Karel Král

Liberecké ostrovy

Když holčička na baltickém pobřeží NDR zatoužila po vzdálených ostrovech, vedla ji k tomu stejná touha, kterou jsme znali dobře i v socialistickém vnitrozemí: dostat se, kam nemůže. Též její představy v atlase objevených, miniaturních ostrůvků, byly zprvu romantické, zájem však časem dostal k poetické i vědeckou tvář. Obě se spojily v kartografce, pro níž je mapa krásnou literaturou, básní svého druhu. Hranice sice padly a cestovat už dospělá Judith Schalansky může, knihu, kterou své dětské lásce věnovala, již nazvala Atlas odlehlých ostrovů, ale označila podtitulem Padesát ostrovů, které jsem nikdy nenavštívila a nikdy nenavštívím. Nedivím se. Některé věci je lepší milovat na dálku. Ony taky ty ostrovy obvykle žádné ráje na zemi nejsou. A nejen proto, že „hrůzo- vláda jednotlivce je zde častější než uskutečňování utopických představ o rovnostářské společnosti.“[1]) Že má krásná, v Německu dokonce Nejkrásnější kniha roku 2009, která je kombinací kartografické práce a příběhů, v nichž se mísí vědecká rešerše s literární fantazií, i svůj scénický potenciál, naznačuje autorka už v předmluvě. Připomíná, že dřívější označení atlasu je Theatrum orbis terrarum (divadlo světa) a dodává, že „Ostrov je divadelním prostorem: vše, co se zde odehrává, se téměř automaticky zahušťuje do příběhů…“ Přesto je proměna jejích příběhů v divadlo překvapivá a zvláštní.
Zvláštní je už dvojí metamorfózou. Nejprve na téma devíti vybraných ostrovů nahrálo své skladby duo Kora et le Mechanix Filipa Homoly a Michala Kořána. Kapela existuje od roku 2004 a řazena je mezi - cituji z programu k inscenaci - abstraktní, experimentální ambient. Ambient znamená prostředí či okolí a o tom stylu se píše, že v něm mohou být všechny zvuky, které nás obklopují, hudbou. S ohledem na skladby inspirované Atlasem odlehlých ostrovů bych dodal, že taky naopak, totiž, že hudba se v tomto stylu může proměnit na zvuky, které nás obklopují. Tedy nás? Ony ostrovy. Charakteristický je při tom zvuk, který evokuje poryvy větru či hučení vln, dech moře, který slyšíme, ponoříme-li se pod hladinu, křik ptáků i volání velryb. Hudba nemá dramatickou dynamiku, plyne v náladě podle mého soudu spíše chladně či bezútěšně neměnné než klidné. Občas se objeví rytmická figura či jemná, nenápadná melodie, vynoří se a opakuje krátký nápěv i téměř orientálně znějící linka. Někdy to bublá, jindy vrže, tón je kovový, skleněný… Z toku, který by mohl tvořit i věty jediné skladby, vybočuje jen pasáž, v níž slyšíme prskající a přerývaný anglický rozhovor na rádiových vlnách, mužský hlas navádějící pilotku a odpovídající hlas ženský[2]).
Až když byla deska nahraná, vzniklo v Homolově režii příbuzné - zvláštní a minimalistické - divadlo. Hudba k němu je od nahrávky odlišná nejen tím, že vypadne skladba na téma ostrova Trindade (kde bylo viděno a vyfotografováno UFO), ale že je v živém provedení doplňována jak o mluvené slovo, tak i o nové, ryze hudební prvky. Nejzřetelnější novinkou je elektrická kytara vyrobená z kusu dřeva, který by mohl být mořem vyplavenou částí ztroskotané lodi. Ta kytara, která dostane i malý sólový part, zní jak cirkulárka díky drátům vráženým mezi struny. Současně se buší polonahý herec do těla, amplifikovaného