archiv II. > Archiv III. > V kraji simulaker (pár poznámek k divadelnímu festivalu v čínském Wuzhenu)
Eliška Reiterová

V kraji simulaker (pár poznámek k divadelnímu festivalu v čínském Wuzhenu)

Divadelní festival Wuzhen se letos na podzim konal již sedmým rokem. Ačkoli stejnojmenné městečko v provincii Zhèjiāng na jihovýchodě země trvale obývá pouze asi dvanáct tisíc lidí, festival není žádnou skromnou lokální záležitostí, naopak. Návštěvníci se na něj sjíždějí ze všech koutů Číny a také z Japonska nebo relativně nedalekého Taiwanu. Od svého založení v roce 2013 se vypracoval ke statusu jednoho z nejrenomovanějších divadelních festivalů v celé Asii, a Čína se jeho pořádáním prezentuje velkolepě: od výběru samotné lokality přes skladbu hlavního programu se jmény jako Brook, Barba, Genty, Butusov, Thalheimer, Terzopoulos, přes doprovodný pouliční karneval až k závěrečnému galavečeru s hostinou pro tisíc osob a losováním telefonů Huawei. Za tím vším je ovšem skryto, a nikoho to asi nepřekvapí, spletité politicko-podnikatelské pozadí.
/…/ Insenaci Trójanky aténského divadla Attis v režii Theodora Terzopoula uvedl festival v obrovském amfiteátru na jezeře s dřevěným čtvercovým pódiem umístěným přímo na vodní hladině. Ze strany se podél první řady dřevěných lavic v hledišti pomalu vynořuje chór dlouhovlasých žen v černých šatech a kráčí k pódiu, aby započal svou litanii. Na scéně jsou do kruhu vyskládané černé boty, symbol mrtvých válečníků z trojské války a zároveň skutečných obětí současných konfliktů na Blízkém východě. Terzopoulovi herci jsou totiž částečně řeckého a částečně syrského původu, a právě pomocí jazykových odkazů režisér dosahuje přesahů k současným válkám či uprchlické krizi. Když se tak například Kassandra loučí se svou matkou Hekubou, aby byla Agamemnonem odvezena jako otrokyně do Mykén, v podání syrské herečky na konci místo „sbohem matko“ zazní „salam alejkum.“ Tyto přesahy jsou silné ve své decentnosti a nenásilnosti (alespoň pokud mohu bez znalosti řečtiny a arabštiny soudit); sotva postřehnutelné jazykové aluze náhle vtahují do hry celý trs nových významů, divák obrací pozornost od Kassandry k herečce samé a přemýšlí, jaká byla její cesta ze Sýrie do Řecka.
/…/ Berliner Ensebmle v Thalheimerově inscenaci Kavkazského křídového kruhu znovu dokázal, že Brechtovi rozumí a ví přesně, co dělá. Herci sedí u stolu v zadní části scény a postupně se střídají v popředí se svými výstupy za doprovodu živé elektrické kytary a podmanivých promluv vypravěče coby lehce patetického barového zpěváka v bílém obleku. Sledujeme tak celý příběh Gruši Vachnadze a jejího nalezeného dítěte, zde umělohmotného kojence zamotaného v kusu látky.
Příběh je v berlínské inscenaci zcizován obsazováním rolí herci opačného pohlaví. Tento princip je využit obzvlášť rafinovaně u představitelky Gruši Stefanie Reinsperger: v hlavní roli se sice objevuje žena v ženské roli, nicméně maskování podpoří její statnou konstituci i maskulinní rysy v obličeji a divák tak velmi dlouho netuší, zda roli hraje skutečně žena nebo muž.
/…/ Třetí výraznou inscenací mého wuzhenského programu byli Karamazovi, adaptace Dostojevského románu v podání ruského režiséra Konstantina Bogomolova. Ten bývá pro svůj specifický inscenační rukopis a otevřenou politickou kritičnost zahraničními médii označován za enfant terrible ruského divadla. Nebojácným počinem je také adaptace Dostojevského románu, kterou nastudoval v MCHATu: pokouší se pokrýt skutečně celý román, takže představení trvá pět hodin a deset minut. Přitom právě hra s divákovou pozorností a očekáváním je v Karamazových klíčová. /…/

celý text najdete v čísle

Euripidés: Trójanky, režie Theodoros Terzopoulos, Attis Teatro, 2017
Bertolt Brecht:
Kavkazský křídový kruh, režie Michael Thalheimer, Berliner Ensemble, 2017
Karamazovi, fantazie režiséra Konstantina Bogomolova podle románu Fjodora Michajloviče Dostojevského, Moskovskij chudožestvěnnyj těatr imeni A.P.Čechova, 2013