SAD 6/2016

MIROSLAV PETŘÍČEK
ODCHÁZENÍ POSTMODERNY


V roce 1993 vyšla Derridova kniha Marxovy přízraky (Spectres de Marx). Autor v ní propojil téma utopie s první větou Manifestu (odtud i její název: spectre, přízrak je to, co jako strašidlo obchází světem), zjevením Hamletova otce a Freudovým pojmem „truchlení“ jako reakce na ztrátu, která umožňuje, aby pozůstalí nepropadli melancholii. V této složité síti odkazů se pak pohybují jeho úvahy o dědictví a tradici, v jejichž středu je právě přízrak – jako to, čím jsme neustále obklopeni a za co přejímáme odpovědnost, třebaže je to cosi, co je s námi přítomné nepřítomně. Patří-li ke kultuře tradování, tj. navazování na odkaz, nelze se přízraků zbavit: jsou s námi a pozorují nás, jak s jejich testamentem nakládáme, očekávají, jak jim odpovíme – protože převzetí dědictví nikdy není pasivní, vždy vyžaduje interpretaci, rozhodování o tom, co a v jakém smyslu je třeba zachovat. Proto je čas dějin otevřený, to, co odchází, v něm v jiné podobě přežívá. Dějiny nemají konec, neboť je nelze definitivně završit. Jinak řečeno: otevřenost dějin je rozměrem utopie, avšak nikoli jako cíle, nýbrž ve smyslu nepředvídatelnosti a nedefinovatelnosti toho, co je stále jen na příchodu./…/

JOSH TOTH
ZAKLÍNÁNÍ PŘÍZRAKU
„Nic si nezastírejme, je to pryč“. Postmodernismus, rozumí se. Alespoň to tvrdí Linda Hutcheon. „Okamžik postmoderny minul, jakkoli jeho diskurzivní strategie a jeho kritika ideologie ve světě jedenadvacátého století nadále přežívají.“ Zní to - a myslím, že záměrně - jako umíráček a jako poslední slovo. Celý epilog k druhému vydání Politik postmodernismu této autorky se čte jako nekrolog. Autorka používá obratů, které jsou obvykle vyhrazeny pro pohřby či dobu truchlení: postmodernismus „odešel“. Skutečně se tím míní odchod v čase, to, že postmodernismus je dnes v minulostí. Je však obtížné, ne-li nemožné nechat stranou metafyzické konotace „odcházení“. Tak například: podle kritiků, jako je Linda Hutcheon, je postmodernismus mrtvý. Odešel. Jinak řečeno, vypustil ducha. Takový způsob vyjadřování je však plný dvojznačností a vede k četným otázkám: Jakého ducha? Vypustil? Odešel? – Kam?, Ke komu? A kdy toto odcházení či vypouštění ducha začíná? Je tento duch, jejž postmodernismus „vypustil“, je tato věc, která „odešla“ to, o čem Linda Hutcheon tvrdí, že stále „přežívá“? Je to, co žilo po modernismu, totéž, co přežívá v postmodernismu? Vypadá to trochu jako problém ze sféry paranormálních jevů či uhranutí. Co to je, co přežívá a navštěvuje jednoho hostitele za druhým? Takto jsem ovšem přednesl více otázek, než v dané chvíli dovedu zodpovědět. Důležité je ale toto: smrt postmodernismu je možné chápat rovněž jako odcházení, předávání jistého odkazu, tato smrt je rovněž přežíváním, předáváním.

celý text najdete v čísle



GRISELDA BLACKHAND
ZE ŽIVOTA TROLLŮ


Troll je původně mytologická bytost ze severu Evropy, žije ve skalách a škodí lidem. Vyskytuje se i v Tolkienově Středozemi, a to jako stvoření s nepříliš rozvinutou inteligencí. V době současné je jeho domovem internet.
              Znovuzrození mýtického skřeta ve světě pokročilých technologií je jev do té míry zvláštní, že se mu při zkoumání globální kultury nemohly vyhnout ani sociální vědy, sociologií počínaje a teorií médií konče. Od samého počátku však bylo zřejmé, že pro výzkum tohoto jevu chybí relevantní metodologie empirického bádání: troll, jímž může být kdekoli kdokoli, je dosažitelný pouze nepřímo, skrze stopy, které zanechává v komunikaci, tedy jen skrze deformace reality, jež se však obecně považují za její pravdivý obraz. Tato záměna pak působí, že existence trolla se jeví jako jeho neexistence.
              Překvapivé řešení tohoto problému, jímž je zviditelňování neexistujícího, a proto neviditelného trolla, se našlo na edinburské univerzitě, a to v rámci teatrologického oddělení, které je součástí tamní College of Art.
/…/

celý text najdete v čísle



IVAN KMÍNEK II.
MARS ÚTOČÍ


/…/ Já vím, už pro to existuje i termín: postpravdivá politika. Mě v té souvislosti vždycky udiví, kolika lidem se to lhaní líbí.
Tuhle fázi mám za sebou. Já se teď děsím. Ti, kterým se Marťani líbí, jsou totiž nejspíš už taky Marťany. Proto my zasvěcení o marťanství mluvíme jako o pandemii, která je patrná ve všemožných destruujících aktivitách, od „nevinného“ trollení po terorismus sebevražedných atentátníků.