díky mikrofonům nalepeným na kůži, což vydává zvuk ostrý - hudebně vzato - jak činely, metaforicky jak harpuna vražená do těla. Však jde v té chvíli o vraždění velryb. Do hudby se slovo obvykle vkládá v měkkém, snovém tempu; podobně vláčná jsou i gesta recitujícího sexteta herců (Miroslava Bělohlávková, Diana Čičmanová, Barbora Kubátová, Dan Kranich a Adam Kubišta). Slovo ovšem může být i hudbou samo o sobě, třeba když začnou dvojhlas díky lehkému zpoždění druhé mluvčí při unisono recitaci připomínat vlny.
I obraz je Filipem Homolou, respektive jeho scénografem Kamilem Bělohlávkem, vytvářen prostředky střídmými, a to s výsledkem obdobně sugestivním. Diváci sedí u stran dlouhého, téměř desetimetrového dřevěného stolu. Na bocích a za nimi se pohybují herci jak obsluha v restauraci, stranou sedí oba muzikanti, kuchaři tohoto podniku.
K severskému Ostrovu Rudolfa je přes stůl rozvinut pás bílého papíru. Tím se stává zamrzlou cestou, po níž jede, nasvíceno led žárovičkami na koncích rampouchovitě zahnutých ukazovátek, malé spřežení pokořitelů „prázdných míst“. Psi, kteří táhnou sáňky, zanechávají krvavé šlépěje[3]).
Papír, jsme stále na severu, se stane i scenérií pro příběh Medvědího ostrova. Pohyblivou, „abstraktní“ grafiku šikmo promítaných obrázků a textů (zřejmě stránek z knihy) doplňují postupně do krajů papíru zabodávaná pírka, symbolizující opeřence, mordované na ostrově milovníky ptáků, kteří mají víc v oblibě ptactvo vycpané (blízko) než živé (daleko). Projekce se postupně barví do ruda a pásmo papíru odjíždí ze stolu i s peřím.
Ostrov St.Kilda, přesněji spíš - to platí o většině - nepatrný ostrůvek, patří k Velké Británii a dnes je neobydlený. V 19. století se tu ještě rodily děti, jenže většina několik dní po narození umřela na záhadnou nemoc. Hřbitov se plnil novorozenci a stůl se plní sklenicemi s vodou, postavenými na světýlka skrytá v desce stolu. Do vody herci vkládají hlavičky panenek a ty se vznášejí v přízračném osvětlení.
Neobydlený atol, který leží uprostřed Atlantiku, nese hrdý název Howlandův ostrov, ale nemá ani dva čtvereční kilometry. Měl se stát místem, kde načerpá palivo pilotka, která se coby první rozhodla obletět Zemi. Letadlo, věrohodně vyhlížející model, se rozjíždí po ranveji vytyčené blikajícími světly. Jede tam a zpět. Pak se prudce rozjede, až zmizí - tak jako pilotka, která minula Howlandův ostrov - ve tmě, tedy v nicotě.
U Antarktidy ležící Deception (Klamavý ostrov) je vyhaslý vulkán, jehož kráter tvoří záliv, „jeden z nejbezpečnějších přístavů světa“. To je útočiště zmíněných velrybářů. Zde se vaří trán, rybí tuk, pod kotli se topí mrtvými tučňáky, zvedají se tu „bílé ploty velrybích koster, voda je červená krví a vzduch nasáklý pachem tlejícího masa“. Herci si navlékají gumové rukavičky bílé jak velrybí kostice a na stůl přes hlavy diváků hází kusy rybího masa.[4])
Mikronéský Pingelap je další trpaslík mezi ostrovy, a místo, kde většina obyvatel nevidí barvy. Ve dne mžourají a vyhýbají se světlu. V noci však vidí, co je ostatním skryto, třeba tmavá hejna ryb v hlubinách díky slabému „odlesku měsíčního světla na jejich ploutvičkách“. Na pět průsvitných bílých plachet, zavěšených na rošt nad stolem, jsou promítány a těmi plátny násobeny černobílé filmové záběry nebeského tělesa, podobně kulovitých medúz i hejna ryb, které na sebe časem bere též tvar koule.
