volné články z aktuálního čísla > Fričova velká jízda (Faust v Národním divadle)
Josef Rubeš

Fričova velká jízda (Faust v Národním divadle)

Fričův, ale vlastně i Goethův Faust je v mnohém náš současník. Žijeme ve věku, kdy informace získáváme jedním kliknutím na displej mobilního telefonu. Tím vládne i Mefisto[1]), který si s Faustem, poté, co se mu upíše krví, udělá společné selfie. Dosahujeme však množstvím informací hloubky vědění? „Poznal jsem, že nic poznat nejde,“ stěžuje si Faust. Žijeme v době, kdy láska a chtíč jsou lehce zaměnitelné[2]), kdy je možné snadno milovat a opouštět. Životem procházíme jako velkou taneční párty. V rozjařených scénách Valpuržiny noci duní Stavovským divadlem technohudba a scénu zaplní sbor mladých mužů a žen s kapucemi, minisukněmi a v kůži, nechybí mladík v ženských šatech a s botami na podpatku. Na konci divoké párty může být kdokoli bez důvodu usmrcen a také Faust a Mefisto zabíjejí s podobnou lehkostí jako frustrovaní středoškoláci na amerických školách nebo řidič dodávky, který se v dubnu 2018 v Torontu mstil ženám za to, že s ním nechtějí spát. „A ani v noci, když už uléhám,/ se nelze toho strachu zbavit./ I tehdy jenom úzkost znám,/ divoké sny mne začnou dávit,“ říká Faust.
Svět, který nám Frič ukazuje skrze druhý díl Fausta, vypadá ještě žalostněji. Je posedlý penězi, jež nemají žádnou hodnotu, je to svět války a atomových tlačítek (v lednu 2018 se americký prezident Trump vytahoval, jak velké své tlačítko má), svět genetických pokusů, o nichž nevíme, co nám přinesou (zrození Homunkula) a ekologické katastrofy (Faust zápasí s mořem, my se suchem a globálním oteplováním). Do čela mnoha zemí, ať už světových velmocí, či státečků jako je ten náš, se dostali politici, pro jejichž megalomanské vize či sny, jež sní když náhodou spí, musí jít mnohé stranou - jako dům a nakonec i život Baucis a Filémona.
Faust je negativní hrdina. Jeho touha po poznání je snad pochopitelná, způsob provedení neakceptovatelný. Faust chce víc a víc. V touze po čtrnáctileté Markétě ho mírní sám Mefisto.[3]) Jak inscenace postupuje, asketický intelektuál se mění v poživačného paňácu se zlatými řetězy okolo krku spoléhajícího pouze na Mefista. Mrtvých a nešťastných na jeho marnotratné cestě je nespočet. Proč tedy Goethe a Frič nakonec svého hrdinu spasí? Ve Stavovském divadle před zavřenou železnou oponou, na níž se promítá boží oko, leží Faustova mrtvola. Za ní nastoupí sboroví zpěváci v bílé rochetě přes červenou suknici, uprostřed zpívá Hospodin a Markéta. Druhá jmenovaná se nabízí, že bude Faustovi dělat na onom světě průvodce: „Svol, matko, aby byl můj učeň,/ mně prosím svěř ho do náruče!“
Jde o absolutní projev pochopení pro lidské slabosti, odpuštění, spásu. Je to také opětovné volání po pravdě a lásce, která musí… „Jen v lásce je víra/jíž marně se vzpíráš,“ zpívají andělé. Tedy optimistický závěr? Nikoli. Ve Fričově inscenaci v samém konci vstupuje na scénu Faustův žák Wagner. Je oblečený stejně jako jeho mistr na začátku inscenace, ulehá na zem a Mefisto se k němu vítězně a majetnicky přivine. Je jasné, že zlo si našlo další oběť. S pravdou a láskou, zdá se, to nebude nikdy jednoduché.