To je opravdu děsivé. Je možné nositele toho genu poznat?
To právě zkoumáme. Zdá se, že proměna člověka v Marťana je i tělesná a že probíhá v několika stádiích. Jako vývoj u hmyzu. První, larvální, má ráz karikatury. Člověk se mění ve veselou, komickou postavičku, tu podobnou gumákům, tu jak z kresleného filmu. Nebo vypadá jako klaun. Nyní na základě dostupných genetických vzorků zkoumáme, zda už i diktátoři minulosti, řekněme od Hitlera po Kaddáfího, kteří taky působili karikovaně, a to jako komické postavy z operety, nebyli nositeli genu zla. Kladný výsledek by podpořil v zásadě optimistickou hypotézu, že Marťané útočí dlouho a jsou průběžně poráženi.

celý text najdete v čísle



ESTER ŽANTOVSKÁ
HOROLEZCI, PIRÁTI A ROBINSONI

EXISTENCIÁLNÍ ANARCHISTI WARIOT IDEAL

Pouliční pohřeb, teatralizovaný koncert, nonsensovou „dumbpunkshow“ i zvláštní cenu poroty Skupovy Plzně za „jevištní dekonstrukci v praxi“, to vše má na kontě tvůrčí uskupení Wariot Ideal, které se za poměrně krátkou dobu své existence stalo v domovském Alfrédu ve dvoře i mezi pražskými alternativními soubory obecně stálicí s dobrou „fanouškovskou“ základnou. Wariotům vévodí osobnost mima a autorského herce Vojty Švejdy, jádro pak autorsky, herecky a hudebně doplňuje Jan Kalivoda. Původní duo, v některých inscenacích spolupracující s dalšími performery či hudebníky, se posléze obohatilo o Jana Dörnera, který se na inscenacích podílí především co do technické, technologické a scénografické práce (Warioti rádi zapojují významně i světelný design či filmové médium), občas ovšem participuje i herecky.
V posledních sezonách přichází Wariot Ideal pravidelně každý podzim s jednou premiérou. Před dvěma lety tak uvedli inscenaci GundR, která byla prezentována coby první část trilogie na téma bratrství, v roce 2015 pak následoval druhý „díl“. Letošní kus se však od plánovaného tematického projektu odklání a na třetí díl si tak bude třeba počkat (pokud tedy příslib trilogie není pouhou mystifikací, v případě Wariot Ideal by se nebylo zase tak čemu divit).

celý článek najdete v čísle

GundR, režie atd. kolektiv, Alfréd ve dvoře, 2014
Pirát a lékárník, režie a hudba kolektiv, Alfréd ve dvoře, 2015
28 dní, režie atd. kolektiv, Alfréd ve dvoře, 2016



VLADIMÍR MIKULKA
BÝT LAPEN DO PASTI ČASU


Letošní festival 4+4 v pohybu měl své oficiální (dá-li se takový termín v této souvislosti použít) centrum na Starém Městě ve vybydlených Radničních domech, hlavní představení se ale každý večer konalo v Arše. Právě zde festival hodně nešťastně odstartoval izraelský performer Arkadi Zaides, jehož Archive byl tak zoufale pitomý, že jsem byl po představení zcela upřímně přesvědčen, že se jednalo o zlomyslnou parodii angažovaného dokumentárního divadla (myšleno to ovšem bylo smrtelně vážně). Pak ale zabodovali osvědčení alternativní harcovníci, bratislavský SkRAT se „seznamkovými“ Extrakty a náhradami a domácí pražský Wariot Ideal s pokojovou robinsoniádou 28 dní) oba soubory se v rámci své poetiky vyrovnávaly s tématem, které by bylo možné trochu nabubřele nazvat třeba „tíha všedního bytí“. Výborná byla i drobnička Lidový kousek, kterou pod hlavičkou Masopustu speciálně pro festival nazkoušela Ivana Uhlířová s Miloslavem Königem a Michalem Kernem. Něco mezi trojčlenným voicebandem a nonsensovou divadelně pohybovou poezií, hravá a výborně zahraná ptákovina, jakých není nikdy dost. A konečně, festival završila povedená tečka v podobě inscenace Youarenowhere) amerického performera Andrewa Schneidera. /…/

celý text najdete v čísle


Andrew Schneider: Youarenowhere, spolupráce Alessandra Calabi, Peter Musante, Christine Shallenberg, Karl Franklin Allen, Bobby McElver a Daniel Jackson, 2015



MARKÉTA POLOCHOVÁ
KULTURA, STOLOVÁNÍ A SMRT


V rámci jediné sezony, pouhé dva měsíce po sobě, byly v brněnské Redutě premiérovány divadelní adaptace Fuksovy Vévodkyně a kuchařky a Dostojevského Běsů. Oba tituly sice mohou na první pohled působit diametrálně odlišně, vykazují však několik společných rysů: rozsáhlé romány výrazně redukují, s dramatickým textem/scénářem nakládají nestandardně, oba se zaobírají smrtí, navíc zdůrazňují spíše tematické linky než děj jako takový a charakterizuje je i neustálá přítomnost všech aktérů na scéně. Jsou také shodně dílem hostujícího – mimobrněnského – režiséra a objevují se v nich výrazné hostující herecké osobnosti. Kromě toho je spojují osoby dramaturga Martina Kubrana a autora hudby Ivana Achera.
V Běsech se do brněnského Národního divadla znovu vrátil Martin Čičvák, který zde v letech 1999-2004 působil jako interní režisér činohry a který v předchozí sezoně v Mahenově divadle nastudoval Lysistratu/Aiáse. Tehdy si také poprvé vyzkoušel spolupráci v triu s dramaturgem Kubranem a autorem adaptací Romanem Sikorou.) Text, který Sikora předložil tentokrát, je podobně jako u jeho variace na antickou klasiku oproti předloze výrazně posunutý, doplňuje ji o další vrstvy a zároveň aktualizuje. Charakteristická pro Sikorův autorský vklad je navíc i výrazná práce s jazykem. /…/
Když se s Brnem i s působením v Redutě loučili Petr Štědroň, Dora Viceníková, Jan Mikulášek a Marek Cpin, rozhodli se v inscenaci Ende gut, alles gut využít všechny hrací prostory, které budova poskytuje. Hrálo se tak mimo jiné i v Mozartově sále, který bývá jinak využíván především jako koncertní sál s poloscénickými produkcemi (například pro vstoupení Ensemblu Opera Diversa) nebo pro hostování (například Dne Opričníka pražského Studia Hrdinů). Nyní se tento sálový, nečleněný prostor ukázal být ideálním výchozím bodem pro inscenaci Vévodkyně a kuchařky podle posledního Fuksova rozsáhlého románu připravila současná dramaturgyně Theater Bremen Viktorie Knotková, která se rozhodla pro radikální redukci rozmáchlého textu. Opulentní, bezmála osmisetstránkový román se tak ztenčuje na pouhých šest výňatků.
Představení má podobu slavnostní večeře při příležitosti otevření Spectacula – zrcadlového sálu hotelu, který si Vévodkyně zařídila a který by měl zároveň představovat muzeum její doby. Na ní společně s kuchařkou Justinou přivítá dvaapadesát diváků. Hostina tak není pouhým symbolickým aktem, ale rovnocennou součástí každého představení. /…/  

celý text najdete v čísle

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Běsi, dramatizace Roman Sikora, režie Martin Čičvák, Národní divadlo Brno - Reduta, 2015
Ladislav Fuks:
Vévodkyně a kuchařka, dramatizace Viktorie Knotková, režie Kamila Polívková, Národní divadlo Brno - Reduta, 2015



