji se začíná prosazovat nejprve formou gotického románu, který je poněkud nečekaným plodem zdůrazněného zájmu o sensibilitu a dvojznačnou estetickou kategorii vznešenosti; v romantice se projevuje celou řadou tzv. Schauerromane, inspirovaných horlivým zkoumáním „noční strany přírody“ (Nachtseite der Natur), a na vrcholu moderny o sobě dává román hrůzy vědět třeba i ve známém příběhu o „utahování šroubu“ (Turning of the Screw) Henryho Jamese, představujícím ne zcela obvyklou variantu literatury jako textu se skrytým vzorem. Jistě jen prozatím končí tento žánr v románech Stephena Kinga. Zahrneme-li do této řady i extrémní případ H.P. Lovecrafta a jeho pokus reprezentovat nereprezentovatelné, protože zcela mimo-zemské, tj. jiné v jeho radikální jinakosti, které jakožto zcela cizí lidskému světu rodí právě tak radikální děs (ve druhé polovině 20. století budou na tento motiv navazovat různé formy „vetřelců“ neboli aliens), můžeme v této značně členité krajině vytknout rovněž i určité konstanty..
/…/

celý text najdete v čísle