archiv II. > Archiv III. > Pravý čas
Miroslav Petříček

Pravý čas

Řekne-li se čas, vybavíme si vzápětí sice různé, v podstatě však velmi příbuzné obrazy či metafory: řeku, do které nevstupujeme dvakrát, neodvolatelné míjení a ztrácení, případně navracení ztraceného v rozpomínání. Čas, jinak řečeno, si nejčastěji představujeme jako kontinuitu neboli jako chronos. Což v krajně redukované podobě může znamenat: čas jako abstraktní rozměr, umožňující datovat události (chronologický čas). Pak se ale problémem stává sama „přítomnost“, jež se zdá být zcela bezrozměrná, cosi jako kloub mezi minulostí a budoucností, mezera, v které minulost pohlcuje vše, co přichází. Proto Bergsonova námitka: samo prožívání času nelze pomíjet, nechceme-li skončit v paradoxech. Čas nelze geometrizovat. Ona řeka je vlastně trvání, setrvalý proces proměňování a vznikání nového, sama tvořivost. Ale čas není jen chronos; je vnímán i jinak než jako kontinuita, což označuje jiné řecké slovo, slovo kairos. To si můžeme uvědomit, říkáme-li, že jsme propásli pravou chvíli, kdy bylo možné něco udělat, anebo že jsme nevystihli správný okamžik pro určité rozhodnutí či trefnou repliku, případně tušíme-li, že je uměním skončit s tím či oním v pravou chvíli. Zde všude je čas chápán jako cosi kvalitativního, intenzivního, nějak extra-temporálního – jako silná či plná přítomnost,
neuchopitelný diferenciál času. /…/

HEIDRUN FRIESE
AUGENBLICK
/…/ Tento okamžik, náhlý náraz, jejž nelze vyvodit z předvídání, toto nevypočitatelné zavolání přerušuje můj čas a převrací jej; jsem vydána okamžiku, k němuž mne volání obrátilo, jsem mu podrobena. Tato náhlá jedinečnost nastává teď. A nic nemůže být okamžitějšího než toto setkání – setkání, které se děje právě teď, a přitom může nastat kdykoli. Odpověď je vždy již poznamenána přítomností času, stejně jako čas bude vždy již poznamenán mžikem oka – Augen-blick.
Okamžik se svým náhlým příchodem sám vykazuje jako možnost oka-mžiku; má-li se stát datovatelným okamžikem, závisí na odpovědi. Okamžik se neděje jako mžiknutí oka, nepromění se v Augenblick jen tím, že se zjeví ve své náhlé danosti, nýbrž též proto, že se přihází mezi zavoláním a odpovědí.
Odpověď tedy není ani opakováním možnosti, ani návratem minulého, nespojuje přítomnost s minulostí. Odpověď odpovídá na možnost okamžiku. Augenblick je závislý na tomto nerozhodnutém a nerozhodnutelném rozhodnutí, vyžaduje tuto odpověď. Odpověď musí přijít; má-li vyvstat, je třeba této mezery mezi jeho možností a odpovědi na tuto možnost. A odpověď je možná jen na základě možnosti okamžiku – toho, co něco stvoří a současně je stvořeno samo ze sebe.
Okamžik prolamuje jednoduchou následnost „již ne“ a „ještě ne“, přerušuje kontinuitu. Nevyvstává jako kloub času, chronologické linearity a věčného trvání, onoho špatného nekonečna, v němž moment vytrvale následuje po momentu, a jednotlivé momenty se tu vynořují jen proto, aby byly pohlceny jinými a zanikly (chronos).
V rozlamující moci se okamžik sám prezentuje jako intenzita. Jako intenzivní přítomnost, která se nejen vyjevuje v čase a mimo skloubení času, nýbrž která se prezentuje jako otevření se momentu do dění času a do okamžiku. Nikoli moment bezčasé věčnosti, stagnace, zastavení, přítomnosti, která se sama vrhá do budoucnosti, nýbrž Augenblick, který je temporalizován samou svou možností. Okamžik jako přítomnost času a současně jiného, než je čas.
Jedinečný Augenblick, který se vzpírá opakování a opětování, nelze zapsat, chybí mu slova; Augenblick je nepopsatelný; řeč však vzchází právě v tomto vztahu, v tomto setkání a skrze ně, v odpovědi. A co jiného je psaní, ne-li odpověď: slovo za slovem, slovo proti slovu, psaní, které odpovídá již napsanému? /…/

celý text najdete v čísle