ZÁBRANSKÝ, MAJER, DOMOVINA
ANKETA SADU O INSCENACI HEREC A TRUHLÁŘ MAJER MLUVÍ O STAVU SVÉ DOMOVINY

Studio Hrdinů uvedlo jako svou první podzimní premiéru inscenaci Kamily Polívkové Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. Titul vzbudil nezvyklý rozruch již dlouho před samotným uvedením, především díky tomu, že autor předlohy David Zábranský opakovaně vyhlašoval, že píše hru, v níž se bude zastávat prezidenta Zemana. Kritické reakce na premiéru byly rozporuplné, divácký ohlas je ovšem mimořádný - reprízy jsou dlouho dopředu vyprodané a vášnivě se diskutuje i na sociálních sítích. /…/

Do ankety SADu přispěli (nezávisle na sobě) Marie Zdeňková (kritička, spolupracovnice SADu), Radmila Hrdinová (kritička, Právo), Barbora Etlíková (kritička, spolupracovnice SADu), Josef Chuchma (kritik a publicista, Lidové noviny), Miloslav Vojtíšek – S.d.Ch. (dramatik, spolupracovník SADu) a redaktoři SADu Jakub ŠkorpilVladimír Mikulka. Odpovědi přetiskujeme v abecedním pořadí.


celou anketu najdete v čísle



DĚLÁME FESTIVAL VE VYBYDLENÉ TOVÁRNĚ
ROZHOVOR SE ŠTĚPÁNEM KUBUIŠTOU, ŘEDITELEM PROSTORU JATKA 78

/…/ Plánování projektů nezačínám od financí. Nikdy. Zajímá mě obsah, vize, tým a cílová skupina. Pokud toto funguje, nemusíte se bát ani o finanční stránku. Z duše nesnáším „killing spirit” projekty, které rostou jak houby po dešti. Kulturní agentury a tvůrci, kteří čekají na programové výzvy a okruhy, podle nichž vyrábějí projekty a následně čekají na štědré veřejné finance. Jeden rok se zabývají mezigeneračním dialogem a rok na to jsou plně ponořeni do tématu rovných příležitostí. Výsledek nestojí za nic a navíc otravuje diváka, který se pak špatně v nepřehledném prostředí orientuje. Jediným hmatatelným výsledkem je vyčerpaná pokladna veřejných financí. V důsledku to ovšem přestává fungovat i v tom správném směru. Pokud přijde umělec s aktuálním tématem, které ho opravdu vnitřně zajímá, finance s největší pravděpodobností nesežene. Nestrefí se do poptávky institucí rozdělujících veřejné finance. A v tu chvíli se musí spolehnout sám na sebe, na lidi kolem sebe a na diváky. Jatka jsou toho více než dobrým příkladem. Bez vize, dobrého týmu a věrných diváků Cirku La Putyka by neměla šanci na vznik. /…/

celý rozhovor najdete v čísle
 



KAREL KRÁL
KOŘENY ČERNOČERNÉHO LESA

Z RODINNÉ TRILOGIE

Family (2015), první část trilogie Cirku La Putyka, byla – název nelhal – opravdu o rodině. Nejmladší ratolest a prarodiče hráli sami sebe, Rostislava Nováka ml. a jeho ženu představovali jiní aktéři-cizinci. I díky tomu se produkce vzdálila od portrétu vlastní rodiny a přiblížila k obrazu jakékoliv rodiny, přičemž typické bylo střídání láskyplných a soupeřivě bojovných nálad.
Jestli se ve Family prolínají cirkusové techniky s gymnastikou a tancem, potom druhý díl trilogie, Roots, tedy Kořeny, staví na kombinaci cirkusu s gymnastickou klauniádou a loutkovým divadlem. Podstatný rozdíl je v uspořádání hlediště. Každý divák je uveden na své místo u stolku, na němž hoří svíčka, a může si před představením i během něj objednávat jídlo a pití.
Inscenace, premiérovaná a hraná v berlínském Chamäleon Theater, se z poloviny věnuje historii, a to i Nováků-Kopeckých, když z rodinných sbírek jsou zapůjčeny staré marionety. /…/
Black Black Woods, tedy Černočerný les, je v porovnání s divácky vstřícnými Kořeny radikálně nonkonformní dílo. Rodová anamnéza na pokračování se tentokrát zužuje na vztah otce a syna Rostislavů Novákových. To jsou také jediní aktéři, kteří – zdá se mi – dostali účinkování coby úkol za trest. Nejspíš zlobili.
Pro lepší pochopení a prožitek doporučuji každému, aby absolvoval půldruhé hodiny trvající Černočerný les i s tříhodinovou „předehrou“. Podle své zkušenosti hádám, že onu introdukci netřeba sledovat v úplnosti (já z ní strávil v hledišti víc než dvě hodiny), však by to byly i s představením těžko zvládnutelné čtyři hodiny bez pauzy, přesto bych doporučoval co největší sicflajš. I když vysedět to je náročné, neboť vás nejspíš – jako mě - přepadne úmorný pocit ztráty času. Což je dobře. Čas je v Černočerném lese zásadní téma. /…/

celý text najdete v čísle
 
Roots, koncept a režie Rostislav Novák ml., Cirk La Putyka v Chamäleon Theater, 2016
Black Black Woods, režie a choreografie Jozef Fruček a Linda Kapetanea, Cirk La Putyka, 2016



