archiv II. > Archiv III. > Pravda konspiračních teorií
Miroslav Petříček

Pravda konspiračních teorií

Chápání pravdy není historicky konstantní, mění se, často dokonce dost zásadně, protože každá její jednoznačná definice vzápětí naráží na své meze. Když bychom například chtěli za pravdu pokládat shodu se skutečností, museli bychom hledat nějakou poslední záruku možnosti této „adekvace“, třeba pomocí slavného Descartova tvrzení, že bůh nás nemůže klamat. Nesnáz je i s tím, kde máme pravdu situovat: je v tvrzeních (a jejich bezrozpornosti), anebo je již ve smyslové zkušenosti (a její „evidenci“)?
Pro moderní dobu, jejíž jsme stále dědici, platí, že pravda je především věcí vědy: pravdivé (či nepravdivé) jsou teorie, které vysvětlují, jak se věci mají. Pravdivá jsou vysvětlení, jejichž základem jsou zákony či principy. Vědění je snaha převést to, pro co nám vysvětlení chybí, na to, co již vysvětlit umíme.
Třeba však připustit, že přinejmenším od minulého století jsou vědecká vysvětlení většině laiků naprosto nesrozumitelná a nezřídka i v rozporu s tím, co všichni pokládáme za přirozenou zkušenost. Moderní člověk musí vědě a jejím vysvětlením paradoxně věřit. Určitým, avšak velmi nápadným vedlejším efektem této aporie je rozmach nejrůznějších konspiračních teorií. Mají jednoduchou příčinu: věda nás nutí vysvětlovat, chce, aby bylo vysvětleno vše – a to za každou cenu. Současně by však nebylo marné, kdyby vysvětlení bylo dostatečně konkrétní, aby je každý mohl pochopit a přijmout. Teorie spiknutí je pak nasnadě: vysvětluje zcela koherentním způsobem vše, dokonce i sebenepatrnější detaily, sebenenápadnější události, a celá realita nakonec sestává jen ze znaků, které k této konspiraci odkazují.
Své velmi úrodné pole však konspirační teorie nacházejí i v politice, protože poskytují to, co je zde třeba: jasný a srozumitelný výklad všeho. Velmi záhy si toho povšiml americký historik Richard Hofstadter, který se při výkladu dějin častěji uchyloval k sociální psychologii. Zejména na počátku 60. let, kdy analyzoval iracionalismus mccarthismu a populistické projevy prezidentského kandidáta Barryho Goldwatera. Jeho práce o „paranoidním stylu v politice“ vyšla nejprve jako esej v Harpers Magazine v roce 1964 a v rozšířené podobě knižně v roce 1965.

RICHARD HOFSTADTER
PARANOIDNÍ STYL V AMERICKÉ POLITICE
I když se politický život v Americe jen zřídka setkával s nejvyhrocenějšími variantami třídního boje, znovu a znovu se stával arénou nadmíru horkých hlav. Za různými hnutími, která demonstrují, jaký politický zisk je možné vytěžit z animozit a vášní nepatrné menšiny, je vždy určitý styl ducha, který má dlouhé a pestré dějiny. Nazývám jej paranoidním stylem, protože žádné jiné slovo adekvátně nevystihuje zlostné přehánění, podezíravost a konspirační obrazotvornost, které mám na mysli. Jestliže však užívám sousloví „paranoidní styl“, nemají tato slova klinický význam; pouze si vypůjčuji klinický termín k jiným účelům. Nemohu a ani není mým úmyslem klasifikovat kohokoli z doby minulé či současné jako prokazatelného blázna. Neboť sám pojem paranoidního stylu by měl sotva jakou historickou cenu a pro současnost by byl stěží ještě nějak zajímavý, pokud bychom jej aplikovali pouze na osoby, jejichž mysl je prokazatelně narušená. Zmíněný fenomén má totiž svůj význam pouze proto, že k paranoidnímu způsobu vyjadřování se uchylují více či méně normální lidé. /…/

celý text najdete v čísle