archiv II. > Archiv III. > Přízračná aura persony
Ricerca sulla ultrarealtà fisica

Přízračná aura persony

Mnohé to možná překvapí, ale je to tak: věda konečně začala brát vážně přízraky. Alespoň tak lze soudit ze závěrečné zprávy italského Institutu pro výzkum fyzikální ultrareality (Ricerca sulla ultrarealtà fisica) v Boloni, která byla nyní zveřejněna v odborném věstníku tohoto ústavu. Původ uvedeného bádání o fantomech a přeludných zjevech byl vlastně docela nevinný a zprvu nic neukazovalo na to, jakým směrem se nakonec bude ubírat. Na jeho počátku byla totiž lingvistika a analýza různých úsloví či idiomatických obratů. Takto se na pitevní stůl etnolingvistů dostala i slovní spojení, jako je třeba „doléhá na nás minulost“, „minulost je nám stále v patách“ a podobná jiná, která naznačují, že minulost nejen není snadné zapomenout či dokonce pohřbít, nýbrž že se nějak i proti naší vůli navrací a uvádí v pochybnost samo chápání času jako jednoznačně orientovaného a nepřerušeně plynoucího toku. Jev, k němuž zmíněná slovní spojení odkazují, byl proto vždy přesouván či odsouván do oblasti čisté umělecké fikce, jako je třeba zjevení Hamletova otce na Elsinoru anebo postava revenanta v lidové tradici (viz třeba Erbenova Svatební košile). Jakmile se však na dalším zkoumání začali podílet i psychologové, ukázalo se, že tento fenomén nelze odbýt pohodlným poukazem na imaginárnost umělecké tvorby a že věc je očividně nějak složitější. Jinak řečeno: bylo třeba zkoumat, zda stavy, jako jsou třeba výčitky svědomí anebo pocit, že nás z minulosti stále něco pronásleduje, nemají nějaký reálný či, jak vědci říkají, „fenomenální“ základ. Odtud pak byl už jen krok k hledání způsobu existence duchů, přízraků, strašidel či fantomů, jejíž potvrzení zjevně nebylo nezbytně nutné hledat jen prostřednictvím nějakých paranormálních seancí. 
Brzy se totiž ukázalo, že potvrzení jejich výskytu je po ruce, když vědci při rešerši lokálního tisku zjistili, že jevy odpovídající zjevením přízraků byly překvapivě často zaznamenány na různých místech světa a vlastně i regionálními novinami pečlivě zdokumentovány. (Nás může jen těšit, že četné z takto zaznamenaných událostí byly prokázány i na mnoha místech České republiky, třebaže zpráva jejich přesnou lokalizaci neuvádí.) Všechny mají jasného společného jmenovatele: setkají se dva lidé a jednomu z nich se najednou zdá, že ten druhý je nějak záhadně zdvojen, jako by se za ním na velice krátký okamžik vynořoval jeho klon, jeho – přízračná, avšak věrná – podoba, jež se vzápětí rozplývá a mizí. Svědkové tohoto zvláštního úkazu pak velmi často uvádějí, že onen fantomatický dvojník mizí nějak neochotně, jako by jej jeho „nositel“, na němž vyvstal, musel silou přemáhat a zapuzovat.
/…/

celý text najdete v čísle