archiv II. > Archiv III. > Divadlo jako společenství (Několik poznámek sociologických)
Miroslav Paulíček

Divadlo jako společenství (Několik poznámek sociologických)

Sociální fenomény o sobě dávají nejsilněji vědět ve chvílích, kdy je s nimi něco v nepořádku. Podobně jako zdánlivě samozřejmé každodenní věci na sebe upozorňují tím, že nefungují (o elektřině přemýšlíme, když je vypnuta, o vodě, když neteče), tak i řadu hodnot nebo norem, kterými řídíme své jednání, poznáme až v momentě, kdy je někdo nebo něco poruší. Rok karantén a protiepidemických opatření dal v tomto smyslu vyniknout mnohému. Například uzavření divadel tak vedle otázek ekonomických vyvolává i tázání po samotné podstatě divadla, tedy „co že je to vlastně zavřené“.
Starý sociologicko-antropologický předpoklad nám říká, že pokud nějaká instituce ve společnosti dlouhodobě funguje, pak v ní musí plnit určitou funkci, kterou by jiná instituce (minimálně v dané době) plnit nedokázala, musí být alespoň v něčem nezastupitelná. Pokud tedy divadlo přinejmenším od starověku nemizí, nemluvě o tom, že jeho prvky byly a stále jsou zjevné v rituálech všech „přírodních národů“, musí zkrátka mít nějakou nezastupitelnou funkci – a to i přesto, že většina populace tvrdí (a s největší pravděpodobností vždy tvrdit bude), že by se bez něj snadno obešla: koneckonců v roce 2015 uváděla jen necelá polovina Čechů, že chodí alespoň jednou ročně na nějaké živé představení, přičemž do této kategorie spadaly i koncerty/.
Chceme-li se nad tímto fenoménem zamyslet sociologicky, nemůže nám uniknout skutečnost, že vztah divadla a sociologie (nejen té, kterou představuje empirická práce s dotazníky) vypadá na první pohled poněkud asymetricky, tedy že divadlo mělo na sociologii výrazně větší vliv, nežli tomu je obráceně – o tom svědčí dnes již samozřejmý pojem sociální role nebo celá tzv. dramaturgická sociologie Ervinga Goffmana, v níž nahlížíme lidské jednání jako zákulisní přípravu a provedení představení. Nicméně několik sociologických koncepcí může napomoci společenskou funkci divadla alespoň částečně vysvětlit. 
Divadelníci se s dlouhou karanténou vypořádávají různě, což názorně dokládá i soupis aktivit, které uvádí výzva Divadlo potřebuje diváka!, publikovaná v minulém čísle časopisu Svět a divadlo. Je však zřejmé, že všechna tato hledání nových cest jsou spíš ohmatáváním hranic možného či povoleného, případně pokoušením nových technologií. V těchto souvislostech je pozoruhodné, jak divadlo svou konzervativní podstatou sympaticky popírá jeden ze sociologických paradoxů, které na konci 80. let přesně formuloval sociolog Miloslav Petrusek/, totiž že čím více ovládáme techniku, tím více ovládá technika nás, a zároveň podporuje Petruskův předpoklad další, že „rozvoj techniky nutně neznamená pokrok mravní a kulturní“, tedy že technologie nečiní lepším ani lidstvo, ani umění. Nová média či nové technologie sice občas mohou být pro představení užitečné a v řadě ohledů přínosné, navíc v dnešním stavu nouze zkrátka představují jednu z použitelných forem (viz technologické divadlo ve zmíněné výzvě), nicméně stále je zřejmé, že záznam divadelního představení není divadlo, nýbrž pouhý záznam divadelního představení. Už samotné slovo záznam je s podstatou divadla v rozporu./…/.

celý text najdete v čísle