archiv II. > Archiv III. > Choutky na podivné loutky (v Alfredov ve dvoře)
Eliška Reiterová

Choutky na podivné loutky (v Alfredov ve dvoře)

Na konci září uvedl Alfred ve dvoře přehlídku loutkového divadla pro dospělé. Ta nesla podtitul „psychedelie, underground i horor“ a nabídla celkem čtyři představení: Safírovou hlavu od Handa Gote research & development, Mysliveckou ságu spolku Vles, Lunu Televize Estráda a Babu Jágu Roberta Smolíka a spol., respektive Škrobotníka, Šlundry a Šibrové/. K reflexi těchto čtyř inscenací připojím pro úzkou provázanost tvůrců a jejich poetiky ještě Upíra na Koštofránku, kterého poslední jmenovaný spolek představil v Alfredovi ve dvoře na konci srpna v rámci festivalu Ohromné maličkosti. 
Všech pět titulů spojuje vůle k nejrůznějším nesnadno uchopitelným experimentům s objekty a podivnými loutkami. Poetika využívá prvky mystiky, rámec pohádky či legendy, ale zachází s nimi s ironií a humorem, ve kterém se mísí něžné s hrubým a drsným (nejmarkantněji v Upírovi na KoštofránkuSafírové hlavě). Zároveň tvůrci nedávají divákovi jasnou indicii k tomu, co mu vlastně ukazují a co se děje záměrně a co mimochodem. Podobný rukopis inscenací není zase tak překvapivý, všechna uskupení se nějakým způsobem soustředí kolem Handa Gote a jejího bývalého člena, výtvarníka a pedagoga DAMU Roberta Smolíka. Vymyká se pouze svébytné zjevení Televize Estráda, které vneslo poslední den na přehlídku zcela jinou atmosféru. /…/
„Loutková psychedelie“ Safírová hlava měla sice premiéru již v prosinci 2014, od té doby ji ovšem nebylo zrovna snadné zhlédnout. Na repertoáru Handa Gote se objevuje trochu záhadně jednou za čas a pak zase na delší dobu zmizí. To se zdá být příznačné, inscenace totiž nechává diváka na pochybách, zda je na tom, co tvůrci tvrdí, trochu pravdy (a případně kolik) nebo se jedná o čistokrevnou fikci./…/
Nekompromisností v přístupu k loutkám se Safírové hlavě podobá Upír na Koštofránku, inscenace, jejímž hlavním tvůrcem je Robert Smolík. S loutkami se v obou inscenacích zachází poněkud drsně: jsou nelítostně vrhané přes rampu dolů z jeviště, vodiči s nimi cloumají a třískají, zasahují je jinými předměty atp. V Safírově hlavě to demonstruje hned úvodní scéna, v níž marionetu Pocestného zasypou obrovské šišky jako rány boží. V průběhu je zde ona nekompromisnost, a především pak také určitá záměrná „nešikovnost“ stále latentně přítomna v podobě tzv. „korekčních klacíků“ či „krátkých freestylových tyčí“, jak Procházka v úvodu nazve vidlice, drbátka a peříčka na delších násadách, jimiž oba účinkující korigují dění na scéně. Hrubá manipulace vrcholí promenádou psů po rampě do krabice. Ta tak představuje jakousi propast zapomnění, k němuž jsou tyto strašlivé nepoužitelné předměty odsouzeny./…/
Podobně dominantní je vizuální komponent v inscenaci Baba Jága. Co se v představení přesně odehrává, si divák začne skládat dohromady až v momentě, kdy rozklíčuje motiv pouti, jež podniká hlavní hrdinka. Jakmile se tak stane, nejasné kontury příběhu už neruší. Zastřešující motiv pouti je dostatečně nosný, srozumitelný (oproti Upírovi), a divák si tak v jeho rámci může vychutnat jednotlivá bizarní setkání./…/
Nejslabší článek festivalu představovala Myslivecká sága spolku Vles. Autory inscenace jsou studenti Roberta Smolíka z Katedry alternativního a loutkového divadla Tereza Havlová, Veronika Traburová a Jakub Šulík. Ti vytvořili pohádku o zvířecí bestii, dvou bratrech a slovenském chlapci, jenž je nejspíš synem jednoho z nich. Navzdory dobrým nápadům, které se v představení objevily (hrůzně velké loutky, z nichž vidíme na jevišti pouze nohy; živý kytarový doprovod Adama Pánika s nádechem filmového thrilleru), scházel celku život. Představení vykazovalo jeden zhoubný „damácký“ syndrom: přílišnou vzornost a snaživost propsanou jak do násilně hravého hereckého přístupu aktérů, tak do režie a dramaturgie inscenace. /…/
Televize Estráda vytváří komplexní fiktivní svět, založený na charakterech, které se napříč jednotlivými pořady opakují; postavy mají i vlastní profily na sociálních sítích, kde spolu komunikují a sdílejí názory. Lze vytušit, že se za celým projektem skrývá mnoho práce, byť estetika podomácku lepených kartonových kulis a změti nesourodých loutek od marionet po staré hračky budí dojem amatérské rychlovýroby. V tomto aspektu je Televize Estráda blízká Handa Gote, u které můžeme taktéž za zdánlivě nahodilými předměty, sesbíranými a zároveň podomácku ukutěnými, vystopovat svébytnou a důmyslnou poetiku. /…/

celý text najdete v čísle

Safírová hlava, připravili Tomáš Procházka, Pavel Kopřiva, Robert Smolík, Leoš Kropáček a Janek Rous, Handa Gote research & development, 2014
Upír na Koštofránku, dramatizace, režie a loutky Robert Smolík, Škrobotník, Šlundra a Šibrová, 2017
Baba Jága, tvůrci Robert Smolík, Radka Mizerová, René Vitvar a Veronika Svobodová, Škrobotník, Šlundra a Šibrová, 2019
Vles:
Myslivecká sága, režie, výprava a hrají Tereza Havlová, Jakub Šulík a Veronika Traburová, KALD DAMU, 2018
Albert Hrubý:
Luna, režie a výprava A.Hrubý, Televize Estráda, 2017