SAD 5/2016

MIROSLAV PETŘÍČEK
SLOVNÍK JAKO LABORATOŘ PROMĚNY


Jakkoli se zdá být pošetilé či nedostatečně vědecké osvětlovat dobu pouhým popisem jejího slovníku, dává přesto takový postup smysl. Kulturní světy procházejí změnami, které zprvu nebývají nápadné, protože ty, které vznikají často přejímají slova (či pojmy) od zanikajících – avšak většinou jim dávají značně odlišný význam. A významový posun na jednom místě slovníku nutně vyvolává nepředvídatelné proměny jinde, ne-li všude. /…/

ALAN KIRBY
DIGIMODERNISMUS II
Ručně vytvořená textová zpráva v sobě ve šťastné sémantické souhře koncentruje většinu z charakteristických rysů digimodernistického textu. Je setrvale vytvářena a odesílána, kulturně existuje spíše v aktu svého tvoření než v nějaké konečné formě; lidé nepřetržitě textují, avšak zpráva sama přebývá pouze ve svém vytváření a svém bezprostředním účinku (je jako dětský výkřik). Téměř celý život textu je soustředěn v jeho produkování. Je efemérní a unikavý, setrvat u něj je obtížnější, než je tomu v případě emailu. Životopisci, kteří svou profesí závisí na trvalých a přežívajících privátních sděleních, které napsal a přijal objekt jejich zájmu, si při pohledu na esemesky zoufají. Textová zpráva je téměř anonymní: jestliže dopis nemá autora (Foucault), je přinejmenším podepsán určitým jménem. Textová zpráva je nejnižší forma zaznamenané komunikace: jestliže mluvená řeč bývá méně bohatá, subtilní, promyšlená a elegantní ve srovnání s psaným projevem, pak v rovině lingvistické vynalézavosti stojí SMS rovněž pod mluvenou řečí. Omezuje se na rovinu čisté emoce (pozdravy, přání, nářky), na deklarace a vyptávání a lidskou komunikaci redukuje na úroveň tříletého dítěte. Pryč s vedlejšími větami, ironií, odstavci, interpunkcí, napětím, pryč se všemi jazykovými efekty a prostředky; je to utilitární, mechanická forma projevu.

celý text najdete v čísle


RULANDA
ZLATÁ KAPLIČKA ČÍŇANŮM


/…/ Zlatá kaplička, která zmizela z Prahy, je znovu vystavěna na ostrově ve Žlutém moři, kde má vládce Šanghaje své letní sídlo. Slouží jako místo orgií, na které jsou zváni přátelé a politicko-obchodní partneři vládce. Právě při jedné z nich, té, na níž se shodou okolností sjela všechna čínská komunistická knížata, aby dojednala podmínky znovusjednocení čínského státu, dojde v moři k havárii vojenského plavidla, vybaveného atomovými zbraněmi. Výbuch vyvolá tsunami, která spláchne i Zlatou kapličku s čínskými prominenty.
Až řadě století po této události bude z nánosů bahna vylovena triga, která dříve krášlila střechu Národního divadla. Považována pak bude omylem za významnou památku dávné čínské civilizace./…/

celý text najdete v čísle


FRAGMENT JEDNÉ KAFKOVY POVÍDKY

/…/ mezery ve zdi byly prý ponechány také proto, aby nomádi přesvědčení o neprostupnosti zdi nevěnovali této hranici náležitou pozornost a nepovšimli si, že tudy na jejich území po stovkách, ba po tisících pronikají rodilí Číňané, čile na tomto zanedbaném pomezí obchodují a spolu s obchodem tu šíří vyšší kulturu a vytříbenější vkus, jakož i mravy běžné ve všech pěti stech provinciích říše, jimž nikde není v podnebesí rovno. Duch císařství se takto může šířit všude a všude bude záhy možno přivinout jej na poddanská prsa někdejších cizinců. Proto bylo kdysi správně řečeno, že v místnosti vedení této stavby nezměrné jak velikostí, tak záměrem, kroužily snad všechny lidské myšlenky a přání, a v opačných kruzích všechny lidské cíle a jejich naplnění, avšak že na ruce stavitelů, jež kreslily plány, padal oknem odlesk božských světů.

celý text najdete v čísle


BLANKA KŘIVÁNKOVÁ
JAK (NE)ZKROTIT VLKY

BROADWAYSKÁ ZKOUŠKA OHNĚM IVO VAN HOVE

/…/ Druhou polovinu Millerovy Zkoušky ohněm (The Crucible) /…/ totiž „otevírá“ vlk, respektive pes, který je ovšem vlku až neskutečně podobný.[1]/
To může sice vzhledem k ději vypadat prvoplánově (člověk je člověku vlkem), zvířecí přítomnost ale působí uhrančivě, magicky. Přejde pomalu od portálu do středu jeviště, přehlédne opuštěnou, temně šedivou scénu se sytě oranžovým odstínem v horní části horizontu - minimalisticky vybavený prostor s několika židlemi a velkou školní tabulí, na němž je vidět, že v první půli už něco zažil. Tabule je počmáraná, některé židle převráceny, tu a tam leží zapomenutý kelímek nebo termoska. Vlk jako kdyby „hodnotil“ (jakkoli absurdně to zní) dosavadní rozsah katastrofy, způsobené duchařskými báchorkami několika dospívajících dívek v čele s Abigail Williamsovou, jejíž umanutá zákeřnost rozloží a zničí celou vesnici. Proces s údajnými čarodějnicemi sice ještě neskončil, ale průběh naznačuje, že po něm bude zpustošené teritorium vyhovovat spíš vlkům než lidem. Ostražitá ukázněnost zvířete, jeho číhavý klid při krátkém pohledu do plného hlediště, působí jak z jiného světa; že by se jeden ze salemských duchů přišel podívat, jak proces pokračuje.

celý článek najdete v čísle

Arthur Miller: Zkouška ohněm (The Crucible), režie Ivo van Hove, Walter Kerr Theatre, New York, 2016