DANA SILBIGER SLIUKOVÁ
KRVAVÉ HLAVY V KOMÉDIÁCH

SHAKESPEARE NA EDINBURSKOM FESTIVALE

/…/ V rámci Edinburgského medzinárodného festivalu sa pri príležitosti 400. výročia Shakespearovej smrti objavili v programe tri osobité pohľady na jeho hry. Všetko zahraničné produkcie – ruská, francúzska a nemecká, i keď v dvoch prípadoch pod taktovkou britského režiséra. Všetky tri však ukázali, aký je Shakespeare stále inšpiratívny a súčasný. Hoci najsugestívnejšia bola iste Ostermeierova interpretácia Richarda III. (pozri Soňa Šimková) ako poľutovaniahodného zločinca, asi najradikálnejšie autorom „zatriasol“ Shake – originálna variácia Večera trojkráľového, ktorú na festival priniesol francúzsky súbor Eat a Crocodile s vo Francúzsku domestikovaným britským režisérom Danom Jemmettom.
Ten vysvetľuje zrod inscenácie náhlou nostalgiou po domove a prázdninách, ktoré v detstve trávil so svojimi hereckými rodičmi na pláži v niektorom prímorskom anglickom mestečku. Zostali mu v pamäti drevené búdky, kde sa ľudia prezliekali, i predstavenia populárnej púťovej bábkovej show Punch and Judy. Drevené plážové kabínky a jeden drevený stôl prestretý na piknik, to je aj všetko, čo tvorí scénu inscenácie. Presne povedané - kabínok je päť rozostavených po celej šírke javiska ako stena (stôl je na pravom boku), pretože päť je aj hercov, ktorí zahrali túto hru pôvodne si vyžadujúcu pätnásť postáv (keď nerátame aj komparz). Je jasné, že v kabínkach sa nebude prezliekať len Viola… /…/
Javisko je prázdne, len vzadu stoja tri a po bokoch dve veľké červené kocky. Sú vyššie ako ľudia a medzery medzi nimi sú pravidelné. Nad nimi visí z tmavého priestoru tridsaťtri rozsvietených lámp. Predstavenie sa ešte nezačalo, ale odniekiaľ sa prerušovane ozývajú nepríjemné, i keď tlmené zvuky – niečo ako cvengot železa, údery, trieštenie skla. Chvíľu máte pocit, že to preniká zvonka, a nie ste si istí, či to nebude rušiť hru. A potom sa z priestoru medzi kockami vyhrnie dav ľudí – akýsi nemý chór, ktorý začne bežať dopredu, potom dozadu, stráca sa v medzerách medzi kockami a zase sa vynára, vlní sa, potom sa zastaví, akoby niekoho hľadal. Pestrá vzorka obyvateľstva v súčasných kostýmoch – mníška, prostitútka, policajti, tehotná mladá žena, bezdomovec, úradníci v oblekoch, mladík v džínsach. Medzery medzi kockami sú zrazu ulicami medzi domami, nepríjemné zvuky prezrádzajúce tajomstvá mesta sa stratili v dupote bezhlavo pobehujúceho davu.

celý text najdete v čísle

William Shakespeare: Oko za oko, režie Declan Donnellan, Cheek by Jowl a Dramatičeskij Teatr imeni Puškina, 2013
Shake, podle Shakesperoa Večera tříkrálového, režie Dan Jemmett, Eat a crocodile, 2001



SOŇA ŠIMKOVÁ
CELÝ SVET JE CIRKUS


/…/ Dnes sa nám už hra Richard III. nechce vidieť v podobe historickej tragédie, ba ani ako čisto politický thriller. Kedysi v Prahe hosťovalo anglické Národné divadlo s inscenáciou, v ktorej sir Ian McKellen stvárnil titulného hrdinu v nacistickom kostýme a v maske Hitlera. Načo však evokovať na javisku klišé z verejnej politiky, keď aj to súkromné je verejné a aj mocenský vzťah odohrávajúci sa v intímnom priestore bežnej rodiny reprezentuje politikum (ako to sformulovali feministky). O to viac daná rovnica samozrejme platí pre príbehy z kráľovských rodín a rodov.
Zaujalo nás, že Ostermeier príbeh predviedol skôr ako drámu súčasnej mafiánskej rodiny s jej externými aj vnútornými vojnami. Rozhádanú rodinu sa usiluje udržať na uzde – aj za pomoci prekliatia jednotlivých jej členov - stará kráľovná Margaret (hrá ju energicky Robert Beyer) a tragikomickým gestom aj umierajúci kráľ Edward IV. (Thomas Bading). Po úspešne ukončenej bitke s Lancasterovcami v rodine však nenastáva mier, lebo, ako nám divákom hneď v úvode oznamuje Richard, pokoj zbraní a radostné oslavy nie sú jeho žáner. Hľadí nájsť si novú zábavku, a tak začína intrigovať, zbavovať sa nepohodlných ľudí a roztáčať osudový kolotoč zločinov ako perverznú game of thronES.
Thomas Ostermeier na základe súčasne znejúceho prekladu a smelej úpravy Mariusa von Mayenburga (započujeme aj také extempore, ako „diabol tu nenosí Pradu“) vytvoril herecky silnú inscenáciu, v ktorej každý (okrem hercov v úlohách Richarda III. a Buckinghama) zahral viacero postáv. Predstavenie nenudí, čo je pre režiséra najvyššia méta, ale ani lacno nezabáva, napriek množstvu efektov a postupov z vysokej aj populárnej kultúry (sofistikované scény osláv s konfetami a šampanským verzus cirkus a špina). Vypovedá o svete a človeku shakespearovsky hravo aj hlboko.

celý text najdete v čísle

William Shakespeare: Richard III., překlad a úprava Marius von Mayenburg, režie Thomas Ostermeier, Schaubühne am Lehniner Platz, 2015
 