Přesto se závěr Fričova díla nese v optimističtějším duchu. Hospodin v podání Pavlíny Štorkové zpívající uprostřed sboru je mladistvý, při síle a - jak chápeme ze zpívaných veršů - odhodlán vést zmatené lidské pokolení ke spáse. Zdá se, že ho Faustova cesta, přestože krvavá a sobecká, posílila. Na začátku inscenace se totiž nabízí zcela jiný, zneklidňující obraz Boha. Před staženou oponou stojí z bíle natřeného dřeva vytvořená Faustova pracovna, vidíme knihovnu s krbem uprostřed, křeslo a tmavý pulpit. Na mírně vyvýšeném pódiu a v (novo)gotickém provedení vypadá pracovna jako kulisa loutkového divadla. K ní přijíždí Hospodin. Štorková je v pánském, o několik čísel větším šedém obleku, sedí zhroucená v invalidním vozíku, vpředu opatřeném displejem. Je to zřetelný odkaz ke Stephenu Hawkingovi, který poznal víc než většina z nás. Velkému vědci, jehož duch překračoval obvyklé lidské schopnosti, byť byl krutým paradoxem sevřen v nehybném těle[4]). „Sss...lo...vo“, dere se těžce z úst Štorkové v samém úvodu inscenace. Tento bůh je postižený, nemocný, bezmocný všemohoucí. Proti němu stojí ďábel Saši Rašilova, který přichází na scénu plný elánu. Rašilov po celou inscenaci ovládá jeviště - je to velkolepý pobavený hráč, strůjce a vykonavatel Faustových eskapád. Mluví energicky, chvíli je tady, hned na opačné straně jeviště, šéfuje souboru barových tanečnic i čarodějnici (Goethův Zlý duch), je ironický a zábavný.Je to ďábel, v jehož společnosti je příjemné být. Nic nemyslí vážně, vše je pro něj zábava. Trvá na Faustově úpisu krví, ale i z toho má legraci.
Mefisto: Postačí tohle lejstro… krví ovšem…
Faust: Dost teatrální! Dělej ať je po všem.
Mefisto: Tradice váže. Krev je prostě krev.
Mefisto nabírá do brku krev z Faustova nártu, do něhož se předtím roztržitý učenec omylem střelil. Rašilov třikrát nabírání krve zveličuje, pečlivě zabodne brk a vždy ho ještě nad sebou se zvednutou rukou ukáže publiku. Jako pravý čert dlouze vyplázne jazyk.Před loutkovými kulisami se hraje pořádná rytírna, jarmareční vystoupení s přehnanými gesty i patetickými slovy. Mefisto, který před chvílí vedl nehybnou ruku Hospodina na vozíčku k uzavření sázky, si prostě věří. Vysoký, štíhlý Faust Martina Pechláta s brýlemi a „inťoušskými“ dlouhými, trochu umolousanými vlasy na něj nemá. Zvlášť, když před ním stojí polonahý a bezmocný poté co Mefistovi půjčil svůj kožich. A Rašilov mu opět ironicky říká: „Vida, už připraven jsi na výlet./ Poznáme nejdřív malý a potom velký svět.“
Opona se částečně zvedne, jevištní technici odvážejí pódium s Faustovou pracovnou. Na hlavě mají šaškovské čepice. Končí se tedy úvodní klauniáda, začíná Fričova velká jízda. Základním scénografickým prvkem bude odteď kamion v reálném měřítku. Kabina je červená, pomalovaná žlutými, pekelnými plameny. Uvnitř svítí nakloněný pentagram[5]), a za sedadly řidiče visí rudý závěs. Plachtu návěsu lze kdykoli v průběhu inscenace zvednout, čímž vznikne pojízdný šantán se spoře oděnými tanečnicemi, návěsem lze také projít na druhou stranu či vylézt na jeho střechu - to vše je využíváno. Když se Faust ocitá mezi Bohyněmi matkami, scéna se odehrává uvnitř návěsu, snímá ji kamera a v přímém přenosu vysílá ven. „Kamion je naprosto dokonalý symbol našeho konzumu. Jsou všude. Sem a tam jezdí náklaďáky plné jenom toho, co my chceme, co my potřebujeme, co si chce někdo neustále kupovat,“ říká Saša Rašilov[6]). Řidiči těchto velkých aut bývají také často kritizováni za bezohlednou a agresivní jízdu - jako Faust a Mefisto. Mocný stroj má ještě jednu tragickou konotaci - je to vražedný nástroj. Vzpomeňme na útok 14. července 2016 v Nice nebo 19. prosince téhož roku v Berlíně. Pokud si tedy Goetheho hrdinové létají nevinně vzduchem[7]), má scénografické řešení Dragana Stojčevského daleko hlubší význam.
Kamion je nehybně umístěný na točně, která ho natáčí z různých stran a vytváří tak jednotlivé mizanscény inscenace. Nejprve je před námi kabina s řidiči Faustem a Mefistem,  tamtéž si později za Faustem vleze Markéta. Jak vůz rotuje, může na jeviště přibýt polorozpadlá sedačka (dům Markéty), otevřené dveře v návěsu zase vytvoří čarodějnou kuchyni, kde je Faust omlazen. To je první zastavení na Faustově cestě. Omládlý Pechlát si jako Rašilovův spolujezdec v kabině obléká černou košili a oblek barvy bordeaux a vyrážejí poznat „malý svět“.
