archiv II. > Archiv III. > Oblečeni do snů
Miroslav Petříček

Oblečeni do snů

Dějiny oblékání jsou samozřejmou součástí toho, co se nazývá cultural studies. Jejich význam se však ukáže teprve tehdy, když je zasadíme do širšího kontextu. A nejvíce tehdy, blíží-li se zkoumání šatu a módy naší přítomnosti, například v souvislosti se sociální konstrukcí individuální identity, protože to, co nosíme na sobě, vypovídá nejen o tom, čím jsme, ale i o tom, čím bychom být chtěli, čím si myslíme, že jsme. Tedy o naší realitě stejně jako o našich snech (a úzkostech). Snažíme se oblékat těla svou duší, avšak musíme přitom počítat jak s druhými, tak i s módou, která je v tomto smyslu stejně překážkou jako pomocí.
Autorka knihy nazvané Adorned in Dreams, jejíž titul lze přeložit jen volně, protože znamená nejen „oděni ve snech“, ale odkazuje i k tomu, že máme snahu se svými sny zkrášlovat, je emeritní profesorkou na londýnské Metropolitní univerzitě, současně však i autorkou několika románů. Její kniha o oblékání, která se dočkala i překladů a několika vydání, se sice věnuje historii odívání a módě, ale Elizabeth Wilson jako přesvědčená feministka chce také rozbít mýtus módy a šatu jako něčeho povrchního či příznačně ženského.

Elizabeth WILSON
Osvobozující nevolnictví
Móda se podobá fotografii. Obě jsou mezní formy na prahu mezi uměním a ne-uměním. Obojí vzniká průmyslovým způsobem, a přesto je jedno i druhé hluboce individuální. Obojí se dvojznačně vznáší mezi minulostí a přítomností: fotografie zadržuje podstatu chvíle, zatímco móda zmrazí okamžik ve věčném gestu toho, co jedině je správné. A přitom nic tak výmluvně nesvědčí o pomíjivosti, než právě ony balzamované okamžiky uchované na starých momentkách, v nichž pózujeme ve včerejším šatu. Nezastavují čas, nýbrž zasazují nás do dějin.
Šaty patří k nejkřehčím předmětům v materiálním světě věcí, protože jsou těsně spojeny s lidským tělem a životním cyklem člověka. Jsou to předměty, ale jsou to též obrazy. Komunikují mnohem citlivěji než většina předmětů a statků, neboť mají intimní vztah k našim tělům a našemu „já“, a právě proto můžeme mluvit o „jazyce“ a „psychologii“ oblékání.
Intenzivní zájem o módu a o to, jak člověk vypadá, je pravděpodobně – a v protikladu k běžnému názoru, který spatřuje jeho původ v marnivosti – formou kompenzace, výsledkem nesmělosti a pochybování o sobě samém, poněvadž módní oděv či nápadný zjev slouží jako obrana před světem. Sexuální přitažlivost šatů hraje ústřední roli, avšak oblečení má právě tak často ohromovat a imponovat, odrazovat i přitahovat. Oblékání je natolik proteovské povahy, že jeho podstata je téměř neuchopitelná. Jedním z rozměrů dějin módy jsou proto dějiny jedinců, kteří stvořili tento svět, v němž se realita mísí s fantazií, svět, v němž chodíme oděni do našich snů. Je to svět mikroskopického detailu a velkého gesta, trvalé posedlosti a lásky na první pohled, hysterického vzrušení a zoufalého odporu.
Šaty jsou pro každého z nás cosi jako povinnost. A na krajních stranách spektra stojí dva druhy jedinců: jedni, kteří toto vše nenávidí a kdyby nebylo společenského tlaku, nikdy by se nestarali o estetiku svého zjevu, neboť módu chápou jako formu nevolnictví; a na druhé straně ti, kdo oblékání prožívají jako nutkání, kdo jsou módě oddáni, pro které je šat zdrojem neutuchající pozornosti a jsou na ní závislí – „oběti módy“, pro které je umění sebezkrášlování drogou. /…/

celý text najdete v čísle