Herci na plochu stolu rozestavují staré portréty a jeden po druhém nasvítí. Na zavěšených plachtách je silueta mužské postavy, potom muže a ženy. To je obraz k příběhu dítěte z Bretaně, které se ve snu naučí cizí řeč - dospěje - vědci se marně snaží jeho jazyk rozluštit - až námořník v krčmě ho dovede k vdově, která mluví stejně - vezmou se a jedou na její rodný ostrov Rapa Iti ve Francouzské Polynésii.
Zpod stolu vychází modré světlo. Zní hudba a tato slova: „Ostrov Takuu, Papua-Nová Guinea, Tichý oceán, 1,4 km2, 560 stálých obyvatel. - Na tento ostrov nesmí vstoupit žádný misionář ani vědec. Lidé na ostrově Takuu chtějí zůstat věrni sami sobě a své víře. Potřebují blízkost duchů, kteří tento atol kdysi vystavěli z kostí oceánu, a blízkost předků, kteří ho od té doby ochraňují. Je to křehký prstenec z písku, jen jeden metr nad hranicí přílivu. - Hladina moře stoupá. - Větry se točí. - Ostrov se propadá. - Po každé bouři je pláž užší. - Takuu se potopí. Příští měsíc, nebo příští rok.“[5]) Plachty spadnou. Konec.
Záměrně cituji vše, co v poslední části zazní. Zkrácením původního textu je zdůrazněna tajemnost fatálního čekání a vynechána neméně fatální autorčina ironie: „Staří nevěří, že ostrov zanikne. Zdráhají se ho opustit. Místo toho /…/ přivolávají duchy a prosí předky o pomoc. Mladí nemyslí na nic - na budoucnost ani na minulost. Celý den pijí šťávu z kokosových palem, která zkvasila na horkém slunci. Koruny stromů jsou plné plastových láhví.“ Vypuštění této pasáže je pro inscenaci typické. Ironie (stejně i politika) padá pod stůl.[6]) Tím vážnější je nakonec pocit, že do moře se propadá nejen jeden malý atol, nýbrž celý svět. Nás Čechy to ovšem souběžně trápí i těší. Judith Schalansky to možná vidí jinak, leč pro našince není nic krásnějšího, než plout - třeba na pětistěžníku, jakým je stůl v liberecké inscenaci - vstříc osudu. Konečně bude naše to moře, po kterém toužíme. Po kterém toužíme natolik, že nás ani bezútěšné příběhy z bezútěšných ostrovů neodradí. Tento podvojný pocit, zděšení kombinované s okouzlením, je i emocí z představení odcházejícího diváka.

Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých, předloha Judith Schalansky, režie Filip Homola, výprava Kamil Bělohlávek, hudba Kora et le Mechanix, dramaturgická spolupráce Vít Peřina, hlasová spolupráce Eva Spoustová, Naivní divadlo Liberec, první uvedení 16.2. 2017, večerní premiéra 18.2.2017

vyšlo v SADu 2/2017



[1]) Viz autorčina předmluva, nazvaná Ostrov může být rájem. A nebo také peklem. (překlad Martina Loskotová, vydalo nakladatelství 65.pole, 2011)

[2]) „Funguje“ to podobně, jako hlasy na desce, kterou Brian Eno a David Byrne nazvali My Life in the Bush of Ghosts (1981).

[3]) Spřežení je taženo nenápadným lankem a stopy zanechává díky válečku skrytému pod sáňkami.

[4]) Není opravdové, je to nejspíš plast, ale pleská o dřevo věrohodně. Jen pach rybiny chybí.

[5]) Pomlčkami odděluji střídání mluvčích.

[6]) Možná tam ale být měla. Nevím, jak jinak si vysvětlit, že ne všichni krvácející psi ze spřežení na Rudolfově ostrově pádí, že jeden stojí a další, taky líný, i netečně kouká stranou.