archiv II. > Archiv III. > Vzpomínky na divadlo (17. Evropské divadelní ceny)
Jakub Škorpil

Vzpomínky na divadlo (17. Evropské divadelní ceny)

LEV DODIN se v domácím Malém činoherním divadle (Malyj dramatičeskij těatr) prezentoval vlastní verzí Hamleta. Vycházel sice ze Shakespeara, ale mezi zdroji jsou uvedeni i Saxo Grammaticus, Raphael Holinshed a Boris Pasternak. Nejpatrněji se jeho úprava projevuje redukcí postav, takže některé repliky vypuštěného Laerta přebírá Ofélie, případně Polonius (který je tu dokonce jejím bratrem) a prakticky veškeré vedlejší a kolektivní postavy zastává trojice Bernardo, Marcellus (původně strážní na Elsinoru) a Horatio. Jsou Hamletovými spolužáky ze studií, herci, hrobníky a dělí si i party Rozencrantze a Guildensterna. Tyto zásahy celé drama koncentrují ke královské rodině, která se tak ocitá v soukromém pekle. Dodinův Hamlet je skutečně méně filosofickým traktátem o vině a odplatě a více přímočařejší tragédií vášní a rodové zátěže. /…/
ANDREJ MOGUČIJ se připomenul třemi inscenacemi, nicméně nabitý festivalový program mi umožnil vidět jen jednu nich – Gubernátora, který vznikl na základě povídek Leonida Andrejeva. Základem je příběh moskevského gubernátora velkovévody Sergeje Alexandroviče Romanova, který v roce 1905 vydal pokyn ke střelbě do stávkujících a protestujících dělníků a následně na něj byl spáchán atentát. Andrejev sleduje přerod státního úředníka, pro kterého je vražedný povel jen dalším byrokratickým rozhodnutím, ve svědomím pronásledovanou lidskou bytost, která si hluboce uvědomuje svou vinu a jde smrti vlastně vstříc, protože představuje vykoupení z kolotoče výčitek. V sebezpytném stavu, k němuž patří bezcílné bloumání ulicemi, návštěva chudinského předměstí i vize školaček skákajících přes švihadlo (mezi zabitými byly i ženy a děti), je něco velmi ruského. Něco, co dá okamžitě vzpomenout na Raskolnikova a jemu podobné, a co se tak snadno zvrhne v přehlídku psychologizujících klišé, okořeněných tu a tam trochou mysticismu. /…/
Maškaráda. Vzpomínání na budoucnost
je ambiciózní projekt, který ve své anotaci vypadá velice lákavě. Základem inscenace je pokus o rekonstrukci legendární Mejercholdovovy Maškarády, která měla premiéru právě v Alexandrinském divadle v roce 1917 a na repertoáru vydržela až do roku 1941, kdy její kulisy údajně zničila německá bomba. Fokin se scénografem Semjonem Pastuchem rekonstruovali původní návrhy Alexandra Golovina a k dispozici byly též podrobné Mejercholdovy režijní zápisky, takže „oživeny“ jsou mizanscény a dokonce i dikce hlavních postav. /…/
Švejk. Návrat
je inscenace založená na textu současné ruské dramatičky Taťjany Rachmanové. Zpočátku kopíruje Haškův román, takže dojde na výjevy z Palivcovy hospody (kde se ovšem kromě Bretschneidera pohybuje i podezřelé množství prostitutek), lékařskou prohlídku atd. Záhy se však ocitáme na frontě a rozverná nálada (nesená pravda spíše nahodilou citací těch nejznámějších „hlášek“) se vytrácí. Švejk a jeho spolubojovníci se ocitají v jakési abstrakci válečného šílenství, jež má především demonstrovat nepoučitelnost lidského pokolení, které se znovu a znovu vrhá do dalších konfliktů, ve kterých se střílí, přestože „jsou tady lidi“. Postavy vojáků jsou zde anonymizovány, jejich osobnostní rysy stírá dril a únava a například hudební motivy se neomezují jen na dobu první světové války, ale objevují se i nápěvy spojované s válkou druhou. Smrt je všudypřítomná a nevybírá si. Vnímáme jasné pacifistické poselství. /…/
/…/ sólové vystoupení TIAGO RODRIGUESE nazvané Pálení vlajky (Burning the Flag) bylo v době festivalu stále ještě ve fázi work in progress a Rodrigues si jeho produkcí ověřoval a ujasňoval některá témata pro budoucí projekt. Což je ostatně jeden z prvků jeho režijního stylu. Jak sám říká, texty pro zkoušky píše ráno před nimi, nebo dokonce během nich. Pálení vlajky, které předvádí sám jen s laptopem, ze kterého čte anglický text a tu a tam promítne i obrázek, je „přepisem“ jeho korespondence s Ruiem, právníkem portugalského národního divadla Teatro Nacional D.Maria II. jehož je Rodrigues od roku 2015 šéfem. Výchozím bodem je dotaz, co by se stalo, kdyby v rámci plánovaného projektu spálil na jevišti národního divadla portugalskou vlajku.
Divadlo je tématem i regulérní inscenace Teatro Nacional D.Maria II., jež nese název Dech (Sopro). Titul je to mnohoznačný: v základní rovině odkazuje k typicky dýchavému šepotu divadelních nápověd, v rovině symbolické je pak právě nápověda pars pro toto těch divadelníků, kteří za divadlo a pro divadlo obrazně i doslova dýchají. Dech je ale také nezbytný chceme-li hovořit, chceme-li vyprávět příběhy, což je – jak víme z Pálení vlajky – podle Rodriguese jedna z hlavních rolí divadla.
Vlastně především vyprávěním – a to hned trojím – tato inscenace je. V jejím středu stojí Cristina Vidal nápověda portugalského Teatro Nacional, která je „ve funkci“ více jak pětadvacet let a údajně patří k posledním zástupcům této profese v Portugalsku. /…/
Choreograf SIDI LARBI CHERKAUI se v Petrohradě představil inscenací Puz/zle, kterou v roce 2012 připravil se svou Eastman Company pro avignonský festival.
Na bytelně působící šedivý kvádr je promítán průchod prázdnou galerií či muzeem. Opakuje se ve smyčce v jemném zrychlení, ale všech exponátů zbavený prostor působí i tak tajemně a zároveň trochu depresivně. Na scéně se objevují tanečníci v neutrálních černých kostýmech a pomalu se blíží k centrálnímu kvádru, který – teď už bez promítání – šedě září uprostřed scény. Tanečníci do kvádru naráží, padají na zem, ale i přesto svůj pohyb znovu opakují. Je v tom něco hmyzího, jako když můra naráží znovu a znovu do žárovky. A také archetypálního: jako kdyby perfromery vedla k té zoufalé akci nějaká vnitřní síla, dávný pud, touha překonat sama sebe a své omezení. /…/

celý text najdete v čísle

Hamlet
, úprava a režie Lev Dodin, Malyj dramatičeskij těatr, 2016
Gubernátor, podle povídek Leonida Andrejeva, režie Andrej Mogučij, Bolšoj dramatičeskij těatr, 2016
Maškaráda. Vzpomínání na budoucnost, režie Valerij Fokin, Alexandrinskij těatr, 2014
Taťjana Rachmanová:
Švejk.Návrat, režie V.Fokin, Alexandrinskij těatr, 2018
Pálení vlajky, work in progress Tiago Rodriguese, 2018
Tiago Rodrigues:
Dech, režie T.Rodrigues, Teatro Nacional D.Maria II., 2017
Puz/zle, choreografie Sidi Larbi Cherkaoui, Eastman Company, 2012