JAKUB ŠKORPIL
NEKONEČNÝ POČET HAMLETŮ


Helena Modrzejewska rozpráví s Konradem Swinarskim o Hamletovi. Ona je v červených šatech renesančního střihu a s otevřenou rukou v ruce, pohybuje se a mluví vláčně, on v černé kožené bundičce, v ruce zapálenou cigaretu a je nervní a těkavý. Hovoru přihlíží herec Krzysztof Zarzecki, pozadí tvoří hereččin velký portrét a režisérova bysta. Pan Zarzecki si prý touží zahrát Hamleta, ale oba klasikové si s dramatem neví zrovna rady. „Problém Hamleta je v možnosti jeho mnohých výkladů.“ – „Jsem přesvědčená, že více různých dramat se nemůže vměstnat do jediného.“ – „Potřebujeme nekonečný počet Hamletů.“ – „V tom jediném dramatu jsou tři Hamletové. To ti říkám já, Helena Modjeska.“  S těmito slovy – a odkazem ke svému uměleckému pseudonymu - se jedna z nejslavnějších polských hereček konce 19. století loučí a pomalu mizí. Swinarski bere Zarzeckeho kolem ramen, pomalu ho odvádí foyerem krakovského Narodowego Starego Teatru a důvěrně k němu hovoří o potřebě stavět hranice a zdi a upevňovat tradice, protože jinak můžeme skončit jako polodivoši s mečem v jedné ruce a strachem v druhé. To už oba stojí před portrétem zobrazujícím reálného Swinarského, jak sedí v hamletovském kostýmu se zapálenou cigaretou (podle ní a podle toho že Helena ho osloví křestním jménem, také můžeme poznat, o koho jde). Jen pár dalších kroků a jsou u vchodu do sálu, kam režisér Zarzeckeho trochu proti jeho vůli vstrčí./…/
Nejsme na začátku, ale zhruba v polovině Hamleta v režii Krzysztofa Garbaczewského. Onen rozhovor dvou ikon polského divadla o povaze Hamleta tak neslouží jako programové vymezení, ale jako potvrzení principu, který diváci měli možnost už asi hodinu sledovat. Ne, že by jim ta zjištění nějak výrazně pomohla při porozumění (pře)komplikované kompozice. Zvlášť když jsou podávána se zcela zjevným odstupem a ironií, patrnou jak ve stylizovaných gestech, tak v již zmíněném kostýmování odkazujícím k obrazům zdobícím chodby krakovského divadla. Autoři scénáře, tedy režisér Garbaczewský a dramaturg Marcin Cecko, tak jen přidávají další střípek do své hamletovské mozaiky, do něčeho, co lze snad nejlépe popsat jako scénickou esej na téma možnosti současné interpretace a inscenování Hamleta.

celý text najdete v čísle

Hamlet,
podle Williama Shakespeara, scénář a úprava Krzysztof Garbaczewski a Marcin Cecko, režie K.Garbaczewski, Narodowy Stary Teatr im. Heleny Modrzejewskiej, 2015



MÍTI DŮVĚRU VE STARÉHO MISTRA

Z popelářského auta v řetězové ulici v Praze (před zadním traktem DAMU) vypadla hromada popsaných papírů, z níž se během okamžiku, než se řidič auta vypotácel, podařilo zachránit asi dvanáct stránek. Listy byly přeškrtnány a pod razítkem „ZLIKVIDOVAT“ podepsán prof. Dygo Fifák.
Zachovalo se pět krátkých, poněkud přemrštěných úvah o mikroproblémech v Shakespearových hrách. Text má titul „Míti důvěru ve starého Mistra“; vzhledem k obsahu nemohl být myšlen vážně, a prof. Fifák jej jistě správně chápal jako provokaci vůči akademické ustálenosti v názorech a vyváženosti v demokratickém vnímání tvorby jako svobodomyslného projevu postmoderní doby.
/…/

celý text najdete v čísle



TEREZA KRČÁLOVÁ
NA KŘIŽOVATKÁCH SVOBODY A NESVOBODY


Běloruské svobodné divadlo, které vede Nikolaj Chalezin spolu se svou ženou Natalijí Koljadou, vytvořilo po protestech spojených s volbou prezidenta v roce 2010 představení Čas žen (Vremja ženščin), postavené na vzpomínkách tří vězněných intelektuálek, konkrétně novinářky Novoj gazety Iriny Chalipové, hlavní redaktorky nezávislého internetového portálu charter97.org Nataliji Radinové a aktivistky Anastasiji Položanko. /…/
Nezávislé experimentální divadlo Teatro Di Capua bylo založeno v roce 2008 v Petrohradě Italem Giulianem Di Capua a jeho ženou, gruzínskou herečkou Ilonou Markarovou. Je zaměřeno především na propojení hudby a divadla a v jeho repertoáru najdeme jak Piazzolovu tango-operu Maria de Buenos Aires, tak experimentální projekt Medea. Epizody, který propojuje punkovou hudbu s deklamací poetického textu básníka Alexeje Nikonova. Inscenace Život za cara (Žizň za carja), která vznikla v roce 2014 a rok na to vyhrála prestižní Zlatou masku v kategorii „inscenace malé formy“, se však ubírá novým směrem. Jejím základem se totiž staly historické dokumentární materiály. Di Capua a Markarová se rozhodli připomenout osudy členů hnutí Svoboda lidu, kteří měli na svědomí úspěšný atentát na cara Alexandra II. Jednání, které by dnes bylo označeno za teroristické, podle nich silně rezonuje s aktuální situací ve společnosti. /…/
U zrodu divadelní skupiny Dakh, hudební skupiny DakhaBrakha a Dakh Daughters stál jediný člověk – herec, režisér a producent Vlad Trojickij. Disciplinovaný absolvent Kyjevského polytechnického institutu (doktorát v oboru Radiotechnika získal v roce 1990) stihl před definitivním rozhodnutím se pro divadlo ještě i podnikat. Když pak během doktorských studií náhodou doprovázel své známé na přijímací zkoušky do moskevského GITISU (Státní institut divadelního umění), náhodou ho přijali. Absolvoval v roce 2002 a jeho studium bylo ovlivněno osobností Anatolije Vasiljeva. Jak sám říká, seznámil se s trochu „jiným“ divadlem, které v tu dobu bylo v Moskvě na rozdíl od Kyjeva mainstreamem. Již v roce 1994 založil divadelní skupinu Dakh, která se později přetransformovala na Centrum současného umění Dakh a po vzoru Vasiljeva nakonec založil také divadelní školu. V tvůrčím prostředí divadla Dakh se o deset let později zformovala hudební skupina DakhaBrakha, původně plánovaná jako hudební součást divadla, a v roce 2012 dívčí hudební skupina Dakh daughters. V roce 2007 se Vlad Trojickij stal iniciátorem mezinárodního festivalu Gogolfest./…/