ZUZANA AUGUSTOVÁ
SEBEOBVIŇOVÁNÍ A STAŘÍ MISTŘI V OLOMOUCI

/…/ Herečce se společně s režisérem podařilo stvořit jevištní podobenství průběhu lidského života od početí a zrození, přes dětské krůčky, učení, k rekonstrukci profesní kariéry, až po jakousi závěrečnou zpověď a bilanci, jíž se představení uzavírá. Zároveň je tato inscenace významným divadelním experimentem, provádí „průzkum“ obecných i individuálních možností jevištní existence subjektu. A aniž by ilustrovala Handkeho text, zcela analogicky s ním ohledává terén pro rozvoj a existenci individua. Ve hře tedy paralelně probíhají dva procesy – ustanovení a vývoj Já v jevištním prostoru i v jazyce./…/
/…/ V samotném závěru pak promítací plochy odrážejí už pouze temnou siluetu hercova těla. Představitel Irsiglera se tiše vkrade na scénu převlečen do červených dámských šatů, které mu odhalují chlupatou hruď, a bez hnutí sedí vzadu na židli, jakoby chtěl nenápadně a decentně Regerovi manželku nahradit. Reger se skrčí vleže na lavici. Inscenace se uzavírá v kruhu: jako poslední znovu zazní počáteční repliky o erárním oděvu. Soukromý rituál za účelem přežití se opět roztáčí. /…/

celý text najdete v čísle

Peter Handke: Sebeobviňování, režie Dušan D.Pařízek, dramaturg Roland Koberg, kostýmy Kamila Polívková, Volkstheater Wien, premiéra 31.10.2015
Thomas Bernhard:
Staří mistři, dramatizace, režie a scéna D.D.Pařízek, dramaturgie R.Koberg, kostýmy K.Polívková, Volkstheater Wien, premiéra 31.1.2014


ADÉLA VONDRÁKOVÁ
POJĎME SI POVÍDAT O SMRTI


Obě inscenace, reprezentující zcela odlišný přístup k tématu a emocionálnímu zapojení publika, jsou určeny zhruba stejně starým dětem - Příběhy malé Lupitiny G. dětem od čtyř let, Kachnička, Smrt a tulipán pětiletým a starším – a obě se setkaly s vřelým přijetím (stejně jako loni Mr. Muffin). Pohádkový svět je nabitý osiřelými dětmi, predátory konzumujícími mladé dívky, hrdinům hrozí věčná zima, vyhladovění a umrznutí, celkem běžné je, že čas od času někdo zkamení. Smrt může být v pohádkách přítomna i ve značně děsivé podobě, což ostatně v Plzni dokázala třeba Miroslava Bělohlávková ve své verzi Perníkové chaloupky, když příběh zakončila dosti naturalistickým nacpáním čarodějnice do pece, brutálnějším tím spíš, že v roli čarodějnice vystupovala herečka sama a nedošlo tak k žádnému zcizení skrze loutku. Z pece se valily oblaky dýmu, čarodějce přitiskla zevnitř ruku na sklo a za mohutného skučení byla upečena. Sama bývala tématem jen málokdy. To se však, zdá se, začíná měnit.

celý text najdete v čísle

Wolf Erlbruch: Kachnička, Smrt a tulipán (Račka, Smrt in Tulipan), režie Fabrizio Montecchi, Lutkovno gledališče Ljubljana, 2014
Dora Bouzková:
Příběhy malé Lupitiny G. režie Dora Bouzková, Loutky bez hranic Praha, 2015


S.d.Ch.
NEZUŘIVÝ REPORTÉR

ANEB DRUHÝ FESTIVAL NAHÝCH FOREM – F.N.A.F.II.

/…/ Ale teď všichni míří před vchod, kde se shromáždí kolem trávníku, na kterém stojí česká performerka Jana Orlová, a ty si jsi jistý, že bude do dvou minut nahá. Tento předpoklad se vyplní a performerka si nasazuje bílou benátskou masku. Poté podřepne a její asistent jí s určitými obtížemi vytáhne z poševního hrdla houbičku nasáklou červenou tekutinou, myšlenka zda jde o pravý menstruační výtok, či jej performerka markýruje, běží právě mnohými hlavami. Zjistím to na večerní párty, slibuješ si, a pozoruješ, jak asistent houbičkou maluje na těle Orlové narudlé linie. Když je linií dostatek, výstup končí a je potlesk. Tím se sobotní program performancí vyčerpává, také je šest hodin, čas prvního alkoholu a těšení se na vystoupení dvou výtvarnických kapel, které se vždy vyznačují tím, že nemají příliš dobré zpěváky, míní Turner, naštěstí to kompenzují tím, že zpívají o nesrozumitelných věcech vtipně./…/

celý text najdete v čísle


MICHAL ZAHÁLKA
OPERA JAKO BLUDIŠTĚ

ADÁMEK A SMOLKA PODRUHÉ

/…/ Jak je asi už zřejmé, vůbec to není jednoduchá podívaná, proudy slov jsou vydatné, literární aluze znejasněné tak, že by je člověk bez nápovědy snadno přehlédl, a hudba také zaměstnává smysly sama o sobě. Přesto ale jde o mimořádný zážitek – z naprosté preciznosti tvaru, který zkoumá možnosti abstrakce v jazyku, hudbě i divadle, a ze všestranně virtuózního provedení. Na cestě z Ostravy do Prahy si podle mého Adámkova a Smolkova opera polepšila: působí kompaktněji, jednotlivé složky na sebe lépe vážou a komorní prostor pomáhá lépe vnímat jednotlivá slova. Mnohem zřetelněji tu tak vyznívají jemné vtipy, kterých se libreto dopouští ve švech či decentně naznačených souvislostech mezi různými seznamy, od butanu a Bhútánu přes dva významy slova rys po čtveřici Beatles, která následuje po čtyřech evangelistech. Kvality díla jsou zrovna tak jemné jako tyhle vtipy – ale v pražské inkarnaci definitivně nepřehlédnutelné.

celý rozhovor najdete v čísle

Martin Smolka, Jiří Adámek: Bludiště seznamů (Ztišená opera), režie J.Adámek, produkce jedefrau.org a Alfred ve dvoře, Boca Loca Lab, 2016


