archiv II. > Archiv III. > Běsy kolonizace (Castorfův Faust)
Barbora Schnelle

Běsy kolonizace (Castorfův Faust)

Pompézněji zahájit nejdůležitější přehlídku současného německého divadla Theatertreffen snad ani nelze – na scéně divadla Haus der Berliner Festspiele, tedy v bývalé Piscatorově Freie Volksbühne, byl v květnu tohoto roku naposledy uveden sedmihodinový Faust, inscenace, jež zakončila legendární éru Franka Carstorfa ve Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz (1992–2017). /…/
Hned na začátku je jasné, že monstrózní scénu Aleksandara Deniće nebylo snadné uskladnit. Točna divadla je osázena čtyřmi monumentálními stavbami (v jejichž útrobách se skrývají další prostory: divák je ovšem vidí jen zprostředkovaně, protože dění zde je snímáno kamerou a přenášeno na obrazovku svítící nad scénou jako monumentální billboard). Je zde obří historizující hrad s pekelnou tlamou, vypoulenýma očima a vyplazeným jazykem, alias Faustova dílna a brána do pekel, respektive Mefistovo doupě, nad nímž ční francouzský nápis „L’enfer“. Při prvním otočení pak vidíme schodiště, pod nímž jsou rozloženy barely s ropou, dále secesní vstup do pařížského metra a nad ním billboard s nápisem „Exposition Coloniale“ (což je upoutávka na stejnojmennou koloniálně-rasistickou výstavu v Marseille z roku 1906 a zároveň jedna z projekčních ploch). Jako poslední instalace ční na scéně několikapatrový dům s předzahrádkou v koloniálním stylu. Červené lampiony za okny evokují atmosféru vykřičeného domu někde v Indonésii, ale uvnitř se to během večera bude hemžit různými prostorami – bar, lazaret, obchod s oblečením atd. Scéna je na mnoha místech osázena plakáty připomínající historii kolonializace Afriky – nápisy jako Banania apod.
Příznačné pro Castorofovu inscenaci je, že na koloniálně vyhlížející frankofonně pojaté monumentální scéně, zahalené do trvalého přítmí, probíhá jen velmi málo přímé akce. Většina výstupů se odehrává v zákulisí, respektive v útrobách jevištní instalace, kde se skrývají další netušené prostory jako vnitřek vlakové soupravy metra, alchymistická dílna, různé potemnělé chodby nebo barové interiéry.
Na otázku, proč dělat Fausta, odpovídá Castorf: „Nejprve hlavně proto, že si s Faustem může každý dělat, co chce. U Goetha se najde na každou inspiraci nějaké odůvodnění. A zatímco prvnímu dílu dává ještě jasnou formu, ve druhém díle už prostě jenom píše to, co ho baví. Slovo fragment jsem nikde nečetl tak často jako u Goetha.“  /.../

celý text najdete v čísle

Faust
(scény z goetheovského podsvětí, také výtah z románu Émila Zoly Nana a báseň Fuga smrti Paula Celana), režie Frank Castorf, Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz, 2017