home > Průvodce inteligentního čtenáře SADu po festivalu DS Brno 2019 > Simulace skutečnosti Anny Klimešové (Paradox)
Jakub Škorpil

Simulace skutečnosti Anny Klimešové (Paradox)

"Ukazovací zájmena ukazují mimo text nebo uvnitř textu a slouží tak k orientování účastníků komunikace v předmětu komunikace.“ (Pravidla českého pravopisu)
Jako například zájmeno „toto“. Řekne-li se „Toto je Anička…“, víme, že mladá žena před námi se asi jmenuje Anna. Řekne-li táž mladá žena o čemsi bílém a chlupatém ve svých rukách, že „Toto je zimní čepice babičky Alice.“, předmět je náhle svázán s nějakou historií a příběhem. Obojí je však stále jen konstatování pravděpodobného faktu. Prohlásí-li ovšem stále táž mluvčí o téže babiččině čepici o chvilinku později, že „Toto je balalajka…“ a za okamžik na ni „zahraje“[1]), situace se podstatně komplikuje. Z prostředí faktů a reality jsme střihem přeneseni do světa fantazie, symbolů, metafor, představivosti a hry. Zkrátka: do divadla.
Pro režisérku Annu Klimešovou (totožnou - jistě nikoli překvapivě - s Annou z předchozího odstavce) je práce s tímto hraničním momentem přechodu z reality ve fikci a zpět typická. Ve svých inscenacích nezakrývá umělou podstatu divadla.
Angličané nato mají výstižný termín „make-believe“, který překvapivě nemá český ekvivalent, protože slovníky nabízejí jen ne zcela lichotivé termíny „předstírání' či dokonce „přetvářka“. Ono, v doslovném překladu, „dělání uvěření“ je ale mnohem typičtější například pro dětskou hru a nápodobu reálného konání. Zkrátka: více se tu spoléhá na fantazii a představivost, než na dokonale vystavěný klam a mam.
Inscenace Anny Klimešové v tomto ohledu připomenou zejména ranou tvorbu Jiřího Havelky, jako bylo především Drama v kostce.[2]) Není to pochopitelně náhoda, protože Havelka byl Klimešové ročníkovým vedoucím na Katedře alternativního a loutkového divadla pražské DÁMU. Oproti jeho vědeckému, nezřídka až analytickému přístupu, který tenduje k opakování a variování, jsou ale Klimešové režie na pohled intuitivnější, hravější a poetičtější.
/…/ Zatímco Barunka a Příběhy představují, řekněme, poetičtější a bezpříznakovější linii tvorby Anny Klimešové, její novější inscenace Press paradox a Vladař ji ukazují coby autorku, jež se - zejména ve spolupráci s dramaturgem Petrem Erbesem - nevyhýbá ani vyloženě politickým a angažovaným projektům. Aniž by přitom - k dobru věci - opustila základní principy své poetiky.
Ještě na akademii a jako členka „tvůrčího kolektivu“ 8lidí[3]), připravila Anna Klimešová kolektivně podepsanou inscenaci Press paradox. Právě z ní, respektive z jejího začátku, je ona v úvodu citovaná pasáž s proměnou čepice v balalajku. Press paradox se věnuje především ruskému opozičnímu novináři Arkadiji Babčenkovi, který ve spolupráci s ukrajinskou tajnou službou fingoval vlastní smrt, aby mohl být odhalen její zadavatel a potažmo způsoby, jakými Rusko účtuje se svými kritiky. Tato akce - při níž svět nejprve obletěla zpráva o vraždě Babčenka, aby se následně ukázalo, že šlo o trik - vzbudila i řadu diskuzí. Mnozí se obávali, že poslouží jako argument těm, kteří považují média za prolhaná. Jak příště věřit tomu co nám říkají? - ptá se nakonec i v inscenaci jeden z Babčenkových kritiků. Babčenkův životopis je ovšem velice pestrý a tak je část inscenace věnovaná i jeho vzpomínkám na válku v Čečně, které se dvakrát zúčastnil jako prostý voják. A prostřednictvím jeho „případu“ je pak vzdávána pocta všem zavražděným novinářům, včetně například Jána Kuciaka.
Inscenace si zachovává velkou míru hravosti i otevřenosti. Vystupující, včetně samotné režisérky, se nesnaží předstírat, že jsou herci (některým by se to ostatně dařilo jen stěží), což je jasně zdůrazněno už úvodním nástupem před oponu a vzájemným představováním se vlastními jmény. To, že nezazní i příjmení, a křestní většinou ještě v zdrobnělém tvaru, okamžitě vytváří dojem kamarádské pospolitosti. Zároveň se podporuje jedno z témat inscenace, totiž důvěryhodnost a manipulace: tak jako v médiích, i v onom úvodním představování nám nezbývá, než mluvčím věřit. Ona „Anička“ může být Annou, ale jinou záruku než důvěru ve „věrohodnost zdroje“ nemáme.
S výjimkou dvou nebo tří scén probíhá celá inscenace navzdory tématu v překvapivě rozverném duchu. Vrah v několikrát opakované scéně má masku gorily,[4]) ve spolupráci s diváky je rekonstruováno ostřelování Grozného pomocí plastového ovoce vrhaného na scénu. Obecně vzato je při tom neustále patrná kolektivní spoluhra, symbolizovaná převleky na scéně a především předáváním si ikonické mikiny, která určuje, kdo bude představovat Babčenka. Ti, kteří zrovna nehrají, sedí na krajích jeviště a pozorují své kolegy, případně chystají převleky u štendru na pravé straně scény nebo obsluhují počítač u stolu na levé straně scény. Na jeho monitoru se kromě záběrů přenášených kamerou ze scény objevují i komentáře, psané v textovém editoru. Prohlášení „To je reálná citace“, respektive „Toto už ne“ nejsou nijak překvapivá. Ovšem věta „Toto je simulace skutečnosti ve skutečnosti“ už za pozornost stojí, protože ve stručnosti vyjadřuje nejen ústřední témata Press paradoxu (tedy ptaní se po „skutečnosti“ toho, co je nám za skutečné podáváno), ale mohla by sloužit jako podtitul většiny inscenací Anny Klimešové. Právě přiznání „simulace skutečnosti“, jakkoli patří zdánlivě k divadlu od nepaměti, považuji za osvěžující a cenné v době, která na jedné straně tenduje k hyperrealistickým počítačovým trikům a na druhé straně adoruje kdejaké (zdání) dokumentární verističnosti.
Jak už řečeno, Klimešová se nebojí nechat některé scény vyznít naplno, takže divák není ochuzen o mrazení při opakované scéně střelby na Babčenka přede dveřmi jeho bytu, či tanec ruských „bábušek“, který nepostrádá jistou insitní poezii. Bohužel dojde i na scény, které v kontextu rušení odstupu překročí mez, ztratí nadhled i hravost, a stávají se zbytnými ilustracemi. Navíc v pozici závěrečného „shrnutí a podtržení“, což je ale nešvar, kterého se nedokáží zbavit ani nepoměrně zkušenější režiséři. Na mysli tu mám zejména ne zcela povedený a odůvodnitelný balet pro Putina, rozuměj „provařený“ tanec labutí z Labutího jezera, který tanči - snad - duchové zabitých novinářů v pletených kuklách odkazujících na aktivistky z Pussy Riot. /…/