V jevištní úpravě režiséra a dramaturgů Marty Ljubkové a Jana Tošovského jsou hlavními postavami prvního dílu, v souladu s Goethem, Faust, Mefisto a Markéta. Ostatní jsou potlačeny (hlas Marty zní jen z telefonu), vypuštěny nebo přeskupeny. Proti základní trojici stojí sbor, který je v programu uveden v množném čísle jako „sbory všemožných monster pekelných včetně andělů“. Představuje živou, dekadentní partu, ať už v okolí Markéty, nebo Mefista. Valpuržina noc je v inscenaci rozložena do několika výjevů, přičemž např. v tom prvním se objeví stejně jako u Goetha Bludička, v následném členové sboru přejímají další role, např. Brandera či Frosche z Auerbachova sklepa v Lipsku. Rozjívená, místy křičící, snad opilá či zdrogovaná parta nepůsobí nijak přívětivě. Faust a Mefisto do nich bezhlavě střílejí. Sebevědomě vraždící Pechlát přitom vypadal v úvodní scéně ve své studovně jako zakřiknutý nešťastník, smutně se klátící sem a tam, nemotora a alkoholik neschopný spáchat sebevraždu: „Já cítím akorát/ úzkost a chmury, zmary./ Na hraní příliš starý,/ na rezignaci příliš mlád.“
„Přijde na to, že má za sebou polovinu života a táže se, zda-li ho neproplýtval,“ vysvětluje Frič[8]). Tak ho zastihuje Rašilov. Ve srovnání s ním je Pechlát po celou dobu inscenace pasivnější, méně průbojný. Je úsporný v gestu i pohybu a účinku dosahuje ponejvíce hlasem, a to i při prvním setkání s Markétou - teprve ona mu dodá sebevědomí. Je to živá holka od kamioňáků pracující na pumpě či odstavném parkovišti. Dívčina hluboká víra jde až do protikladu s jejím vzezřením. Veronika Lazorčáková má velmi krátké kalhoty, těsnou růžovou bundu, na uších velká sluchátka. Dlouhou hadicí myje kapotu pekelného kamionu a tančí do rytmu poslouchané hudby. Zamilovaný Faust jí místo šperkovnice daruje lustr[9]). Dar nakonec Markétu tíží - když ji Faust s Mefistem přicházejí v žalářní scéně zachránit, leží pod ním. Závěr prvního dílu je ve Fričově inscenaci stejně zběsilý jako tempo celého dosavadního dění. Pechlát se nad dívkou sevřenou lustrem sklání, chce ji unést. Lazorčáková získává od Boha novou sílu a Pechláta doslova odmrští, takže padá k zemi. „Dost bylo tvé síly,“ křičí až hystericky, promlouvá z ní jiný hlas. Políbí Mefista na ústa, ten se polibek snaží setřít. Lazorčáková vzhlédne vzhůru („Otče, jsem tvá“), následně zastřelená Pechlátem klesá k zemi.
Mefisto: Je odsouzena!
Hospodin: Je zachráněna.
Štorková přijíždí na vozíčku svižněji než na začátku inscenace. Lazorčáková se zvedne ze země a přivine na vozíčku k Hospodinovi. Viníci utíkají, kamion se opět roztáčí, hudba Jakuba Kudláče bičuje finále prvního dílu.
Přímočarý, dějově sevřený a v rychlém tempu provedený první díl Goethova opusu nabízí divákům srozumitelný divadelní zážitek plný originálních metafor a silných výkonů daných trojící Rašilov, Pechlát a Lazorčáková. Frič také mezi nimi využitím jejich rozdílných hereckých naturelů vytvoří funkční dynamické napětí.
Se závěrem prvního dílu Goethova Fausta však nenastává konec první části Fričovy inscenace. Po krátkém ztišení a v umělém dýmu se rovnou otevírá díl druhý. „Pauza přichází až po setkání Fausta s Helenou, během jeho nahlédnutí do minulosti.“[10]) Hraje se blízko diváků, kamion je zaparkovaný vzadu. Faust za pomoci Mefista pro Císaře (Jiří Suchý z Tábora v uniformě německých policistů, přes kterou má velký kožich) vyrobí papírové peníze a putuje za Helenou Trojskou. Sporé osvětlení, klaustrofobní prostor návěsu, nahé Bohyně matky ležící na zemi představují antický svět. Helena, znovu Lazorčáková jako další Faustova milenka, se otáčí do kamery. Vidíme ženskou tvář sice krásnou, ale přehnaně nalíčenou a v nepřiměřeně načesaných vlasech. Překvapí její obří umělé poprsí. Faust, který se ještě před pár minutami trýznil láskou k ctnostné Markétě, je teď zasažen ženou-symbolem. Symbolem krásy klasické, ale též popkulturní a pornografické.