JOSEF RUBEŠ
RUSKÁ KLASIKA V DLOUHÉ A NA ZÁBRADLÍ

Více jak sto padesát let starý román Ivana Alexandroviče Gončarova zaujal letos na jaře hned dvě významné pražské scény. V březnu uvedlo Oblomova Divadlo v Dlouhé v režii Hany Burešové a s Michalem Isteníkem v hlavní roli, o tři měsíce později si téhož hrdinu zahrál v inscenaci Jana Friče v Divadle Na zábradlí Jiří Vyorálek. Inscenace pojí, kromě samotného titulu, hudba jako důležitá součást díla a následné kritické ohlasy. Oblomovové byli přijati s rozpaky, nikoli však chladně. Což platí především pro Dlouhou, kde kritikové - a to se stává zřídka - cítili ve svých recenzích potřebu odkazovat na sebe navzájem. Vše odstartoval Martin J. Švejda na blogu Nadivadlo, který styl Burešové označil za zastaralý.[2]) To pod článkem vyvolalo diskuzi s téměř čtyřiceti příspěvky, ve vltavské Mozaice Švejdovi kontrovala Jana Soprová a na iDNES.cz Tomáš Šťástka.[3]) O krok dál než Švejda šel v Lidových novinách Josef Chuchma, když plnou třetinu recenze věnoval údajné celkové stagnaci a konzervatismu Divadla v Dlouhé a vyslovil se i k situaci pražských divadel vůbec. /…/
/…/ Burešová v Oblomovovi používá osvědčených metod - lehkosti a ironie v režijním přístupu, sázky na zkušené herce, kteří vědí, jak na své publikum a hudebnosti inscenace. Taková rozvernost však vyvolává pocit, že tohle divadlo se k ničemu podstatnému nevyslovuje. „Hledíme na svět, který se nás týká jen trochu a někdy, ale na představení se takzvaně dá dívat, neuráží, ale také nezvedne ze židle. To je vlastnost převážné části produkce Divadla v Dlouhé. Můžete to nazvat stagnací nebo konzervatismem.“/…/
/…/
Fričově inscenaci bude těžko někdo vyčítat, že je zastaralá a konzervativní. Hudbou, scénou, kostýmy i režijními nápady (zmíněno nebylo třeba kouření jointů nebo rituální močení na Oblomova Taranťjevem a Agafjiným bratrem) míří k dnešku. To přirozeně není pro kvalitu díla samospásné. Frič „vymazloval“ detaily jako hlášky a gagy, unikl mu však celek. Inscenace měla být soustředěnější, sevřenější, rytmicky lépe klenutá, postavy dramaturgicky zpevněné./…/

celý text najdete v čísle
 
Ivan A. Gončarov: Oblomov, dramatizace Štěpán Otčenášek a Hana Burešová, režie H.Burešová, Divadlo v Dlouhé, 2016
Ivan A. Gončarov:
Óm jako Oblomov, dramatizace Martin Františák, režie Jan Frič, Divadlo Na zábradlí, 2016.


PAVLÍNA HOŘEJŠOVÁ
DO TŘETICE O BOHU

DEJVICKÉ VZKŘÍŠENÍ

„Bůh, který tu s námi tak trochu je a trochu není“ spojuje všechny tři inscenace, které Michal Vajdička nastudoval v průběhu posledních čtyř let v Dejvickém divadle. V Ucpaným systému (2012), adaptaci povídkové knihy Acid House skotského prozaika a scenáristy Irvina Welshe, to je Bůh naštvaný na svět. Unavený, znechucený stárnoucí muž v podání Ivana Trojana. V Čechovově Rackovi (2013) Boha připomíná po celou hru ikona, která zůstává na zdi viset až do samého konce, zatímco všechny ostatní obrazy jsou postupně odneseny. Sleduje tak šest milostných vzplanutí, nenaplněných tužeb a urputné touhy a hořkosti z neopětovaných lásek a neúspěšné tvorby. Možné smíření s Bohem nabídlo až Vzkříšení, první Vajdičkova inscenace v pozici uměleckého šéfa Dejvického divadla. Jako autor je pod ním uveden pseudonym Daniel Doubt, který v různých obměnách (David Doubt, Doyle Doubt) u inscenací Černá díra (2007) a Zásek (2015) reprezentoval kolektivní tvorbu souboru./…/
/…/ Když herci hrají tak dobře a nenuceně typy, může se zdát, že inscenace má zajištěn snadný úspěch, ke kterému snad ani není potřeba režiséra. Ve skutečnosti tomu tak bezpochyby není. Schopnost dejvických vypointovat sled gagů a bezpečně ovládat jazyk komediálního divadla prokazuje dobře odvedenou práci režiséra, dramaturgyně Evy Sukové i celého souboru. Zároveň to ale je samo o sobě paradoxně málo: samozřejmá souhra se zde už stala očekávaným standardem. Výše zmíněný rozdíl v herectví členů souboru tak může v budoucnu rozhodovat o tom, zda bude Dejvické divadlo po odchodu Miroslava Krobota z funkce uměleckého šéfa sázet stále na stejnou notu (sehranost a dobrou práci herců s typem), nebo bude prostřednictvím dalších „lídrů“ nabízet divákům i něco nového a jedinečného./…/

