archiv II. > Archiv III. > Co s hrdinou? (Opletal a Plukovník Švec)
Jakub Škorpil

Co s hrdinou? (Opletal a Plukovník Švec)

Co s hrdinou? Zmačkat a zahodit. Takový je na první pohled přístup Michala Háby k Janu Opletalovi, jemuž věnoval „vlasteneckou inscenaci“ Opletal připravenou v olomouckém Divadle na cucky. Jistěže použití spojení „na první pohled“ okamžitě implikuje, že tak jednoduché to zas nebude. Hába je sice svrchovaně neuctivý a kromě Opletala si šťouchne i do Jana Palacha, Milady Horákové a dalších, ve výsledku ale díky řadě faktorů dosahuje u diváků pocitu jisté úcty k padlému studentu, a navíc je proti jejich (a předstíraně i své) vůli vzdělá.
Scéně dominuje na horizontu obří zvětšenina dobové (a nejznámější) Opletalovy fotografie, která plynule přechází do podlahy v barvách národní vlajky, s modrým klínem na forbíně. Stejně barevně „vyladěni“ jsou i tři herci – muži v červené a bílé (kalhoty či šortky a košile), žena v jednoduchých modrých šatech. A právě ona – Růžena Dvořáková, herečka s tak českým jménem, že kdyby nebylo pravé, musel by si ho Hába vymyslet – si bere slovo jako první. S vášní a zanícením dlouze cituje z hesla Jan Opletal na Wikipedii. Na té německojazyčné. První Hábův gag, první poťouchlost a hned příznačně mnohovrstevnatá. Na začátku inscenace o jednom z martyrů českého protifašistického odboje vskutku neočekáváte dlouhý monolog v němčině zakončený „funky předělem“, během nějž herci divoce tančí. Po předělu se vše vysvětlí: je to provokace. To si divák nedomyslí, to se dozví. Kromě toho, že je zde tematizován Jan Opletal, okolnosti jeho smrti i jeho současná pozice „zapomenutého hrdiny“, komentována je i inscenace sama o sobě. Několikrát je zopakováno, že jde o inscenaci politickou, která nejenže může, a měla by provokovat, ale která něco takového dělat přímo musí. A divák je tak poučen i o tom, co je to politické divadlo, jak se pozná a co v něm nikdy nesmí chybět. Ale dozví se (pochopitelně „v rámci provokace“) třeba i o historii chlebíčku, protože chlebíček je to nejvýznamnější, co Češi lidstvu dali, samozřejmě vedle kontaktních čoček („které se nepočítají, pro podezřele německo-židovsko znějící jméno jejich vynálezce“) a Mezinárodního dne studentstva („což je jediný mezinárodní den, co má kořeny v české kotlině. TAK SI TOHO VAŽ!“). A co teprve, až dojde na pravidla detektivky (odpovídající zhruba desateru pátera Knoxe), protože otázkou večera je, „Kdo zabil Jana Opletala?“. Je už těch metaher moc? Jistě. A to zmiňuji jen ty hlavní a pomíjím průběžné zdůrazňování skutečnosti, že se hraje v Olomouci (a ten není Praha či Brno), či výstup, v němž herec Adam Joura zdánlivě vystoupí z role, aby přednesl osobní svěřovací monolog (bez nějž už se dnes ostatně skoro žádné politické ani dokumentární divadlo také neobejde). /…/