celý text najdete v čísle

Nikolaj Chalezin, Natalija Koljada: Čas žen, režie N.Chalezin, Belarus Free Theatre, 2012
Život za cara, námět Ilona Makarova, režie Giuliano Di Capua, Teatro Di Capua, 2014
DakhaBrakha a Centrum současného umění Dakh: Sny o zapomenutých cestách, režie Vlad Trojickij, 2010



MARTA KACWIN-DUMAN
V DIVADLE TREBA KRIČAŤ


Dagh Daughters je dievčenská kabaretná skupina, ktorá vznikla v roku 2012 v Centre súčasného umenia Dakh v Kyjeve, ktorého riaditeľom je významný nezávislý ukrajinský režisér Vlad Trojickij. Skupina, ktorá spočiatku predstavovala akýsi druh podpory pre herecký tím Divadla Dakh, si po prvých vystúpeniach tak veľmi získala srdce publika, že sa Trojickij rozhodol investovať do svojich „dcér“ viac času. Od svojho vzniku stihli už Dakh Daughters zahrať na mnohých festivaloch, hudobných podujatiach a koncertoch nielen na Ukrajine, ale aj v Poľsku, Rusku, Nemecku, Francúzsku, Nórsku či Brazílii. Naposledy si ich vystúpenie mohlo užiť aj publikum slovenského festivalu Divadelná Nitra. Ich Ruže boli jediným predstavením, ktoré zdvihlo nitrianske hľadisko zo stoličiek a vyslúžilo si standing ovations. Potlesku a výkrikom nebolo konca ani po prídavku, počas ktorého diváci spontánne začali tancovať pri divadelných sedadlách. /…/

celý text najdete v čísle

Dakh Daughters: Ruže, režie Vlad Trojickij, Dakh Daughters, 2014



LENKA ŠALDOVÁ
HÁDKA O PRSTEN

ANEB KOLIK A JAKÉHO WAGNERA UNESE BERLÍN

/…/ Objevily se pochybnosti o tom, jestli Berlín potřebuje tolik wagnerovských inscenací. Nad jednou věcí se ale nepozastavuje nikdo: proč má z repertoáru Státní opery zmizet současná inscenace Prstenu Nibelungů – premiéry jednotlivých částí se přitom odehrály nedávno (v letech 2010–2013), takže SiegfriedSoumrak bohů se hrály pouze sedmkrát.
Německá kritika se vzácně shodla: Daniel Barenboim zazářil jako vždy, belgický režisér Guy Cassiers a jeho tým se zrovna nevyznamenali. Padala i silnější slova jako katastrofa či dokonce „šrot, který je naléhavě třeba nahradit.“ Těžko říci, co si o Cassiersově jevištní koncepci myslí Daniel Barenboim, ale je pochopitelné, že se chce se Státní operou rozloučit inscenací, která vzbudí pořádný ohlas, o které se bude diskutovat, na kterou se budou sjíždět lidé z celého světa, na kterou se bude dlouhá léta vzpomínat. A to ta současná rozhodně není. /…/
Wagnerovi Mistři pěvci norimberští, jak je hraje orchestr pod vedením Daniela Barenboima a jak ho ve Státní opeře zpívá hvězdná skvadra interpretů, je opravdu grandiózní. Hodně se mluvilo a psalo o Klausi Florianu Vogtovi, v současnosti nevyhledávanějším představiteli Waltera ze Stolzingu. Hanse Sachse zpívá Wolfgang Koch, Sixta Beckmessera Markus Werba, Evu Julia Kleiter… Ale jestli je tahle inscenace něčím opravdu unikátní, pak obsazením mistrů pěvců: sešli se tu totiž vysloužilí slavní wagnerovští interpreti, mj. Siegfried Jerusalem (75 let), Graham Clark (74 let), Reiner Goldberg (75 let) a dokonce Franz Mazura (91 let)! Vidět je společně, jak si užívají jeviště, s vážností i nadhledem, to je vskutku ojedinělý zážitek.
Andrea Moses sice vyznává zcela jinou jevištní poetiku nežli Guy Cassiers, nicméně její inscenace má s Cassiersovým Prstenem jedno společné: chybí jasný režijní výklad díla. V obou případech je tak největší devízou inscenace vysoká koncentrace pěveckých hvězd. A Daniel Barenboim.

celý text najdete v čísle

Richard Wagner: Prsten Nibelungů (Zlato Rýna – Valkýra – Siegfried – Soumrak bohů), dirigent Daniel Barenboim, režie Guy Cassiers, Komische Oper Berlin, 2010 –2011 –2012 – 2013
Richard Wagner:
Mistři pěvci norimberští, dirigent D.Barenboim, režie Andrea Moses, Komische Oper Berlin, 2015