celý text najdete v čísle

Daniel Doubt: Vzkříšení, režie Michal Vajdička, Dejvické divadlo, 2016


VERONIKA ŠTEFANOVÁ
MONTREALSKÁ CIRKUSOVÁ VŠEHOCHUŤ


Montreal si drží pozici severoamerické metropole nového cirkusu. Skupina zdejších umělců, pedagogů a produkčních pracovala aktivně na tom, aby byl (nový) cirkus v Kanadě uznán právoplatným uměním už od osmdesátých let dvacátého století; dnes mají v Montrealu jednu z nejlepších profesionálních cirkusových škol na světě (Ecole nationale de cirque Montréal), moderní cirkusovou stagionu La Tohu a do loňského roku také největší a nejbohatší cirkusový soubor na světě Cirque du Soleil. K dokonalosti dlouho chyběl jen festival. Ten si montrealské cirkusové organizace[4]) vydobyly v roce 2010, a dokonce se jim podařilo získat podporu města i québecké vlády. Na severoamerickém kontinentu je tato událost svým rozsahem výjimečná. Nebo alespoň byla do roku 2013, kdy jí začal konkurovat Chicago Contemporary Circus Festival - se svými pětapadesáti představeními devíti novocirkusových inscenací v „kamenných“ divadlech a další stovkou v exteriéru si však Kanaďané prvenství udrželi i letos.
Přestože je Montreal nejcirkusovějším městem na severoamerickém kontinentu, během roku se zde zas tolik novocirkusových představení neodehraje; turné po Kanadě se vyplácí méně, než hraní v USA nebo v Evropě. O to koncentrovanější cirkusovou zábavu pak nabízí festival. Slovo zábava je přitom podstatné: cirkus (i ten „nový“) je pro většinu zdejších diváků synonymem obsahově technicky dokonale provedené, leč nenáročné podívané, a snaha vyhovět širokému publiku je znát na první pohled. Tím spíš, že vzhledem k výsadnímu postavení Montréal complètement cirque nejsou pořadatelé nuceni se dramaturgicky vymezovat vůči konkurenci. Programovou skladbu sami označují za „pestrou“ - stejně tak by ale bylo možné ji označit za „bezpečnou všehochuť“, která neurazí ani nevyprovokuje. Masivní reklama navíc útočí na každém kroku, dokonce i formou krátkých video spotů, které běží na obrazovkách v metru a slibují ohromující, vtipnou podívanou.
Festival paradoxně není platformou pro současné kanadské novocirkusové soubory (v letošním programu se objevily pouze dva, Flip Fabrique a Throw2Catch), láká spíš na mezinárodní skladbu účinkujících. Sedmý ročník festivalu tak nabízel představení ze Spojených států, Austrálie i z Evropy, a v doprovodném programu vystoupili také artisté z Afriky. /…/

celý text najdete v čísle

Joan Català: Holý (Pelat), režie J. Català, 2013
Anthony Venisse:
Třesk (Fracas), režie A. VenisseMontréal complètement cirque, premiéra 2016
Mlžení (Smoke and Mirros), režie Cohdi Harrell, Laura Stokes, The Ricochet Project, 2011
Po kolena (Knee Deep), režie Emma Serjeant, Jesse Scott, Natano Faanana and Lachlan McAulay, , Casus, 2012


ŠÁRKA MATOVÁ
LETNÍ JATKA


/…/Nejpozději v tuto chvíli je zřejmé, že hlavním tahounem Life Is a Rehereal je spíš komika, než ryze artistické dovednosti. Místy je to humor až brutální. Martin se svléká za nevelkou francouzskou vlajkou, která mu zakrývá bederní oblast. Zkouší nazvučení mikrofonu umístěného v úrovni intimních partií. Diváci začínají zvolna tušit, o co půjde, i když se tomu skoro nechce věřit. Ozve se melodie legendárního šansonu Edith Piaf Non, je ne regrette rien. Martin tak sahá Francouzům hned na dva symboly najednou - vlajku a zpěvačku se statutem „rodinného stříbra“. Po prvních tónech začíná „pleskat“. Doslova. Rychle kmitá boky a diváci slyší rytmické pleskání jeho údu o stehna, což navíc doprovází beatboxem. V tuto chvíli už jde po opravdu tenké čáře, jen mikrokrok od toho, aby to začalo být trapné. Totéž platí i v následujícím tanci s nafukovacími pannami, kdy mu jeho pomocník přihazuje stále další a další. Teď je už Martin těsně za hranou, ale publikum je tolerantní. Tento typ humoru celé trojici prochází hlavně díky jejich přirozenosti; především Martin je v gestech i pohybech rozený komik, a díky chlapeckému úsměv také sympaťák.
/…/
Finale je novocirkusová show, která nabízí trochu od všeho, jednotlivá čísla se však daří poskládat do smysluplného řetězce, který od začátku až do konce neztrácí rytmus ani dynamiku. Často i díky živému hudebnímu doprovodu Ettoreho, některá čísla by byla bez jeho bubnování poloviční. Diváci ocenili účinkující mohutným potleskem a závěrečnými standing ovation, stejně jako v případě (podstatně méně náročného) Life Is a Reherseal. O oblibě nového cirkusu není pochyb, své poučené publikum si však tato diciplína teprve vychovává. Nebo je možná jen žánrem, u kterého lze považovat závěrečné veselí a potlesk ve stoje za součást představení.

celý text najdete v čísle

Remi Martin: Life Is a Rehearsal, režie a scenografie R. Martin, Work in Progress Company, 2016
Finale, koncept, režie, scénografie a dramaturgie Ethan Law a Florian Zumkehr, Analog, 2014


