archiv II. > Archiv III. > Chvění času
Miroslav Petříček

Chvění času

Na počátku 20. století vládl výkladu času Henri Bergson a jeho analýza bezprostředních dat vědomí, tedy snaha pochopit čas z jeho prožívání. Řekneme-li čas, opakovaně tvrdil Bergson, říkáme durée, trvání. Čas je kontinuita, nikoli však na způsob geometrické linie, nýbrž jako kontinuální proces změny. Každý okamžik je nový, protože je poznamenán celou minulostí, a již proto je jiný než ostatní a neopakovatelný. Čas je neustálé vznikání nového a právě proto je vývoj tvořivý, neboť jeho základem je élan vital, životní vzmach, který se elegantně přenáší přes všechny překážky, které mu do cesty klade hmota. Bergsonovo pojetí času, které se ve všech směrech rozešlo s filosofickým akademismem, nemohlo nepůsobit i mimo filosofii: proud vědomí v literatuře či Proustova bezděčná vzpomínka, intuice, florální secese je pouze několik málo příkladů jeho vlivu.
Bergsonovo zaujetí kontinuitou času však nebylo neproblematické. Kromě jiného i proto, že se distancoval od vývoje fyziky ve své době a projevoval nedůvěru k Einsteinovým teoriím. Tento rozestup se pokusil překlenou historik moderní přírodní vědy Gaston Bachelard, který ve svých knihách (Nový duch vědy, 1934; Utváření vědeckého ducha, 1938) kladl naopak důraz na diskontinuitu jak ve vědomí času, tak ve vývoji vědy (epistemologický zlom). Bachelard je dnes znám více svými pracemi o básnické imaginaci (psychoanalýza živlů), avšak kdesi uprostřed mezi zkoumáním vědy a poezie je jeho kniha Dialektika trvání z roku 1936, ve které polemizuje s Bergsonem a jeho chápáním času.
/…/

GASTON BACHELARD
DIALEKTIKA TRVÁNÍ
/…/ Protože jsme se chtěli dostat co možná nejrychleji k metafyzickému jádru problému, bylo třeba nejprve položit základy dialektiky bytí v trvání. Jakmile nám však nabytá praxe našeho rozmýšlení dovolila zbavit prožívání času všeho nadbytečného a mohli jsme odlišné roviny časových jevů sestavit do řad, zjistili jsme, že tyto jevy netrvají vždy stejným způsobem a že představa jediného času, který nenávratně unáší jak naši duši, tak i věci, odpovídá pouze velmi povšechně pohledu, který jen velmi špatně shrnuje časovou rozmanitost jevů. Botanik, jenž by ve své vědě pracoval pouze s tím, že všechny květiny vadnou, by mohl soupeřit s filosofem, který by za základ své nauky položil tvrzení, že všechno plyne a čas běží. Velice záhy jsme pochopili, že neexistuje žádná synchronie mezi míjením věcí a abstraktním během času a že je třeba zkoumat časové jevy podle jejich vlastních rytmů a vždy zvláštní perspektivou. Když jsme tuto fenomenologii prozkoumali ve všech jejích souvislostech a v každé z jejích rovin tak, že jsme každou studovali zvlášť, ukázalo se, že vždy zahrnuje dualitu událostí a intervalů. Stručně řečeno: při detailním zkoumání konkrétního trvání jsme vždy pozorovali, že je plné trhlin. Naším prvním úkolem tedy bylo – proti Bergsonově tezi kontinuity – metafyzicky doložit existenci těchto mezer. /…/
Všechno skutečné trvání je bytostně mnohotvárné: reálné působení času vyžaduje množství nahodilých shod, souhru rytmických impulzů. Nebyli bychom pevně ustavenými bytostmi spočívajícími v jistotě života, jestliže bychom nedokázali žít podle svého vlastního rytmu tak, že svým způsobem nacházíme právě i v okamžiku únavy či beznaděje svou vlastní původní podstatu. To, co trvá, je to, co začíná stále znovu, a proto je pojem rytmu základním pojmem času. Pak ale nezbývá než vyslovit zdánlivě paradoxní tezi, kterou se v dalším pokusíme zdůvodnit: fenomény trvání jsou tvořeny rytmy a tyto rytmy nespočívají na nějaké jednotvárné a pravidelné časové základně. Máme-li trvat, musíme se svěřovat rytmům, to jest systémům okamžiku. Mají-li nás výjimečné události vskutku hluboce poznamenat, musí v nás rezonovat. Bude tedy třeba nakonec ukázat, že banální konstatování „život je harmonie“ je pravdivé. Bez harmonie, bez propracované dialektiky, bez rytmu by život ani myšlení nemohly být stálé ani jisté: klid je šťastné chvění. /…/

celý text najdete v čísle