archiv II. > Archiv III. > Úvahy o času, vyprávění a nomádech
Miroslav Petříček

Úvahy o času, vyprávění a nomádech

Je možné, že naše moderní či postmoderní uhranutí a posedlost časem vyplývá prostě z toho, že s časem neustále zápasíme – že nám chybí, že naši přítomnost unáší do nedohledna, aniž je lidská paměť schopna ztracený čas vynahrazovat. Pokud totiž minulé znovu nalezneme, prožíváme je vlastně – přinejmenším po Proustovi – poprvé. Nemluvě již o entropii, tj. neodvratném směřování od řádu k neuspořádanosti, rozpadu a definitivnímu konci. Šipka času, která vystřídala cykličnost, jejíž mírou bylo navracení, se prostě stala jedním ze symbolů našeho věku, a to jak v rovině psychologické (proud vědomí od Williama Jamese a Henri Bergsona až k Jamesu Joyceovi), tak fyzikální (velký třesk a co bylo potom). A přesto stále opakujeme slavný povzdech svatého Augustina: vím, co je čas, když se mne nikdo neptá, ale zeptá-li se, nevím. /…/

JEAN-TOUSSAINT DESANTI
ÚVAHY O ČASU – FILOZOFICKÁ VARIACE
/…/
Například bychom měli začít tím, že upřesníme, co to znamená „vyprávět“. Ale také říci něco o tom, jak se organizuje čas toho, kdo vypráví, a toho, co je vyprávěno.
Budiž. Hned začnu upřesňovat. Slovo „vyprávění“, které jsem teď použil, nechápu jako ekvivalent či označení nějakého literárního žánru, který bychom například odlišovali od „románu“, „biografie“ anebo „historiografie“ či „pamětí“. Nikoli. Rozumím tímto slovem, abych mluvil s Heideggerem, existenciál, tj. strukturní a hluboce zakořeněnou nezbytnost, jež je vlastní promlouvající bytosti, která se ustavuje vzhledem k času a žije své bytí v času na způsob řeči, aniž může žít jinak. Dodal bych, že jde o nezbytnost, kterou každý sám za sebe objevuje ve svém každodenním životě a s níž se potýká každý den, aniž si je toho vědom. Neboť jen tím, že mluvíme o včerejšku, žijeme dnes jako ti, jimiž jsme se stali včera, spojujíce takto „v čase“ promluvou, která je v každém okamžiku možná a neustále aktualizovatelná, oddělené momenty našeho života, jež by se jinak nenávratně ztratily.
Slovo „příběh“ by tedy označovalo vzájemnou provázanost řeči s časem a času s řečí. Říkám záměrně „vzájemnou“ provázanost, protože nelze říci, co je zde první, jedno je vždy již implikováno v druhém.

/…/

celý text najdete v čísle