KAREL KRÁL
ZA ZRCADLEM

Z LETNÍ LETNÉ 2016

Nejspíš jen náhodou se v produkcích letošní Letní Letné vracely velké zvířecí masky, hlavně králičí, i přímé odkazy na Carrollovu Alenku. Tvůrci nového cirkusu se snaží vyprávět barvitý příběh a Carroll je pro ně lákavý autor, souběžně je zajímá vztah člověka a tajemného zvířete, respektive téma tajemného zvířete v člověku. Zatímco vyprávění není cirkusu zcela vlastní, zmíněné téma je v něm živé, přirozené, téměř všudypřítomné, a to i když výstupy skutečných zvířat nejsou pro nový cirkus korektní. Stačí si říct, že cirkusák je mrštný jak opice, silný jako medvěd, pružný jako had…
/…/
Většina špičkových inscenací nového cirkusu stojí na jazyce v tom smyslu básnickém, že pomocí obrazů vytváří znaky nejednoznačné povahy, leč velmi osobní, neboť aktér splývá s postavou, kterou předvádí. Proto lze nový cirkus považovat za specifickou, k abstrakci a introspekci tíhnoucí formu autorského divadla. Cirque Le Roux je novější než nový cirkus tím, že se vydává opačným směrem. „Cirkus. Komedie. Zločin.“, tak zní základní menu, přičemž se předem prozrazuje inspirace černobílým filmem noir i to, že je děj zasazen do podzimu roku 1937. Vzhledem k inspiraci i vročení by člověk mohl předpokládat temnou atmosféru, ta se však rozplývá v parodii (která může našinci připomenout filmového Fantoma Morrisvillu). Jakoby někdo narouboval kriminální zápletku na starou, lechtivou, salonní frašku, a tu říznul už též starým slapstickem. Je paradoxní, že právě v obstarožnosti tkví základní novum produkce Elephant in the Room. /…/
Zatímco je mnohý cirkus stvořen pro jediné show, australská Circa je instituce, která má na kontě řadu produkcí. Jedna z nich, zvaná Beyond, měla premiéru před třemi lety, a to v tom berlínském divadle Chamäleon, ve kterém uvádí La Putyka svou inscenaci Roots. Soudě z videí a fotografií není ale dnešní Beyond totéž co tehdejší. Vystupovali v něm jiní aktéři než v Praze, např. pár siláků, mohutná žena a na pohled vetchý stařík, který předváděl i pozoruhodnou akrobacii, a bylo jich i dost na to, aby v simultánní choreografii ukazovali zrcadlově zdvojená čísla. Taky název možná používali delší: ve starém propagačním videu je uveden název Beyond the Beasts, tedy Za hranicí šelem. 
Cirkus Circa je zvířaty-bestiemi zřejmě fascinován, jak hádám z názvů dalších jeho děl, Carnival of the Animals (Karneval zvířat) a Landscape with Monsters (Krajina s monstry). I tentokrát se zmiňuje inspirace Carrollovou Alenkou a divák je zván, aby spolu s cirkusem překročil „hranici mezi lidským a zvířecím, mezi šílenstvím a zdravím, mezi rozumem a snem.“ Téma zní zajímavě - a v představení se co chvíli objevují artisté v obřích maskách plyšových zvířat, hlavně hlodavců -, ovšem pouze ve dvou scénách je srozumitelné./…/
Jestli bylo Beyond vhodné pro celou rodinu, děti předškolního věku nevyjímaje, tak na Limbo, druhou produkci s australskou adresou, bych dětem návštěvu nedoporučoval. Mohly by se bát. Zatímco mě u cirkusu Circa neudivilo (co je koneckonců u cirkusových specialistů pochopitelné), že artistka, do jejíhož repertoáru patří vystoupení s kruhy hula hop, opakuje své číslo v různých projektech souboru, u lidí z Limba (kde název kompanie a inscenace splývá) si to neumím představit. Limbo totiž působí jako pečlivě vystavěný celek, přestože prošlo různými proměnami: např. původní frontman zdejší kapely a autor hudby Gene „Sxip“ Shirey byl vystřídán Elyasem H. Khanem. Právě na téhle záměně je myslím poznat, nakolik režisér Scott Maidment dbá o celek. Khan, jinak parťák Shireyho z kapely Gentlemen & Assassins, totiž nevystupuje za sebe, ale převtěluje se v Shireyho. Je celý v bílém, včetně límce z peří a cylindru, a nosí široký, téměř sněhově bílý plnovous. S vizáží zřejmě Khan převzal Shireyho postavu po muzikantské i herecké stránce. Však prý režisér aktéry vybíral nejen podle jejich schopností, ale i podle vizáže, v případě frontmana kapely starosvětské a „božsky“ bílé. Což nic nemění na skutečnosti, že režisérovi šlo hlavně o to, aby byli všichni na scéně sexy, neboť v Limbu, tedy v Předpeklí, je sexuální přitažlivost velké téma. Aktéři produkce nevyprávějí příběh, nehrají pro diváky, hrají na ně a hlavně si hrají s nimi. Jako kočka s myší: možná právě proto se tu objevuje i velká maska hlodavce. Publikum je totiž intenzivně a vesměs i úspěšně sváděno./…/

celý text najdete v čísle

Edgar’s Echo, režie Linnea Happonen, Krepsko, 2013/2016
Bottom, koncept, scénář a účinkuje Daniel Gulko, režie a koncept Adèll Nodé-Langlois, Cahin Caha, 2016
Beach Boys, námět Jiří Havelka a Petr Horníček, režie J.Havelka, Losers Cirque Company, 2016
The Elephant in the Room, koncept Cirque Le Roux, režie Charlotte Saliou, Cirque Le Roux, 2014
Beyond, vytvořil Yaron Lifschitz a Circa, režie Y.Lifschitz, Circa, 2013
Limbo, režie Scott Maidment, producenti Strut & Fret Production House, Underbelly Productions & Southbank Centre, 2013


DANA SILBIGER SLIUKOVÁ
ČARO SNOV ALEBO ŽABA TO VEDELA

JAMES THIÉRRÉE V EDINBURGHU

Existuje ríša kráľovnej Mab? Môžete pochybovať, pokiaľ neuvidíte inscenáciu Jamesa Thiérréeho Žaba to vedela (La grenouille avait raison). Opona sa nezdvihne, ale spadne – vínovočervená sa zloží na proscéniu za sprievodu nádherného ženského spevu v tajomnej vymyslenej reči. Potom sa objaví ešte tajomnejšia postava ženy v kapucni s trblietavou zlatou maskou na tvári a dlhom zamatovom plášti, ktorý je akoby pokračovanie opony – majiteľka omamného hlasu. Tá zvinutú oponu graciózne odtiahne z javiska akoby svoju vlečku. Jej spev zaniká v zákulisí a v sivastom šere javiska sa začnú diať veci... Kedykoľvek krásna speváčka, pochádzajúca zo Sierra Leone, Mariama prejde javiskom alebo len kdesi z tmy začujeme jej hodvábny tmavý alt, akoby sa objavila sama kráľovná Mab – čudesné obrazy stuhnú, postavy sa preskupia ako v kaleidoskope, zmení sa osvetlenie a fantastické sny pokračujú.
Leták k Thiérréeho najnovšej produkciix) hlása: „Očakávajte neočakávané a nebudete sklamaní.“ Vnuk Charlieho Chaplina a pravnuk Eugena O’Neilla zdedil nielen Chaplinovu podobu, ale aj úžasnú tvorivosť a húževnatosť svojich predkov. Je podľa všetkého úplne jedno, že to „žaba vedela“ a v čom mala pravdu. „Prečo? Neviem.“ - hovorí v programe Thiérrée a pokračuje: „A ani plynúci čas, ani scéna, ktorá ma tak radostne máta, mi nepomôžu zásadne pochopiť, prečo robíme to alebo ono na tej veľkej opitej lodi, ktorú nazývame di… (to slovo potrebuje odpočinok).“ Dôležité teda je, že sa divák môže ponoriť do sveta nevídanej fantázie, ohurujúcej obrazotvornosti a priam neuveriteľných fyzických kreácií pohybujúcich sa takmer na hranici ľudských možností. /…/

