archiv II. > Archiv III. > Iluze osvobozování
Miroslav Petříček

Iluze osvobozování

K „novým filosofům“ 70. let patří i Bernard Henri-Lévy. Narodil se v Alžíru a po vystudování na prestižní Ecole normale supérieure (1968) pracoval jako novinář (Bangladéš), učil na univerzitě ve Strassburgu a poté i na Ecole normale. Pracoval rovněž v nakladatelství Grasset, v němž se staral o vydávání knih stejně smýšlejících autorů, s nimiž jej spojil šok z četby Solženicynova Souostroví Gulag a který i u něho vedl k radikálnímu rozchodu s levicí. Má blízko k André Glucksmannovi důrazem na literární styl a esejistickou formu, je však mnohem osobnější a apelativnější. Na pozadí jeho nesmiřitelně kritického výkladu dějin druhé poloviny 20. století se Camusův Sisyfos či revoltující člověk jeví téměř jako středomořská idyla. Solženicynovu knihu pochopil jako symbol či znak své doby, který je třeba pečlivě dešifrovat, aby bylo možné zbavit se iluzí, které stojí v cestě naší svobodě. Jestliže tedy mnozí z jeho současníků (například Deleuze a Guattari) vkládali naděje do osvobozování „touhy“, jež je v základech lidské přirozenosti, avšak je mocí potlačována, Lévy naopak ukazuje, že moc nejrůznějších státních aparátů si nepřivlastňuje realitu jako cosi vzhledem k ní vnějšího, nýbrž že ji formuje, že sociální vazby neničí, nýbrž produkuje, neboli že je, jak Lévy říká, „apriorní formou reality“. Proto to, čemu říkáme touha či lidská přirozenost není nic původního, nýbrž je to funkce a fasáda moci, usnadňující manipulaci společností a proměnu státu do jeho totalitárních podob. Revolta, které nepředchází kritické demaskování stávajících poměrů, je slepá; neosvobozuje, pouze prohlubuje zdání. Úkolem filosofie je usilovat o návrat ke kritickému myšlení a k morálce, která má za svůj základ patočkovskou „solidaritu otřesených“, k níž se přihlásil v jedné ze svých knih, jejíž anglický název je příznačný Left in Dark Times neboli Levice v temné době.

BERNARD-HENRI LÉVY
BARBARSTVÍ S LIDSKOU TVÁŘÍ
Jsem nemanželské dítě démonického páru, fašismu a stalinismu. Jsem současník podivného soumraku, kdy se v hřmění zbraní a nářku mučených hroutí sama nebesa. Nevím o žádné revoluci, kterou by se mohlo pyšnit toto století, vím jen o revoluci hnědého moru a rudého fašismu. Hitler nezemřel v Berlíně, vyhrál válku jako přemožitel svých přemožitelů, když se v noci plné děsu vrhl na Evropu. Stalin nezemřel v Moskvě na XX. sjezdu, je mezi námi jako černý pasažér dějin, v nichž se stále navrací a převrací je svým šílenstvím. Říkáte, že svět jde dál svou cestou? Zajisté, stále pokračuje, protože se netočí v kruhu. Ale nikdy dřív tu touha po smrti nevyvřela tak drsně a tak cynicky. Opustili nás bohové znaveni blouděním po našich spálených pláních. Píšu ve věku barbarství, které v tichosti přetváří naše lože.
                Kdybych byl básníkem, zpíval bych o hrůze života a nových Souostrovích, která nám chystá zítřek. Kdybych byl hudebník, promlouval bych hudbou o hloupém smíchu a bezmocných slzách, o příšerném zmatení, jež působí bloudící lidé, kteří táboří v rozvalinách očekávajíce osudovou ránu. Kdybych byl malíř – ale spíše Courbet než David -, vypodobnil bych nebe barvou prachu, který padá na Santiago, Luandu či Kolymu. Nejsem však ani básník, ani hudebník, ani malíř. Jsem filosof, pracuji s myšlenkami a slovy, se slovy zrezivělými a rozbitými blázny. Spokojím se tedy se slovy svého jazyka a budu mluvit o masových hrobech, táborech a pochodech smrti, o těch, které jsem viděl, i o jiných, které mám v paměti. Pokusím se vysvětlit nový totalitarismus usměvavých Vladařů, kteří často slibují lidem dokonce i štěstí. Čtěte tento esej jako „archeologii naší současnosti“, jež se pokouší vyčíst v mlhách dnešních řečí i skutků prosvítající monogram a pečeť barbarství s lidskou tváří.
                Brzy mi bude třicet a aspoň stokrát jsem zradil sen svého mládí. Jako všichni ostatní jsem věřil v nové a radostné „osvobození“. Věřili jsme knižní vírou v revoluci jako jediné Dobro, které má cenu a v něž lze doufat; dnes, když cítím, jak se ztrácí půda pod nohama a budoucnost se hroutí, kladu si otázku, zda je ještě možná a zda je vůbec třeba po ní toužit. /…/

celý text najdete v čísle