archiv II. > Archiv III. > Praxe svobody
Miroslav Petříček

Praxe svobody

Dílo Michela Foucaulta by mohlo sloužit jako zvláštní příklad toho, co je někdy označováno jako operativní pojem. Tedy cosi, k čemu text odkazuje, aniž vždy explicitně pojmenovává, čím je nesen a co mu dává jeho čtenářskou přitažlivost. A právě na fenoménu svobody by bylo možné předvést tuto zvláštní, naléhavou přítomnost časté nepřítomnosti ústředního pojmu ve Foucaultových nejrůznějších knihách počínaje Dějinami šílenství přes práci Dohlížet a trestat až k posledním přednáškám, věnovaným starosti o sebe. Foucault se nikdy nezabývá definicí „svobody“, nesnaží se nalézt nějaké originální řešení dvojího vymezení svobody pro něco a svobody vůči něčemu, a přesto čtenář cítí, že mu snad ani o nic jiného nejde, že to, co je v pozadí jeho nejrůznějších, často zdánlivě až esoterických analýz, je právě sama možnost praxe svobody.
                K ní se během svého života přibližoval různými cestami. Nejnápadnější a nejznámější je ta, kdy mluví o moci jako o vztazích moci, které prostupují všemi lidskými vztahy tak, že je limitují a současně člověka provokují k tomu, aby se moci vyhýbal, vzpíral se jí a vynalézal nové způsoby chování k druhým i k sobě. /…/

MICHEL FOUCAULT
ETIKA STAROSTI O SEBE JAKO PRAXE SVOBODY/ CO JE KRITIKA
Analýzy, o které se snažím, se v podstatě týkají vztahů moci. Rozumím tím něco zcela odlišného než je stav nadvlády. Vztahy moci jsou ve vztazích mezi lidmi nesmírně rozšířené. To ale neznamená, že politická moc je všude, nýbrž to, že ve vztazích mezi lidmi existuje vždy celý svazek mocenských vztahů, které působí mezi jednotlivci, uvnitř rodiny, v pedagogice, v politickém tělese. Analýza vztahů moci představuje nesmírně složité pole; někdy naráží na cosi, co bychom mohli nazvat fakty či stavy nadvlády, v nichž mocenské vztahy již nejsou pohyblivé a neumožňují různým účastníkům strategii, která je modifikuje, jsou zablokované a ustrnulé. Jestliže se nějakému jednotlivci či skupině podaří zablokovat pole vztahů moci, znehybnit je a zafixovat a zamezit jakékoli zvratnosti – jestliže neexistují žádné nástroje ekonomické, politické i vojenské, pak máme před sebou to, co by se dalo nazvat stavem dominance. Je zřejmé, že v takovém stavu neexistují žádné praxe svobody anebo existují jen jednostranně a jsou nadmíru chudé a omezené. /…/
Máme-li napsat dějiny kritického postoje, můžeme postupovat různými cestami. Chci naznačit pouze jednu z mnoha možných, a to formou určité variace: křesťanská pastorace neboli křesťanská církev opírala svou zcela specifickou pastýřskou činnost o zvláštní myšlenku, která je podle mého názoru zcela cizí antické kultuře: že každý jednotlivec bez ohledu na věk a postavení má být od počátku a v každém detailu svého jednání řízen a spravován a nechat se řídit a spravovat, to jest nechat se vést ke své spáse někým, s nímž je spjat obecným, a přitom velmi propracovaným a pevným poutem poslušnosti. A že toto vedení ke spáse ve vztahu poslušnosti k někomu se má odehrávat v trojím vztahu k pravdě, která se zaprvé chápe jako dogma, k pravdě, pokud toto vedení rovněž implikuje i určitý způsob konkrétního poznání, jímž se jedinec individualizuje, a konečně ve vztahu k pravdě potud, pokud se toto vedení děje jako uvědoměle realizovaná technika zahrnující obecná pravidla, zvláštní znalosti, předpisy, metody zkoumání, vyznávání, rozhovoru a podobně. Neboť nesmíme zapomínat, že to, co bylo po celá století v řecké církvi označováno jako techné technón a v římskolatinské církvi jako ars artium, bylo právě vedení svědomí: umění řídit lidi. /…/

celý text najdete v čísle