Press paradox, 8lidí (Petr Erbes, Nina Jacques, Boris Jedinák, Anna Klimešová, Viktorie Vášová, Vendula Bělochová, Karolína Kotrbová, Zuzana Sceranková), hudba Ian Mikyska, KALD DAMU a 8lidí, premiéra 14.12.2018 v Divadle DISK
vyjde v SADu 3/2019



[1]) Činí tak per ústa. Stejně jako 7 dalších vystupujících, kteří po shodném prohlášení „rozezvučí' například žehličku, baseballovou pálku či maketu samopalu AK47.

[2]) O druhé verzi této inscenace nazvané Drama v kostce, pokus 2 - Mystérium skutečnosti psal v SADu 3/2008 Petr Christov (Divadlo jako hra).

[3]) 8lidí je podle vlastní definice otištěné v programu inscenace Press paradox, „tvůrčí umělecká skupina, která vznikla v roce 2017 jako nezávislé divadelní uskupení. Je složená z režisérů, dramaturgů a scé- nografů, kteří se potkali v roce 2014 ve společném ročníku na katedře alternativního a loutkového divadla a rozhodli se pokračovat ve společné tvorbě. 8lidí se zabývá převážně zásahy do veřejného prostoru reagujícími na aktuální společenská témata na pomezí divadla a performance. Jedním z ústředních témat, které Slídí zkoumá a umělecky reflektuje, je role divadla v současném společensko-politické kontextu a možnost divadla a diváků podílet se na společenských změnách.“  

[4]) Nedokážu odhadnout, nakolik je to od tvůrců cílený odkaz ke slovenské „Kauze Gorila" a nakolik jde jen o mou vlastní asociaci.