celý text najdete v čísle

James Thiérrée: Žaba to vedela (La grenouille avait raison), réžia, scéna a hudba J.Thiérrée, Compagnie du Hanneton, 2016


VLADIMÍR MIKULKA
TAK TROCHU JINÉ NÁDRAŽÍ


Devátý ročník čtyřdenního „festivalu nového slovenského divadla a tanca“ Kiosk, proběhl na konci července v Žilině, přesněji řečeno v Zárečí, nepříliš vábném, panelákově neútulném žilinském předměstí. Organizátorem je kulturní centrum Stanica Zárečie vybudované na místě nevyužité nádražní budovy (vlaky tu ovšem staví dodnes). Kiosk je akce mezinárodní, pro české návštěvníky je nicméně zajímavý především jako přehlídka špičky slovenského alternativního, nezávislého a vůbec „divného“ divadla. Víceméně se jedná o koncentrovanější obdobu pražské Malé inventury, doplněnou premiérami inscenací, které Stanice sama produkovala. Letos se hrálo na třech místech: vedle dvou sálů na samotné stanici) také v centru města, v rozsáhlém, ale momentálně kompletně rekonstruovaném objektu Nové synagógy.
Andrej Kalinka a jeho skupina Med a prach[5]) předvedli v Nové synagóze autorskou inscenaci Krása a hnus. Bylo to dílo žánrově dost obtížně zařaditelné (což také sami tvůrci hrdě zdůrazňují), cosi mezi pohybovým divadlem, vizuální performancí a koncertem. Všechny tyto složky se objevují nepravidelně a provázané jsou jen částečně, často na sebe spíš narážejí, asociace vznikají a zase odplývají; chvílemi se na to docela hodí i okřídlené heslo o deštníku a šicím stoji na operačním stole. I když by to bojovně ateističtí surrealisté vzhledem k nepřehlédnutelnému a soustavně připomínanému duchovnímu rozměru tohoto díla možná neslyšeli tak docela rádi. /…/
Videoopera Tyč zastupovala na Kiosku díla divná víceméně klasickým způsobem, přinejmenším v tom smyslu, že cíleně navazovala na černobílou estetiku filmových kafkáren let šedesátých. Nutno předeslat, že to nebyla žádná opera, základ produkce tvořila projekce němého filmu, během níž nikdo nezapíval ani notu a dva seriózně vyhlížející muzikanti (klarinetista a cellista), kteří celou dobu seděli na scéně před projekčním plátnem, se svých nástrojů pouze decentně přidržovali. S výjimkou několika málo momentů, když některé z postav na plátně otevřela ústa do dlouhého němého výkřiku – to pak oba zahráli drásavý tón, který doplnil temně dunivý hluk, který tak jako tak podbarvoval prakticky celou produkci. Operu nejvíc připomenuly úvodní titulky, ve kterých byl se zjevnou parodickou nadsázkou „předvyprávěn“ obsah. /…/
Jedinou domácí produkcí Stanice na letošním Kiosku byla inscenace poněkud tajemně pojmenovaná DTBZ. Volně navazovala na úspěšnou dětskou operu Vesmírná Odysea a představovala výsledek dlouhodobé práce Ivany Rumanové a Hany H. Lukšů se skupinou žilinských dětí (hudebně se na projektu podíleli Jiří Suchánek a Miroslav Tóth).
Zkratka v názvu znamená databáze, při interpretaci to ale nijak zvlášť nepomůže; DTBZ byla stejně obtížně uchopitelná podívaná jako ty, o kterých byla řeč výše. I když sestávala ze série vlastně docela jednoduchých dětských her, předvedených před vstřícně naladěným publikem. Dráždivé bylo především spojení spontánně se chovajících dětí, odhadem asi tak desetiletých, a ironického využití dřevní výpočetní techniky (ta pocházela, opět jen odhadem, někdy z počátku devadesátých let). Děti (bylo jich devět) seděly za velkým stolem a během celého představení cosi soustředěně kutily; z hlediště ovšem nebylo moc dobře vidět, co. Vpravo, takže přímo proti nim, seděli oba dospělí účinkující, Jiří Suchánek a Miroslav Tóth, kteří celé dění řídili. Zeď za nimi byla využita jako projekční plocha monitoru blíže neurčeného počítače. /…/
Pražsko-brněnské uskupení D‘Epog[6]) představilo na festivalu titul, který byl napůl domácí žilinský: inscenace Vše co je krásné, rozmnožit má se je společná produkce Stanice a pražského Alfreda ve dvoře. Kiosk se profiluje jako „festival odvážného diváka“, a zdejší publikum je už skutečně zvyklé na ledacos, parta kolem Lucie Repašské však dokázala zmást (nebo dokonce otrávit a vyhnat ze sálu) nezanedbatelnou část přihlížejících. Ti ostatní (patřil jsem mezi ně) se ovšem bavili o to lépe, časté odchody nebo nespokojené komentáře se staly svého druhu součástí dění na jevišti. Trochu mi to připomnělo mé první setkání s D’Epogem na hradeckém festivalu - tehdy nás na konci představení 121 nezůstala v sále ani polovina. Vše co je krásné přitom nešokuje ničím mimořádně extravagantním (alespoň na alternativní poměry) nebo dokonce brutálním, nezvyklé je spíš v tom, že divákům nedává ani náznak nápovědy, jak se postavit ke stále intenzivnějšímu proudu trapnosti, ubohosti a beznaděje, který se valí z jeviště. Hlavní kouzlo tkví v míře nejistoty, jak je to vlastně celé myšleno. Nedá se totiž dost dobře rozlišit, kdy a jestli vůbec chtějí být účinkující vtipní, co je ironie, kde se skrývá druhý plán a kdy jde spíš o zálibné vršení banalit a idiotských scének./…/
celý text najdete v čísle

