archiv II. > Archiv III. > Život je umění
Miroslav Petříček

Život je umění

Móda je sice převážně sociální jev, avšak její kontext je mnohem širší. Móda například nejen – v té či oné míře – podmiňuje lidské chování, ale právě tak je i vysvětluje, pokud koresponduje s něčím, co je životu, lidské přirozenosti vlastní, ač ne vždy zjevné. Na tento aspekt obrátil pozornost zejména Michel Foucault, jakmile se začal zabývat péčí člověka o sebe sama v celé dvojznačnosti tohoto vztahu. Protože „péče o sebe“ je určitá praxe, která vždy mlčky respektuje určité normy (sebevláda) a která svobodu jedince vždy podřizuje určité disciplinarizaci (od praxe zpovědi přes psychoanalýzu až po facebookovou sebeprezentaci). Odtud velký, moderní paradox: imperativ vlády nad sebou činí ze svobodného života předmět určitých „technologií“, jimiž člověk normuje sám sebe a ve svém usilování o štěstí se zbavuje své svobody.
Do těchto širších souvislostí pak zapadá i móda a její věrný spojenec, jímž je reklama: jedno i druhé by totiž bylo právě tak možné pokládat za určitou normující „technologii“, resp., jak by řekl Michel Foucault, anatomicko-politickou formu disciplinarizace sebe sama. Módní produkt je věc, která je (nezbytně) nadána určitou praktickou hodnotou: boty slouží k chůzi, kabát chrání před zimou, ale současně referuje k něčemu, co tento praktický význam přesahuje, má cosi jako – složitě zprostředkované - „meta-praktické“ konotace. Do každé reklamy na módní zboží jsou tak importovány určité symbolické obsahy, z nichž nejnápadnější je ideál věčného mládí jako tajemství umění žít, krásného životního stylu. Má-li člověk k něčemu takovému dospět, musí mít před očima určitý ideál, který napodobuje, a jehož převzetím sám získává cosi z jeho nadčasovosti – a tento ideál mu předkládá reklama. Současně však móda garantuje, že člověk stále mládne tím, že se zbavuje věcí obnošených, překonaných, mrtvých. Móda neslouží jen ostentativnímu zkrášlování, nýbrž i „melioraci“, zdokonalování, práci na sobě jako na uměleckém díle. Móda je technologie, která umožňuje, aby člověk zapomněl na svou smrtelnost. /.../

ROMAN MEINHOLD
MÓDA A STĚHOVÁNÍ DUŠÍ
Vlákno procházející šatem, do něhož je oděn mýtus módy, je utkáno z nitek, které odkazují k základním antropologickým podmínkám existence, jakož i k lidskému životu jako uměleckému dílu. Paradox je však v tom, že reklama na spotřební zboží chce oslovit jednotlivce v jeho celistvosti, zatímco různé obory vědění redukují jedince na jeden nebo více jeho projevů či znaků. Jestliže například sklon k redukcionismu v biologii redukuje jedince na genetický základ a z něho pak odvozuje vše další včetně jeho myšlení, postojů a jednání, pak reklama naopak (jak by se mohlo zdát) plní lidskou touhu po celistvosti. A je fatální, že tuto touhu zjevně zcela ignorují i takové obory vědy, které by při svém hledání pravdy a v produkci vědění všeho druhu měly být schopné uchopit individualitu jakožto celou, a že právě reklama – ostentativně a z důvodů marketingové strategie – se tak nápadně zaměřuje na celistvost: prezentuje se tak, jako by chtěla po všech stránkách povznášet jednotlivce, jakkoli ve skutečnosti usiluje pouze o to, aby zvýšila odbyt zboží.
Přesto je ale třeba říci, že není radno podceňovat prosazování módy v reklamě, neboť vrhá určité světlo na různé oblasti lidské existence, jejichž význam pro jednotlivce jako bytost bez poslední opory (Nietzsche), vykloněné do otevřenosti bytí (Heidegger), vržené do bytí (Camus), excentrické (Plessner), vědomé si své smrti (Weizsäcker), v kritické krizi (Wisser) a utopicko extatické (Grätzel). Spotřeba jako forma pseudo-terapie poskytuje jednotlivci v určitých částech jeho bytí odpovědi na otázky, které se týkají toho, jak si má člověk v životě vést, právě tím, že reklama, která do spotřebních statků pašuje meta-hodnoty, odkazuje k filosoficko-antropologickým základům lidské existence.
Úkolem filosofie a zejména pak filosofické antropologie, etiky a filosofie zabývající se základními problémy lidské existence je věnovat se otázkám, které vyplývají z této lidské situace. Ať už bychom takové filosofické disciplíně říkali jakkoli, bude navazovat na tradici, která je zde již od antiky a jejíž nové verze se pak skrývají za takovými názvy, jako je estetika existence či filosofie života. Uvnitř akademické filosofie má tato disciplína sice problémy s vlastní legitimitou, protože „filosofie života“ se – ne vždy neoprávněně – často odsuzovala jako populární či módní filosofie, avšak zásadní význam má pro ni renesance té akademické filosofie, která se obrací k existenciálním problémům člověka. Neboť prázdná místa, která vznikla, jakmile o svůj význam přišla náboženská společenství a širší rodinné struktury, nebývají zprvu zaplněna tím, co je nejlepší řešení, nýbrž tím, co se jeví jako řešení nejrychlejší. Připouštíme-li, že spotřební statky se kupují kvůli atraktivnosti jistých meta-hodnot, mohli bychom předpokládat, že ve službě takovým meta-hodnotám by podobný úspěch mohly mít i jiné strategie, například pedagogické. Michel Foucault v této souvislosti mluví o filosofii, která obrací svou pozornost k praktickému životnímu stylu a kterou označuje jako „umění existence“. „Tento výraz označuje reflektované a vědomě vykonávané praktické úkony, jimiž si lidé nejen předepisují pravidla chování, ale snaží se sebe sama proměnit, změnit se ve svém jedinečném bytí a vytvořit ze svého života dílo, které je nositelem určitých estetických hodnot a odpovídá určitým stylovým kritériím.“ /…/

celý text najdete v čísle