DANA SILBIGER SLIUKOVÁ
V ČASE FAŠIZMU

NORMA A COSÌ FAN TUTTE

Vraj to nie je rola pre ňu, vraj to bude škandál – to sa šuškalo i predpovedalo celkom nahlas o pripravovanej Norme s Ceciliou Bartoli. Ona to predsa nemôže zaspievať tak ako slávna Callas. A ani to tak nezaspievala, zaspievala túto Belliniho heroínu inak, niekto spomenul, že anticallasovsky, ale napriek tomu fantasticky a tiež nezabudnuteľne. Premiéru mala táto Norma v roku 2013 na festivale v Salzburgu, kde sa Cecilia Bartoli stala v roku 2012 umeleckou riaditeľkou. Toto leto cestovali fanúšikovia talianskej opernej divy za jej Normou až do festivalového Edinburghu. Čo ich čakalo, bola dráma takej intenzity, že málokto zostal neotrasený, nedojatý.
Režisérske duo Moshe Leiser a Patrice Caurier siahlo po novej kritickej edícii Belliniho libreta, ktorej autormi sú Maurizio Biondi a Riccardo Minasi. Tí otvorili v partitúre viaceré tradičné škrty a pomohli tak hudbe ešte viac akcentovať dramatický text libreta, pričom slová a noty splynuli. (Bellini vždy veľmi vnímal slovo a snažil sa jeho význam hudbou podporiť. So svojím libretistom Felicem Romanim spolupracoval na siedmych operách.) Dej opery však tvorcovia inscenácie preniesli z čias rímskej okupácie druidskej Galie do doby pomerne nedávnej – „nová“ Norma sa odohráva za II. svetovej vojny vo Francúzsku okupovanom Nemcami. Celý príbeh druidskej kňažky, ktorá sa zamiluje do nepriateľa, poruší sľub cudnosti, tajne mu porodí dve deti a za zradu svojho poslania a svojho ľudu zaplatí dobrovoľne životom, sa tak mení na drámu ženy z ústredia Francúzskeho hnutia odporu, ktorá sa stane z lásky kolaborantkou.  /…/
Così fan tutte dvom mileneckým párom pripraví poučnú skúšku. Mladíkov Ferranda a Guglielma nahovorí ich priateľ, životom ostrieľaný cynik Don Alfonzo, aby povedali svojim snúbeniciam – sestrám Fordiligi a Dorabelle, že musia narukovať, no vrátili sa v prestrojení. Ako cudzinci majú zviesť svoje budúce polovičky a potvrdiť tak Alfonzovo tvrdenie, že všetky ženy sú neverné. V pôvodine sa, napriek nezvratnej nevere (každý zvedie partnerku toho druhého), páry zmieria. No francúzskeho filmového a divadelného režiséra Christopha Honorého inšpirovala predloha k oveľa radikálnejšiemu a neľútostnejšiemu pohľadu na spoločnosť. Jeho Così fan tutte sa odohrávajú koncom tridsiatych rokov v Eritrei obsadenej talianskou fašistickou armádou, keď sa Mussolini rozhodol urobiť z hlavného mesta tejto svojej kolónie „malý Rím“ a zaviedol tu mimoriadne agresívnu politiku rasovej diskriminácie. Čiernych zboristov, ktorí sa v inscenácii pohybujú s opatrnou provokatívnosťou mačiek, si preto Honoré vypožičal z Mestskej opery v Kapskom Meste a v scénach násilia na domácom obyvateľstve tak dosiahol nepríjemnú autenticitu. /…/

celý text najdete v čísle

Vincenzo Bellini a Felice Romani: Norma, režie Moshe Leiser a Patrice Caurier, dirigent Gianluca Capuano, Salzburger Festspiele
Wolfgang Amadeus Mozart a Lorenzo da Ponte:
Così fan tutte, režie Christophe Honoré, Festival d’Aix-en-Provence, 2016



JOSEF ČERVENKA
TURISTICKÁ OPERA BEPI MORASSIHO
NÁPOJ LÁSKY V TEATRO LA FENICE

/…/ Slávna benátska operná scéna Teatro La Fenice, ktorá sa vďaka svojej polohe turistom ťažko vyhne – a ktorá (trochu prekvapivo) pracuje na báze nadácie - má svoje brány pre divákov otvorené celoročne. Zloženie obecenstva je samozrejme v priebehu roka veľmi diferencované, no isté prelínanie skupín je prítomné stále. V zimných mesiacoch prevažuje domáce obecenstvo zložené zo zaujímavej zmesi rozličných sociálnych vrstiev, od jednoduchých operných fanúšikov z galérie až po miestnu aristokraciu, ktorá do divadla prichádza zo svojich palácov na vlastných lodiach špeciálnym zadným vchodom. V lete zasa prevažuje pestré kozmopolitné turistické publikum, ktoré je väčšinou prekvapivo kultivované a podľa toho aj spomínané turistické predstavenia sa vyznačujú - pri zachovaní istej očakávanej zábavnosti - pozoruhodným vkusom a zmyslom pre mieru. Navyše La Fenice dáva vtedy príležitosť mladým speváckym a dirigentským talentom. Platí to aj pre ich tohtoročnú letnú produkciu, ktorá bola na programe divadla až do oficiálneho zahájenia novej sezóny v novembri.
Dramaturgia si tento rok vybrala osvedčenú komickú operu Gaetana Donizettiho L‘elisir d‘amore (Nápoj lásky). Je to naivný krátky príbeh o tom, ako si nesmelý (možno aj trocha zaostalý) dedinčan Nemorino získa pomocou fľaše vína priazeň miestnej krásavice Adiny. Dulcamara, zázračný mastičkár, mu totiž za mastnú cenu predá víno ako nápoj lásky. Mladík si vypije, získa schopnosť predstierať ľahostajnosť voči svojej milovanej, vzbudí jej záujem a tak sa mu podarí vyhodiť zo sedla soka, mladého dôstojníka Belcoreho. Táto sviežo znejúca lyrická buffa predstavuje jednu z najpôvabnejších. /…/

celý text najdete v čísle

Gaetano Donizetti: L’elisir d‘amore, hudební nastudování Stefano Montanari, režie Bepi Morassi, Teatro La Fenice di Venezia, 2016