Krása a hnus (Nezastupitelnost nepojmenovaného),
libreto, hudba, vizuální koncept a režie Andrej Kalinka, Med a prach, 2016
Miroslav Tóth:
Tyč, režie, kamera, střih, hudba M.Tóth, 2016
Jiří Suchánek, Miroslav Tóth, Stanica a děti:
DTBZ, námět, scénář, režie a dramaturgie Ivana Rumanová a Hana H. Lukšů, 2016
Vše co je krásné, rozmnožit má se, režie Lucia Repašská, divadlo D´EPOG, 2015


NADŘELI JSME SE TU HROZNĚ MOC
ROZHOVOR S MARKEM ADAMOVEM Z KUTURNÍHO CENTRA STANICA ŽILINA-ZÁREČIE

/…/ Kam se musí zajít, když se rozhodnete změnit nepoužívanou nádražní budovu na kulturní centrum?
Zjistíte si, kdo má na ŽSR (Železnice Slovenskej republiky) na starosti správu majetku. Šli jsme tam a samozřejmě nám řekli, že to nejde. Takže jsme tam chodili pořád dokola, oslovili jsme architekta Tomáše Dupkalu a nakreslili jsme plán, přesně, co kde bude. Nestavěli jsme to „zda je to vůbec možné“, ale přinesli jsme hotový projekt, včetně zaregistrované domény www.stanica.sk, dokonce i s rozpočtem. I když ten byl samozřejmě úplně vymyšlený a nereálný.

S kým konkrétně jste tedy jednali?
Mají na to oddělení hospodaření s majetkem.

A to je kompetentní něco takového rozhodnout?
Ne.

Tak kdo vám to tedy povolil?
Nepřišlo to najednou, vyjednávání trvalo dva roky. Na železnici pracuje několik tisíc lidí, my jsme se museli setkat s několika desítkami. Znamenalo to pro ně úplně novou situaci, byli zvyklí pronajímat nádražní restaurace, služební byty nebo třeba metr čtvereční plochy pod automatem na kávu. Měli jsme štěstí, že tam byli milí lidé. Že se nakonec našel někdo, komu to přišlo smysluplné. Dnes, když přijdete na železnici s nápadem dělat něco jako Stanica Záriečie, ví se jak na to, my jsme to na Slovensku museli celé prošlapat.

Jaké argumenty vám nejvíce pomohly?
Mohli jsme vykázat dlouhodobou soustavnou činnost, měli jsme fotky známých umělců, kteří s námi spolupracovali, potvrzení o grantech.

Tou dobou vám bylo něco málo přes dvacet….
Dvacet tři, dvacet čtyři. Na některé první schůzky jsem dokonce chodil s otcem, aby tam byl někdo starší, kdo by působil seriózně.. /…/

celý rozhovor  najdete v čísle


MATÚŠ PORUBJAK
STALKVILLE V BRATISLAVE

PORUCHA PETRY TEJNOROVEJ

Spálňa s manželskou posteľou, izba s televízorom a kopcom odpadkov po jedle a pití, kuchyňa s kapustnicou na variči, obývačka s vianočným stromčekom, jedáleň s prestretým stolom, chodba s poštovými schránkami, ordinácia psychiatra, kúpeľňa, čakáreň, rozhlasové štúdio, posilňovňa...
Vchádzam do opustenej budovy v úplnom centre Bratislavy na Laurinskej ulici č. 14. Kupujem si lístok a podpisujem vyhlásenie, že vstupujem na vlastné riziko a zodpovednosť. Je niečo po pol deviatej večer a sprievodca ma spolu s ostatnými odvádza na 3. poschodie, kde dostávam bielu masku. Som pridelený do jedného zo štyroch kvadrantov. Do miestnosti vbehnú herci a pantomimicky, ako letušky na začiatku letu, zobrazujú inštrukcie ozývajúce sa z reproduktorov. Počas predstavenia sa budem môcť slobodne pohybovať po celom priestore, kdekoľvek stáť, sedieť, ležať, interagovať s hercami, dotýkať sa vecí. Nesmiem si však sňať masku a nesmiem rozprávať.
Začína sa. Z do zrnenia sa strácajúcich a znovu sa vynárajúcich správ v televízore na chodbe sa dozvedám, že je 24. decembra, mínus 30°C, kalamita. Som v Stalkville. Som v paralelnom svete. Som v zážitkovej divadelnej hre. S bielou maskou na tvári si pripadám ako duch. Ako duch sledujem príbehy protagonistov, vstupujem do ich životov, nazízam do ich intimity. /…/

celý text najdete v čísle

Porucha (Vianoce v Stalkville), koncept a réžia Petra Tejnorová, inšpirováno textom Falka Richtera, Divadlo Petra Mankoveckého, 2016


