archiv II. > Archiv III. > Přešitý krejčí
Miroslav Petříček

Přešitý krejčí

Kde se lidé šatí, tam je kultura. A kde je kultura, tam je i móda, třebaže ne vždy v moderním významu slova, který se vžil teprve tehdy, když se kultury zmocnila antropologie, etnologie, sociologie a sémiotika. Jakkoli je ale móda cosi moderního, neznamená to, že neexistovala před tím, než se stala předmětem odborného zkoumání. Neboť kde se lidé šatí, tam je vždy možné pozorovat, co s nahým zvířetem dělá jeho ošacení. Právě proto patří k prehistorii vážného uvažování o módě kniha skotského esejisty Thomase Carlyla Sartor Resartus (zhruba přeloženo: „přešitý krejčí“), která vyšla poprvé (zprvu časopisecky) v roce 1833 a na svět přivedla filosofii šatu hloubavého německého učence Diogena Teufelsdröckha. Dílo samo je stejně bizarní jako tento německý profesor: na první pohled je to groteskní alegorie s jasně čitelnými literárními kořeny: Carlyle miloval Jonathana Swifta, Jean Paula i Tristrama Shandyho Lawrence Sterna a s podezřením hleděl na díla německé klasické filosofie Kantem počínaje a Hegelem konče. A právě četné možnosti, které jsou vlastní metafoře šatu mu umožnily ironicky pracovat s protikladem duše a těla, nahé a oblečené existence a otisknout do filosofie šatu hrůzu z abstrakcí čistého rozumu na straně jedné a prázdnoty zmechanizovaného života ve světě, který připomíná gigantický parní stroj, na straně druhé. Německy důkladná filosofie šatů se mu tak stala zcizujícím nástrojem, díky kterému pozoruje hemžení civilizovaného světa způsobem, který předjímá některá témata existencialismu. Carlyle totiž dobře ví, že ani adamité nejsou řešením.
/…/

THOMAS CARLYLE
SARTOR RESARTUS
/…/ Vezmeme-li do úvahy, kam až pokročila kultura v naší době, a dále pak i to, že všude svítí Pochodeň Vědy a že se již nějakých pět tisíc let všude pracuje s větší či menší silou na osvětě, a zejména to, že v době současné nejen stále plane, nýbrž že se dále šíří prostřednictvím nočních lamp a zápalek, které neustává rozněcovat, vskutku již do všech stran, čehož následkem nemůže zůstat neosvětlena sebemenší škvíra v přírodě i kultuře, tedy když toto vše vezmeme do úvahy, musí se myslící duch v údivu poněkud pozastavit nad tím, že až dosud nebylo ze strany filosofie a historie sepsáno nic či alespoň nic, co by stálo za řeč, ve věci lidského odívání.
Naše teorie o tíži těles je prakticky hotová. Lagrange, jak je nám všem známo, dokázal, že soustava planet taková, jak vypadá dnes, tu bude trvat věčně, a Laplace tvrdí s ještě větším důmyslem, že ani nemohla být stvořena jinak. Dost toho již víme o geologii a geognózi, a protože máme práce takového Wernera či Huttona, na které navázal horlivý génius jejich žáků, stvoření světa již není pro četné Královské akademie věd větším tajemstvím než příprava bramborového knedlíku, jakkoli jsou mezi námi i ti, kdo jen obtížně hledají odpověď na otázku, jak to přišlo, že existují jablka.
Jak je to tedy možné, táže se přemítavá mysl, že Věda zcela přehlíží velké Tkanivo všech Tkaniv, jediné reálné Tkanivo, totiž Tkanivo šatstva z vlny či jiné látky, jež obepíná duši člověka jako její vnější schránka, zahalující a obalující všechna ostatní tkaniva a tkáně, v nichž pracují všechny lidské mohutnosti a žije a tká celé lidské Já? Jestliže přesto nějaký zbloudivší myslitel tu a tam přece jen svým pozorným pohledem pronikl do tohoto temného hájemství, ostatní přes ně bez zájmu většinou přecházeli, pokládajíce šat za trvalou vlastnost a nikoli cosi nahodilého, za věc zcela přirozenou a jakoby samu od sebe vzniklou, jako je listí na stromech anebo ptačí peří. Ve všech teoretických rozpravách pak u nich člověk mlčky figuruje jako oděné zvíře, zatímco od přírody je to přece zvíře nahé, jež se jen za určitých okolností záměrně a vědomě maskuje šatem.
/…/

celý text najdete v čísle