archiv II. > Archiv III. > Svoboda v nesvobodě
Miroslav Petříček

Svoboda v nesvobodě

Uvažovat o svobodě, jakkoli nadčasové, nelze mimo čas: od antiky dodnes by bylo možné citovat stovky pojednání na toto téma, avšak záhy bychom zjistili, že chápání svobody, dokonce sama její definice, jsou značně závislé na situacích, v nichž se o svobodě uvažovalo. A platí to samozřejmě i o naší současnosti. Takového Kanta lze dnes akceptovat už jen na základě velmi smělých interpretací, ale i Sartra a jeho existencialismus čteme jako cosi sice srozumitelného, nicméně v naší době možná už poněkud výstředního, ne-li exotického. Důvodů je jistě více, ale přinejmenším jeden je nasnadě: radikální proměna kontextu, jež je dílem vědy a s ní spojených nových technologií. Biologie pronikla až k fyzikálním a chemickým základům života a objevila genetickou informaci (program). Počítače jsou schopné modelovat život jako sebe-organizující proces, který se rozvíjí, aniž je možné předvídat směr, jímž se bude v příštím okamžiku ubírat. Kybernetikou inspirovaná informační teorie odhaluje neredukovatelnost šumu v základech řádu a produktivní funkci náhody. O kvantové fyzice a jiných, neméně exkluzivních oblastech bádání nemluvě.
To vše může ovlivnit uvažování o svobodě na prahu 21. století. Vztah mezi svobodným jednáním a determinismem je nadále svízelný problém, ale jeho parametry jsou ve věku sociálních sítí zjevně jiné než ve věku páry či elektřiny. Představit jeho různá řešení či interpretovat často značně odlišné názory na záhadu svobodné vůle je v úplnosti téměř nemožné. Rozhodně však na počátku nesmí chybět Henri Atlan a jeho přístup k tomuto problému, který je radikální proto, že přijímá vše, co dle aktuálních teorií vědců nejrůznějších oborů možnost svobody vylučuje - od „sobeckých genů“ až k teorii komplexity čili chaosu. /…/

HENRI ATLAN
ESEJ O SVOBODNÉ NUTNOSTI
Až do druhé poloviny 20. století jsme žili s přesvědčením, že jsme nejen politicky, nýbrž i metafyzicky svobodně jednající bytosti. Svobodně se rozhodujeme, že uskutečníme určitá jednání směřující k cílům, které právě tak svobodně volíme v souladu s naším soudem o tom, co je dobré a špatné. Tato představa – „jsme nadáni svobodnou vůlí“ – je základem toho, že jsme pokládáni za odpovědné. Je kořenem mnoha morálních filosofií, přinejmenším těch, které jsou nejznámější a nejběžnější včetně Kantovy, která jako první určila podmínky možnosti naší svobody. V současnosti, tedy od té doby, co Kantovu filosofii zcela zproblematizovaly objevy na poli biologie, jsme však svědky zásadního obratu.
Máme-li tedy porozumět přítomné krizi, musíme se nejprve podívat na současné pokroky biologie. Mnozí z vědců, kteří byli Kantovými současníky, soudili, že biologii vládnou vitalistické předpoklady, principy či teorie. Živé bytosti je možné ontologicky anebo přinejmenším epistemologicky odlišit od entit neživých. Kant tedy mohl myslet živé organismy jako organismy vyznačující se zjevnou vnitřní záměrností a postavit je do protikladu k jiným, které jsou determinovány výhradně kauzálními mechanismy. Toto apriori, totiž záměrnost však z diskursu současné biologie prakticky vymizelo. Vitalismus skončil a spolu s ním i jasný základ pro rozlišování živých entit od jiných. Molekulární biologie nám den co den ukazuje, že organismy se neřídí nějakým vnitřním účelem, nýbrž jsou regulovány fyzikálními a chemickými mechanismy. Biologie a neurověda dnes odhalují kontinuitu mezi neživým a živým, mezi světem bez vědomí a světem lidského vědomí. Definitivně jsme nechali za sebou dobu, kterou by bylo možné nazvat „prebiologickou“, v níž existence duše roztínala svět vedví, protože oddělovala živé bytosti od neživých entit a člověka od ostatních živých bytostí. Duše však teď existuje pouze v imaginaci filosofů a básníků. Všechny staré představy duše (počínaje Platónem a Descartem konče), která ovládá tělo jako vozataj své spřežení, se zhroutily.
Znamená to, že všechny rozdíly zmizely, že již nerozlišujeme mezi psem a mrakem? Zcela zjevně nikoli. Rozdíl trvá, ale změnila se jeho povaha. Psa odlišují od mraku otázky, které v souvislosti s jedním a druhým klademe. Pozorujeme-li mrak, tážeme se na strukturu a možná i na příčinu – například jak se změní v mrak, z něhož padá déšť -, nikoli však na funkci. Kdo by také tvrdil, že funkcí mraku je produkovat déšť? Jinak řečeno, na funkci se tážeme pouze tehdy, když stojíme tváří v tvář živým bytostem. Avšak ani tehdy nepředpokládáme, že tato funkce vysvětlí strukturu organismu. Neboť i funkce, která se zdá být vnitřní účelností, musí být vysvětlena mechanisticky. To je také úkol dnešní molekulární biologie. Rozdíl již není v povaze, a proto můžeme mluvit o kontinuitě mezi fyzickým a živým světem.
Platí stejný zákon, mění se pouze vlastnosti – kámen nedýchá, améba nemyslí. Jediná specifičnost života má podle dnešních představ svůj původ ve složitosti jeho organizace a v aktivitách, které ji provázejí. Tyto aktivity, k nimž odkazujeme, když mluvíme o funkcích, však v žádném případě neodpovídají nějaké záměrnosti. /…/

celý text najdete v čísle