PERFORMERKA… A OBYČEJNÁ ŽENA
SLÁVA DAUBNEROVÁ V SADAŘSKÉM ROZHOVORU

Ve své divadelní práci jste rozkročena mezi operní režií a autorskými performancemi. V té druhé linii jste významnou představitelkou slovenské alternativní scény. Už slovo alternativa předpokládá, že existuje jakýsi hlavní proud, mainstream, vůči kterému se vymezuje. Vůči čemu se vymezuje vaše alternativní divadlo?
Nikdy som nerobila divadlo s cieľom sa voči niečomu vymedzovať. Samozrejme vždy budem mať bližšie k nezávislej scéne, pretože to je prostredie, z ktorého pochádzam a projekty, ktoré si produkujem sama, majú pre mňa predsa len iný rozmer. Ale aj tak je divadlo v mojom vnímaní vždy rýdzo osobná záležitosť, potreba sebavyjadrenia, uvažovanie o svete, bez ohľadu na to, či to robím ako nezávislý projekt alebo hosťujem v kamennom divadle. O alternatívne divadlo som sa svojho času veľmi zaujímala, písala som o ňom diplomovku. Ale neviem, či ešte dnes vôbec niečo nazývať alternatívnym divadlom, tie hranice sa pomerne dosť stierajú. Skôr je to o prístupe k tvorbe. Pre mňa je najdôležitejšie udržať si čo možno najväčšiu mieru slobody a nezávislosti. Snažím sa neskĺznuť do komfortu, do niečoho, čo už poznám, v čom sa cítim isto, kde na mňa nečíha riziko. Skrátka nech je to vždy dobrodružná jazda do neznáma, aj keby to malo skončiť katastrofou.
/…/
Za dobu své umělecké dráhy sbíráte jednu cenu za druhou. Je tedy možné, že se – jako celebrita – stanete po čase tématem pro nějakou budoucí performerku, která bude na vašem osudu sledovat vztah ženy a umění. Dovedete si takové dílo představit?

S tými cenami je to relatívne, lepšieho umelca z vás nespravia a celebritu už chvalabohu vôbec nie. Pre pocit vytriezvenia stačí, keď umelec zájde napríklad do Sociálnej poisťovne. Keď prídete k okienku, zrazu nastane panika, tety nevedia, kam vás majú zaradiť, ani zamestnanec, ani živnostník, IČO nemáte, čo ste vlastne zač, čo si s vami počať. Čo je herečka, ešte vedia, čo je režisérka už menej, a už vôbec nemôžete povedať, že ste performerka, to už sa na vás pozerajú pomaly ako na úchyla. A nemôžete im to mať predsa za zlé. Dúfam, že môj spôsob života a tvorby je dostatočne nudný, než aby po ňom niekto siahol. Ak by aj také niečo niekomu napadlo, verím, že už budem po smrti a môj počítač pohltí Trójsky kôň.

celý rozhovor najdete v čísle


SLÁVA DAUBNEROVÁ
SOLO LAMENTOSO


Šepkajúci hlas: Robila to z pomsty.
Prezliekala sa za muža. Ona ani sama nevie, čo je.
Do chlieva zatvorila vlastného otca.
Ona nenávidí ľudí.
Niektorí Štúrovčania ani nevedeli, ako vyzerá. Susedia aj chceli urobiť fotku, ale báli sa.  
Deťom ukazovala oslie uši.
Aj keď má tie žalúzie spustené, tak cez tú kameru všetko vidí.
Niekedy vyšla von na ulicu a dirigovala áriu.
Zavíjala. Ako vlk.
Možnože nejaká politická strana jej pomáhala.
Bola taká čudná. Tak zvláštne sa pohybovala. Taká skôr mužská.
V noci vyšla hore na balkón a odtiaľ revala, jak besné zviera keď vraždia. Niekedy aj do tretej hodiny ráno. Taký neľudský hlas to bol. Jak keby ju niekto škrtil, tak revala. Zavolala som políciu, nech prídu, či ju náhodou niekto nevraždí. A policajt mi povedal, ona je bláznivá, nerobte si z toho nič, ona prestane. Aj tak bolo.
Čím ďalej tým horšie vyzerala jej tvár.
A to sa v nej postupne zhoršovalo, tá choroba, ona neni normálna, ona musí byť chorá.
Stále sa usmievala. Až to bolo čudné.
Eva N.: (zmutovaný hlas) Ja neviem, či sa usmievam a prečo sa usmievam. Ale myslím si, že sa neusmievam. /…/

celý text najdete v čísle


ĽUBO BURGR – MILAN CHALMOVSKÝ – INE HRUBANIČOVÁ – VLADO ZBOROŇ
EXTRAKTY A NÁHRADY


VII. Monológ Milan
Za stolom v pološere, ticho, nezainteresovane si premieta
Milan: Určite. Sympatická je... to bolo také iné, také... čo som ešte nezažil. Ani netlačila nejak moc... možno som sa jej aj trochu páčil... cítil som, že... že trochu váha, že ešte... že to nebolo také, že na prvý pohľad, obidvaja sme tak, tak... opatrne, ale bezhlavo keby sme sa vedeli... do toho vrhnúť, to by bolo možno také prirodzenejšie, že keď takto človek špekuluje, premýšľa, že moc to tak analyzuje, že možnože keby sme skúsili tak sa na seba... tak nejako vrhnúť a... do toho spadnúť a potom že by z toho možno niečo vzniklo, no... neviem, ja sa bojím, že aby sa zas ona nezľakla... keby som bol ja ten, ten iniciátor toho, či by to nebolo moc, moc také... no už zase, zase sa v tom brzdím, zase sa v tom zbytočne asi mácham, že... to by som mal prestať, sa tak kontrolovať v tom novom vzťahu, šak možno niečo by z toho aj bolo, keby, keby sme sa vedeli tak uvoľniť navzájom, žeby sme tak hodili za hlavu všetky tie... predstavy, keby sme tie predstavy tak vedeli hodiť za seba a... a tak ako deti, že tak... v tom letnom daždi, že tak utekať tou lúkou, nahí, to by bolo krásne. No ale to už asi... asi moc také romantické, no... Ona si asi myslí, že som skôr taký pragmatický typ, že všetko tak analyzujem, a toho sa aj bojí, že by som... že by to bola taká rutina zase. Teraz je to nové, tak je to také ... nepoškvrnené, čisté, ale... časom to zase bude, no... zas to bude len o tom, že kto pôjde kúpiť tie rožky, maslo... a tak... Milan odchádza spoza stola. Vracia sa sem Ľubo.

celou hru najdete v čísle


O DILDU A JINÝCH ALTARNATIVÁCH
ĽUBO BURGR, INGRID HRUBANIČOVÁ, MILAN CHALMOVSKÝ A VLADO ZBOROŇ
V SADAŘSKÉM ROZHOVORU

SkRAT je jedna z nejvýznamnějších slovenských alternativních scén. Už slovo alternativa předpokládá, že existuje jakýsi hlavní proud, mainstream, vůči kterému se vymezuje. Vůči čemu se vyme