archiv II. > Archiv III. > Pustit si to k tělu (Diváci bez uměleckého díla - Neuropolis - Jukebox)
Marie Reslová

Pustit si to k tělu (Diváci bez uměleckého díla - Neuropolis - Jukebox)

Výzva ke sdílení blízkosti, zvlášť v době koronavirového distancování, je dost ambivalentní, ale možná o to víc vzrušující. „Pojď blíž“ je motto prvního ročníku pražského výtvarného bienále Ve věci umění, které probíhá od konce července do poloviny listopadu v Galerii hlavního města Prahy a na dalších čtyřech - už alternativnějších - místech. Jak blízko k druhým (vlastně i k sobě) lze prostřednictvím artefaktu dojít jsem si vyzkoušela v jedné z expozic této přehlídky. „Performativní instalaci“ nazvanou provokativně Diváci bez uměleckého díla vystavil v pankráckém hotelu Panorama pro mě neznámý česko-norský pár, výtvarníci Jesper Alvaer a Isabela Grosseová. Zážitek, který mi připravila, byl po všech stránkách nečekaný./…/
Jinou formu blízkosti nabízí instalace výstavy Kryštofa Kintery Neuropolis v Galerii Zdeněk Sklenář. Ve vstupní místnosti s recepcí autor vytvořil „svůj ateliér,“ podobně jako před třemi lety uprostřed Rudolfina. To neuspořádané univerzum nás spolehlivě vytrhne ze stereotypu, v němž jsme zvyklí na výstavách umělecká díla vídat. Začíná už na chodbě. Před vchodem do galerie to vypadá, jako by si majitel neuměl uklidit po řemeslnících. Musíme překročit stavební odpad, zbytky pytlů s omítkou, zednickou lžíci či hadry.
Uvnitř, mezi hromadami elektrosoučástek, plechovkami od barev, starými katalogy, vytrženými stránkami z časopisů, knížkami či náčrtky, narazíme na neumyté talíře stejně jako na hotové artefakty. Věci si tu existují vedle sebe v bizarních souvislostech a přímo vybízejí k pátrání po tom, jak Kintera o své práci přemýšlí. Nejrůznějších stop, zábavných indicií a důkazů je tu nepočítaně. Navíc nám umožňují empaticky a zblízka sdílet autorův svět. Po zdech visí papíry se skicami a poznámkami, co je třeba udělat. Jsou tu fotografie, předměty, kterými se inspiroval. Jinde se odkazuje na artefakty z Rudolfina, souvislosti prací. Můžeme odvodit, jak které dílo vzniká, například známé Praying Woods, větve, které tvarem připomínají klečící a modlící se postavy. Odložené nářadí, pilka, vrtačka nebo pájka napovídají mnohé o nezbytné řemeslné zručnosti, o Kinterově vysoce artistním „kutilství“ a hraní si s materiálem a jeho surreálnými kombinacemi.
Začátkem října se na louce pod lesem nedaleko Hrachova na Příbramsku objevil Public Jukebox. Bílý, zhruba dvou a půl metrový objekt připomíná tvarem boží muka, jen v okénku místo Panny Marie najdeme soupis stovky hudebních skladeb, které si můžeme pustit. Od Cageova Ticha, přes Schwittersovu fónickou poezii, ústřední melodii z Pulp Fiction až po Petra Iljiče Čajkovského nebo keltské dudy. Nad „kapličkou“ cirkusově blikají žárovičky tvořící písmena Public Jukebox a z její stříšky ční nahoru tyč se třemi amplionky. Jsou podobné těm, kterými místní rozhlas v době předdigitální oznamoval na návsi důležitá sdělení, na něž upozorňoval říznou dechovkou./…/

celý text najdete v čísle

Diváci bez uměleckého díla, performativní instalace Isabely Grosseové a Jespera Alvaera v Panorama Hotel Prague, je součástí rozsáhlého projektu, který umělci vytvořili v rámci výstavy „Pojď blíž: Bienále Ve věci umění / Matter of Art 2020“, Ateliér grafiky II / škola Vladimíra Kokolii, 22.07.2020-15.11.2020
Krištof Kintera:
Neuropolis, Galerie Zdeněk Sklenář– Schönkirchovský palác, 25.8.-7.11.2020
K.Kintera:
Public Jukebox – odhalení sochy u lesa, v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu, Hrachov, slavnostní umístění sochy 3.10.2020