archiv II. > Archiv III. > Podobizny času a signály hvězd
Miroslav Petříček

Podobizny času a signály hvězd

MIROSLAV PETŘÍČEK
PODOBIZNY ČASU A SIGNÁLY HVĚZD


Mezi časem, jak jej chápe astrofyzik, a časem lidským či historickým je propastný rozdíl v měřítku, a proto hledat mezi nimi nějakou analogii zdá se být zcela nemožné. Záleží však na úhlu pohledu. Neboť neexistují pouze obecné dějiny, nýbrž i dějiny umění, v nichž je představa prosté následnosti neudržitelná. V těchto dějinách je možné chápat umělecká díla jako „hvězdy“, které neustále vysílají své signály do přítomnosti, v níž jsou zachyceny a takto žijí napříč lineárním časem. S touto představou pracoval George Kubler (1912-1996), velmi originální kunsthistorik, specializovaný především na umění předkolumbovské Ameriky (svými knihami  ovlivnil tvorbu nejen Roberta Smithsona, tedy „landart“, ale i Donalda Judda a Roberta Morrise); kniha Art and Architecrure of Ancient America, asi jeho největší dílo, vyšla v roce 1962, a ze stejného roku je i jeho teoreticko-metodická studie The Shapes of Time. /…/

George Kubler
PODOBA ČASU
/…/ Signály z minulosti jsou velmi slabé a nedokonalé jsou naše nástroje, jimiž chceme odhalit jejich význam. Nejslabší a nejméně jasné jsou signály, které přicházejí z výchozích a závěrečných momentů nějaké řady, protože nemáme jasno, jak si představit souvislou část času. Počátky jsou mnohem mlhavější než konce, kdy je přinejmenším možné zjistit nějaké katastrofální působení vnějších událostí. Členění dějin je stále věcí konvence a je arbitrární, není určeno žádným ověřitelným pojetím historických jednotek a jejich trvání. Dnes stejně jako v minulosti žije většina lidstva z převzatých představ a podle tradovaných zvyků, avšak v každém okamžiku se tato tkáň přetváří a tká se nová, která nahradí starou; čas od času se celý tento vzorec otřásá a chvěje a krystalizuje v nových podobách a tvarech. Všechny tyto procesy představují záhadné a nezmapované oblasti, v nichž cestovatel záhy ztrácí směr a tápe v temnotách. Stopy, jimiž bychom se zde mohli řídit, jsou velmi sporadické: náčrtky a skicy architektů a umělců, zaznamenané v horečnatém představování formy, rukopisné útržky básníků a hudebníků, poseté škrtanci a opravami, jsou jen kvapně naznačenými obrysy pobřeží tohoto temného kontinentu „teď“, v němž otisk budoucnosti přijímá minulost. /…/

Proč přítomnost navždy uniká z našeho dosahu? Universum má danou rychlost, která nejen omezuje šíření jeho událostí, ale právě tak i rychlost našeho vnímání. Okamžik přítomnosti ubíhá příliš rychle pod pomalou a hrubou sítí našich smyslů. Galaxie, jejíž světlo teď pozoruji, zanikla před tisíciletími a stejně tak lidé nemohou plně pocítit jakoukoli událost, dříve než nastala, dříve než je historií, dříve než je popelem a prachem oné kosmické bouře, kterou nazýváme přítomností a která ustavičně bouří vším stvořením./…/

celý text najdete v čísle