MARTINA SCHLEGELOVÁ
ČAJ A KATASTROFA, PIVO A KATI


V minulé sezóně se v londýnských divadlech objevilo několik ostře sledovaných novinek, mimo jiné Kati Martina McDonagha a Unikl sám „první dámy britské dramatiky“ Caryl Churchill. Kati měli v Royal Court Theatre premiéru již na podzim, a proto se stihli zapojit do klání o divadelní ceny za rok 2015. Získali například Cenu Laurence Oliviera za nejlepší hru a scénografii, ve stejných kategoriích se umístili i v rámci Divadelních cen britských kritiků a v dalších byli alespoň nominováni. Inscenace byla také na jaře přesunuta na West End, kde zůstala nadále po několik týdnů vyprodaná.
Velmi dobře si však u diváků (a soudě podle novinových recenzí i u většiny kritiků) vedla i enigmatická a formálně odvážnější hra Caryl Churchill. I ta měla světovou premiéru v Royal Court Theatre, a to také na jeho větší scéně Jerwood Theatre Downstairs s kapacitou cca 400 míst, a byla zde po sedm týdnů velmi dobře navštěvovaná./…/
/…/ Obě hry jsou vlastně určitým protipólem – staré dámy pijící čaj v zahradě stojí proti mužské partě se sklenicí piva v ruce. Poetizující Churchill s absurdními dystopickými vizemi a groteskní realista McDonagh se svým temným černým humorem. Přesto mají i něco společného: skrytou hrozbu, která se skrývá za všedním dnem. Pocit neodvratně se přibližující katastrofy, kterou postavy nemohou nebo nechtějí vidět. A suchý humor, se kterým oba autoři tenhle tanec na okraji propasti glosují.

Caryl Churchill: Unikl sám (Escaped Alone), režie James Macdonald, Royal Court Theatre, 2016
Martin McDonagh:
Kati (Hangmen), režie Matthew Dunster, Royal Court Theatre, 2015

celý text najdete v čísle



EVALENGISTA
MILAN UHDE
V SADAŘSKÉM ROZHOVORU

Josef sice argumentuje, že není cizinec, nýbrž našinec, u Aktivisty, jenž chce „psa bít“, s tím ovšem pochopitelně nepochodí. Ten okamžitě brojí proti lidem, kteří utekli před režimem do ciziny. Není to typicky český druh nevraživosti?
Nevím, zda je jen český, ale za český jej pokládám. Velmi mnoho Čechů, které znám, soudí svého bližního velmi snadno a velmi ostře, zatímco sebereflexí nestonají. Někdy se mi zdá, že česká společnost není dostatečně dospělá a reaguje na některé jevy a situace infantilně nebo pubertálně. To je ovšem zaviněno historicky. Kdo na vlastní kůži nezkusil, co je exil, cítí se skvěle vybaven k tomu, aby podezíral exulanty, že jako prominenti odešli za lepší existencí. Mám naštěstí několik důvěryhodných přátel a kamarádů, kteří mi vyprávěli, jak se hlavně ze začátku v cizině cítili zle, i když jim kynul azyl. Podobná nevraživost ostatně stíhá signatáře Charty 77. Tím, že mezi nimi bylo několik desítek bývalých komunistů, kteří mimochodem tvrdě zaplatili za nápravu svého zabloudění, odůvodňují někteří pisatelé například podpis Anticharty, jako by nevěděli, že mezi chartisty převládali mladí i starší dělníci, příslušníci undergroundu, vzdělanci, lidé jako Václav Černý nebo Jan Patočka, evangeličtí duchovní a jejich přátelé a souvěrci, vesměs celoživotní nestranící a čestní a nezištní občané. Já antichartisty nekárám, ale výmluvu nazývám výmluvou.

O hlasu lidu, který prosazuje přímou volbu či referendum, máte zřejmě dosti kritické mínění. Váš názor nejspíš vyjadřuje jemně onen Úředník z vaší hry, který říká: „Lid má občas úzký zenit.“ Jinými slovy, lid je omezený a oportunistický. Nezpochybňuje to správnost přímé demokracie a demokracie vůbec?
Neztotožňuju se s Úředníkem, nikdy bych to tak jako on neřekl. Většina občanů, které znám, by nešla demonstrovat na hranice proti migrantům, křičet na ně a hrozit jim. V Brně se stoupenci takových způsobů prohlásili za slušné lidi a za údajnou vstřícnost vůči utečencům vyhodili z hospody štamgasta a primátorova náměstka v jedné osobě. V brněnských hospodách takového vlastizrádce prý nebudou trpět vůbec. Ale za lid bych je nepovažoval. Toho slova pokud možno neužívám. Referendum pokládám za účinný nástroj v případě, že jde například – jako před čtyřiceti lety ve Švýcarsku – o otázku, zda ženy smějí mít samostatné konto v bance, nebo zda to přísluší jen mužům. To dovede každý poměrně zrale zvážit. Potřebu nákladné rekonstrukce nebo radikálního přesunu brněnského nádraží musí řešit odborníci. Já se k tomu vyjádřit neumím, protože se v tom navzdory všem informacím dobře nevyznám a myslím, že městští otcové v referendu hledají alibi.

celý rozhovor najdete v čísle



MILAN UHDE
MARIINA VOLBA ANEB CESTA NOCÍ

/…/

Anděl: Sen skončil, je čas k otázce:
Maria, chceš prožít v lásce
pouť, jež dala by i vzala?
Chceš syna?
Maria: Chci.
Anděl: Bohu chvála.   
Opovědník a sbor: Chvalme i ji. Děkujme jí
za víru a za naději.
Prosme, aby bylo dáno
slovo, jež bude nadáno
tou životodárnou mocí,
i nám, kteří též jdem nocí.
Světlu v nás ať přitakává.
Ave Maria. Buď zdráva.

celou hru najdete v čísle



ROWAN ATKINSON A HUGH LAURIE
SHAKESPEAROVSKÝ SKEČ


Atkinson: Aha, no jo, tak hele, musíme myslet na ty jejich otlačený zadky. A upřímně: to, co momentálně tuhle hru prodává, je Duch. Pan publikum ho miluje. Taky se mu líběj souboje a ta bláznivá holka v průhlednejch šatech co dělá ty fórky s kytkama a pak se utopí. Ale nikdo nemá rád Hamleta – nikdo.
Laurie: (znechuceně) Tak jak chceš, já ti ho teda zabiju. (vezme papír a brk) Hmmm… (čte) „Umřít - spát - a dost“ (píše.) „Tak hop!“ Hamlet spadne z hradeb. (odloží brk a papír)