archiv II. > Archiv III. > Svoboda jako imaginace
Miroslav Petříček

Svoboda jako imaginace

Svoboda je slovo, jež se dnes nejčastěji vyskytuje v různých politických a sociálních teoriích. Ale je to také slovo, kterému vždy už nějak rozumíme, často i navzdory četným a často poněkud rozporným odborným definicím; nevíme sice přesně, co tento pojem znamená, a přesto pro nás není bezvýznamný. Existencialisté proto tvrdili, že svoboda je cosi, co odpovídá samé povaze naší existence, její otevřenosti, to jest schopnosti přesahovat fakticitu či situovanost. A možná není náhodou, že Jean-Paul Sartre, jejich asi nejznámější představitel, objevoval fenomén svobody nejprve ve své práci o imaginaci, jako klíč k vysvětlení umělecké tvořivosti, která pro něj byla nejnápadnější projevem toho, že člověk není vázán tím, co je prostě dané. Vyjadřuje se sice poněkud těžkým slovníkem německé fenomenologie, takže například sloveso „klást“, odpovídající německému „setzen“, má význam, který je zhruba uprostřed mezi „pokládat za“ a „postulovat“, takže „klást tezi ireálnosti“ rovná se „být schopen představovat si cosi jako ireálné“. Současně je ale zřejmé, že se již v úvahách o „estetických obrazech“ obrací ke zvláštní schopnosti člověka vidět v realitě to, co v ní chybí, a takto se k ní vztahovat jako k celku, přesáhnout ji, a představovat si možnost toho, že by také mohla být jiná – „znicotnit“ stávající, „ir-realizovat“ je tím, že stvoří obraz něčeho, co není, ale být by mohlo a mělo. A totéž pak platí i pro jednoho každého z nás – člověk není tím, čím je, protože se může stát jiným. S tím však těsně souvisí – jako jiná podmínka svobody – situace: myslet lidskou existenci bez toho, že bychom brali do úvahy historický kontext života, by byla abstrakce. Člověk je tím, čím je, pouze jakožto situovaný, avšak situace jej neomezuje, protože vždy konkrétním způsobem motivuje ke svému překračování (situovanost neznamená determinismus). /…/

JEAN-PAUL SARTRE
IMAGINÁRNO. FENOMENOLOGICKÁ PSYCHOLOGIE IMAGINACE
Podmínku možnosti toho, že vědomí je schopno představovat si cosi imaginárního, lze shrnout takto: je třeba, aby vědomí mělo možnost klást tezi ireálnosti. Tuto podmínku je ovšem třeba dále upřesnit. Nejde o to, že vědomí přestane být vědomím něčeho. V samotné povaze vědomí je to, že je intencionální; vědomí, které by přestalo být vědomím něčeho, by přestalo existovat. Avšak vědomí musí moci rovněž vytvářet a klást předměty, které se ve vztahu k celku všeho skutečného vyznačují jistou nicotností. Imaginární předmět může být postulován buď jako neexistující, buď jako nepřítomný, buď jako existující někde jinde, anebo nemusí být vůbec postulován jako existující. Zjišťujeme, co je společné těmto čtyřem tezím, že všechny zahrnují kategorii negace, třebaže v různé míře. Obraz je tedy konstituován aktem negace. Avšak k čemu se tato negace vztahuje? Zde postačí, jestliže obrátíme pozornost k tomu, co se děje, když portrét Karla VIII. chápu jako obraz Karla VIII. V tomto okamžiku již obraz nepovažuji za součást reálného světa. Není například možné, aby předmět vnímaný na obraze mohly proměňovat změny v jeho okolí. /…/ Jestliže totiž chápu Karla VIII. jakožto předmět na obraze, nemohou již na tento předmět působit například různé způsoby jeho osvětlení. Není přece možné, aby čelo Karla VIII. bylo více či méně světlé. To, jak je čelo světlé v této irealitě, jednou provždy stanovil malíř. Neboť to, co určuje míru světlosti tohoto čela, je ireálné slunce, které je osvětluje. /…/ Ireálný předmět se ve vztahu k realitě jeví jako nedosažitelný. Je tedy zřejmé, že má-li vědomí vytvořit obrazný předmět „Karel VIII.“, musí moci negovat realitu obrazu, a že tuto realitu může negovat pouze tím, že zaujme odstup k realitě jako celku. Postulovat obraz znamená ustavit určitý předmět na okraji celku reality, to jest distancovat se od reality, vymanit se z ní, popřít ji. /…/ Podmínka toho, aby vědomí mohlo vytvářet imaginární předměty, je tedy dvojí: je třeba, aby bylo schopno vztahovat se ke světu jako syntetické totalitě a současně klást imaginovaný předmět jako to, co je mimo dosah tohoto syntetického celku, to jest klást svět ve vztahu k obrazu jako nicotu. Jasně z toho vyplývá, že imaginární tvoření by bylo naprosto nemožné pro takové vědomí, které by ze své povahy bylo „ve světě“ tak, jak to odpovídá teoriím psychologického determinismu: pokud by totiž vědomí bylo jen následností determinovaných psychických faktů, nemohlo by nikdy vytvářet nic než znovu cosi reálného. Aby vědomí mohlo imaginovat, musí ze samé své povahy unikat ze světa a musí být samo ze sebe schopno distancovat se vůči světu. Jedním slovem, je nezbytné, aby bylo svobodné. /…/ Slovem „situace“ označujeme různé bezprostřední způsoby chápání reality jako světa. Mohli bychom tedy říci, že podstatnou podmínkou toho, aby vědomí mohlo imaginovat, je to, že je „situováno ve světě“, že jeho existence je „existencí na světě“. /…/

celý text najdete v čísle