archiv II. > Archiv III. > Zazvonil konec (pravda, láska a ty druhé 5/6)
Vít Peřina

Zazvonil konec (pravda, láska a ty druhé 5/6)

Zlatovláska: Nejhorší byla ta moucha.
Sněhurka: To si umím představit.
Zlatovláska: Neumíš.
Sněhurka: Umím –
Zlatovláska: Nesměla jsem se ani pohnout. Co pohnout? Já jsem nesměla ani mrknout, nemohla jsem vůbec nic. A ta moucha, ta si mě teda dávala. Nejdřív, nejdřív mi jen tak lítala před obličejem. Půl minuty nejmíň. Takhle blízko byla, přímo před očima šibovala doleva doprava doleva doprava, jeden by začal klidně šilhat z toho. Jenže on nic! On si tý mouchy vůbec nevšim! Jenom koukal z jedný holky na druhou, jak jsme tam tak stály, a nic neříkal. A tak si mě ta moucha vychutnávala dál, jako zbytky na talíři. Sedla si mi svině na nos.
Sněhurka: (uchichtne se) Néé!?
Zlatovláska: Jooo! Ale ne na nos seshora, to by možná šlo i vydržet. Ona se mi uprdelila přímo na nosní dírce.
Sněhurka: (směje se čím dál víc) Na které?!
Zlatovláska: (nevšímá si jí) Úplně ji ucpala. A já nemohla ani zafunět, odfouknout, nic z toho jsem nesměla, jenom jsem mohla myslet na všechna ta hovna, na kterých ta moucha ten den už seděla.
Sněhurka: (směje se) Fuuuuuuj.
Zlatovláska: Hele, je mi jasný, že kdybych uměla to co Jiřík, tak určitě slyším, jak se mi ta potvora směje a říká, vydrž, holčičko, vydrž, však on si tě nakonec všimne.
Sněhurka: A taky si tě všimnul!
Zlatovláska: Nakonec jo. Tatík už si mnul ruce, že o mě nepřijde, ale pak na mě Jiřík konečně ukázal. Hned jsem ji zkusila plácnout, ale akorát jsem si vrazila jednu do nosu a začala kejchat.
Sněhurka: Takže ulítla?
Zlatovláska: Měla mrcha jediný štěstí.
Sněhurka: Já bych to asi nevydržela.
Zlatovláska: Ty bys nic necejtila.
Sněhurka: Jak necejtila? Cejtila bych to stejně jako ty!
Zlatovláska: Myslím, jako když jsi byla v limbu. Po tom jablku. Než ti dal tu pusu.
Sněhurka: Jo tak to ano, to jsem necítila opravdu nic. To na mně asi vysedávalo much….

celou hru najdete v čísle