Havelka s Ljubkovou vytvářejí z Medkova Plukovníka Švece hutný digest: redukují počet postav (nejvýrazněji vypouštějí lidového pana Kódla – roli napsanou na tělo komiku Sašovi Rašilovovi), vojenské i civilní bezejmenné figury stahují do jedné či dvou. Medkovy dosti rozsáhlé a nutno přiznat i upovídané scény s davovými výstupy koncentrují do vypjatých dialogů, dotýkajících se jádra „sporu“, tedy především opakovaných disputací mezi Švecem a Jandou. V nich je filosofický základ Medkova dramatu, který je možné redukovat do otázky, zda volit rozhodný čin, třeba za cenu krveprolití a obětí, či se pokusit vyjednávat, taktizovat a usmiřovat se za cenu určitého (sebe)pokoření. Medek jasně straní Švecově vojácké rozhodnosti a akci, proti – jak v textu opakovaně zaznívá – „Chelčickým“ a „Bílé Hoře“, tedy náladám pacifistickým, malověrným a poraženeckým. Byť to tak nejspíš nezamýšlel, klade Medek ve své hře otázku, jež je živá i po bezmála století a na niž není snadné odpovědět. V tomto ohledu Plukovník Švec v tvorbě Jiřího Havelky jasně navazuje na „damáckou“ inscenaci Já hrdina – česká (mašín)érie z roku 2011. Už tam se objevily otázky, jaké jsou hranice hrdinství a kde se z hrdiny stává sobec, vrah či fanatik. Jako tehdy, i dnes v Národním divadle nechává Havelka toto dilema bez odpovědi. Je patrné, že si meze hrdinství uvědomuje, zároveň ho ale „mužové činu“ nepřestávají fascinovat. Ostatně, ne náhodou nese jeho velepopulární inscenace Pérák motto „Na jméně nezáleží, rozhodují činy!“ /…/
Dobovou zátěž hry ve Františákově verzi zmírňují alespoň scénografie, kostýmy i hudba. Tvůrce výpravy Marek Cpin vykryl všechny tři stěny jeviště bílými panely, které se vzpínají vysoko do provaziště. Bílá je i podlaha, a jeviště Divadla na Vinohradech se zdá díky tomuto řešení ještě rozlehlejší. Vzdušný prostor nejvíce evokuje současnou galerii, v níž tvůrci vystavují výjevy z nedávné minulosti. Vesnické reálie připomíná jen několik detailů: z postranní zdi trochu absurdně trčí roura od malých černých kamínek, používá se také dobový šicí stroj nebo rádio. Výrazným scénickým prvkem jsou bílé hodiny s černým ciferníkem, které vídáme třeba ve školách. V prvním a posledním obraze visí nízko nad scénou a symbolizují, že čas postav je přísně vyměřen, ale zároveň jako by komentovaly časový posun od vzniku Topolovy hry. Proměny dějiště inscenátoři řeší pomocí pojízdných pokojíčků, mansionů, které lze vysunout z pravé i levé stěny. V jednom z nich se odehrávají například výstupy situované do stavení paní Pražky, kdy se mění ve stísněný měšťanský pokoj zastavěný obrazy a dalšími cennostmi. Když znázorňuje světnici u Králů, je v něm strohý stůl a křížek – připomínka hodnot, které se komunismus snažil zadupat do země.
I kostýmy Evy Jiřikovské se opírají hlavně o nadčasové prvky a zároveň velice dobře splňují charakterizační funkci. Muži nosí převážně obleky černé či hnědé barvy (troufám si tvrdit, že elegantnějších střihů, než jaké byly k dostání v 50. letech). Oblek má na sobě dokonce i Král, a to stroze černý, košili se stojáčkem má asketicky zapnutou až ke krku. Pouze mladý Rafael z Prahy se na scéně objeví v rebelských džínách. Méně elegantní jsou paradoxně ženy (s výjimkou načančané paní Pražky), které ženskost pouzdrových sukní z lesklých materiálů zakrývají vytahaným svetrem, a to i na vesnické zábavě; praktičnost hraje prim. Marie se dokonce v první půli pohybuje ve volném našedlém kabátě a fortelných botách, a působí proto podobně stroze a nepřístupně jako její otec. /…/

celý text najdete v čísle

Michal Hába a kol.: Opletal („vlastenecká inscenace“), režie M.Hába, Divadlo na cucky, 2018
Rudolf Medek, Jiří Havelka, Marta Ljubková:
Plukovník Švec, režie J.Havelka, Národní divadlo, 2018