archiv II. > Archiv III. > Dandy jako trhlina v sociální komunikaci
Miroslav Petříček

Dandy jako trhlina v sociální komunikaci

Pět let předtím, než Roland Barthes vydal svůj monumentální třísetstránkový Systém módy, v němž demonstroval způsobilost obecné sémiologie analyzovat cosi tak efemérního a každodenního, jako je móda, napsal pro Paris Review krátký článek o dandismu a dandym, tedy o člověku, který „žije a spí před zrcadlem“, jak jej charakterizoval Charles Baudelaire. V tomto článku však sémiologie ještě chybí, jakkoli již o sobě dává vědět: je výsledkem Barthesových zkoumání, která spolu se svými žáky a přizvanými hosty uskutečňoval na Ecole pratique des hautes études na počátku 60. let, kdy obrátil svou pozornost k systému takových „objektů“, jako je šat, jídlo, gesto, bydlení – a v neposlední řadě i móda. Jeho raný rozbor dandyho a módy, která přivodila jeho zkázu, je veden spíše sociologickou perspektivou, avšak je možné, že její nedostatečnost přiměla Rolanda Barthese k tomu, že – právě v těchto zkoumáních – začal ověřovat, jak by bylo možné rozšířit sémiologii za hranice jazyka. Neboť móda ukazuje cestu: oblečení má vždy určitý význam, avšak tento význam se ustavuje řečí – řečí módních žurnálů (a obecně pak bude platit, že významy „předmětů“ jsou sociálně prostředkované, že věci jsou sociálně kódované). Avšak móda ukazuje i cosi jiného: kódy, jimiž spolu společnost komunikuje, nejsou nic neměnného, což ale také znamená, že realita reálného oděvu je vlastně pseudorealitou, pokud si pod slovem „realita“ představujeme cosi přirozeně daného. /.../

ROLAND BARTHES
DANDISMUS A MÓDA
                Po celá staletí existovalo právě tolik šatů, kolik bylo společenských tříd. Každá sociální situace měla svůj zvyk a oblečení se snadno mohlo stát znakem, protože i sama různost stavů se pokládala za cosi přirozeného. Na jedné straně bylo tedy ošacování podřízeno zcela konvenčnímu kódu, avšak na straně druhé tento kód odkazoval k přirozenému, či ještě lépe řečeno: božskému řádu. Kdo změnil zvyk, změnil současně své bytí i svou třídu, protože jedno i druhé splývalo. Byla tu skutečná gramatika oblékání, kterou nebylo možné porušit, aniž by to mělo své následky v samém hlubokém řádu světa, protože nešlo jen o otázku vkusu.
                Víme, že po Revoluci se mužský oděv značně proměnil, a to nejen ve své formě (která vycházela z kvakerského modelu), nýbrž i ve svém duchu: myšlenka demokracie stvořila teoreticky uniformní šat, který se již nepodřizoval požadavkům jevení, nýbrž měl dostát požadavkům práce a rovnosti: moderní šat (naše mužské oblečení je v podstatě oblečením 19. století) je v principu šat praktický a důstojný; svou přísností či alespoň střízlivostí má stavět na odiv morálku, jež je znakem buržoazie 19. století.
                Avšak dělení do společenských tříd nikterak nezaniklo: jakkoli byla šlechta politicky poražena, přiznávala se jí stále velice silná prestiž, byť se již omezovala jen na umění života; a měšťan se musel bránit nikoli proti dělníkovi (jehož oblečení bylo i nadále příznakové), nýbrž proti vzestupu středních tříd. Bylo tedy nezbytné, aby oděv nějak obcházel teoretickou uniformitu, kterou zavedly Revoluce a Císařství, a aby uvnitř univerzálního typu bylo možné podržet určité množství formálních odlišností, manifestujících protiklad společenských tříd.
                Zde se tedy v ošacení objevuje nová estetická kategorie, která bude mít dlouhou budoucnost: detail. Protože nebylo možné změnit základní typ mužského oblečení, aniž by tím byl porušen princip demokracie a práce, soustředí v sobě detail („nicotnost“, „neurčité cosi“, „manýra“ atd.) všechnu distinktivní funkci šatu: uzel na kravatě, materiál košile, knoflíky na vestě, spona na botě od tohoto okamžiku přesvědčivě vyznačují i ty nejjemnější společenské rozdíly; ve stejné době se pak nadřazenost sociálního postavení, kterou je napříště nemožné klást ostentativně na odiv, maskuje a sublimuje do nové hodnoty: do vkusu či lépe řečeno (protože toto slovo je velmi dvojznačné) do vytříbenosti. /…/

celý text najdete v čísle