Druhý díl Goethova opusu představuje syntézu autorova výjimečného intelektu. Reflektuje jeho hluboké znalosti dějin, tradic a kultury, lásku k antice, básnický um i zálibu ve filosofii a přírodních vědách. Dílo je rozvrženo do pěti dějství. Po přestávce začíná druhé dějství ve Faustově pracovně, kde Wagner a Mefisto vytvoří Homunkula, následuje rozsáhlá Klasická Valpuržina noc. Třetí dějství se otevírá v antice a pokračuje výjevem ze života Fausta, Heleny a jejich syna Euforiona. Čtvrté dějství se vrací k příběhu císaře, který vede válku se vzdorocísařem, poslední líčí příběh Baucis a Filémona, Faustovo setkání se čtveřicí ženských alegorií (v inscenaci se objevuje jen Starost v podání Štorkové), jeho smrt a zápas mezi Mefistem a andělským kůrem o duši.
Pro svou komplikovanou symboliku, namnoze složitě pochopitelné významy, šíři myšlenek, střídání básnických stylů i množství postav a výjevů je druhý díl Fausta těžko uchopitelný a pro čtenáře, případně diváky málo srozumitelný. Zároveň se tvůrcům otevírá k rozmanitým interpretacím a dramaturgickým úpravám. Ljubková například zmiňuje, že do druhé části inscenace přenesli scénu ze začátku prvního dílu (dialog Divadelního ředitele a Básníka), kterou doplnili o citace z Antonina Artauda.
„Druhý díl už nemá tak silný tah, představuje spíš sérii historek,“ říká Ljubková s tím, že tvůrci chtěli poslat Fausta „na cestu, během níž - a to vlastní vinou - je vystaven řadě pokušení.“[11]) Inscenace zachovává příběh tak, jak ho Goethe napsal. Ona „série historek“ - značně proškrtaná - však postrádá sevřenost a dramatické napětí první části. Navíc, ostatně již u Goetha, Faust často z děje mizí. Rašilov tak přichází o dramatického protihráče a nenalézá nového. Výjev střídá výjev, na jevišti se objevují další postavy, aniž by se zřetelně vyjevovalo proč. Divákovi nezbývá, než se chytat jednoduchých hesel, jimž může přitakat – „Taková už je naše doba,/ že neřest všude vládne nám.“
Překlad Radka Malého přitom neztrácí na srozumitelnosti první části. Jak Malý v programu uvádí, pracoval „úsporně - s vědomím rozsahu materiálu a vůle uvést oba díly“. Jeho převod, nikoli kompletní, ale vytvořený na základě pasáží vybraných autory jevištní úpravy, Fričově inscenaci sluší. Verše jsou pochopitelné a míří k podstatě, překladatel se nebojí současných výrazů a přitom nesklouzává k samoúčelným aktualizacím.[12])
Fričova invence se naplno uplatňuje i v druhé polovině jevištního díla. Když se po přestávce otevře opona, vidíme kulisy z první části, ovšem po neurčité katastrofě. Kabina i návěs jsou převráceny na bok, Faustova pracovna ze začátku inscenace je rozpadlá. To vše je umístěné na točně, která se nyní sice pohybuje méně než před přestávkou, přesto se díky ní stále mění prostředí. Když kamion a pracovna odjedou, vzniká v antické scéně víc prostoru, ten se zase promění v bitevní scéně s císařem. Na konci sedí Baucis a Filémon na sedačce z první půlky inscenace ve svém domku, pohybem točny se dostáváme před něj. I v druhé půli Frič a Stojčevski vytvářejí silné divadelní efekty. Poté co Mefisto podá císaři atomový kufřík a ten vyvolá výbuch, snesou se na scénu stromy vyrvané z kořene a obrácené špičkou k zemi. Jsou to zároveň vánoční stromky i stylizované bomby. Na konci k Faustovi-budovateli přichází dělnická četa v křiklavě žlutých pracovních kombinézách, sjíždějí kladky, po finálním zničení domku Baucis a Filémona kamion hoří. Frič osazuje scénu dalšími více či méně čitelnými rekvizitami. Rozumíme černému latexovému pudlovi (v inscenaci je přitom Goethova scéna s „jádrem pudla“ škrtnuta), smysl vycpaného jelena či ledního medvěda můžeme jen odhadovat. Sám Rašilov má v druhé části černý latexový kostým. Poté co měl v loutkárně na začátku inscenace umělé, zvýrazněné obočí, je to jeho další převlek. S dlouhými rohy vypadá jako zlá sudička ze Šípkové Růženky alias Angelina Jolie coby královna černé magie[13]). Má připnuté obří nafukovací poprsí, které zase odkazuje k Lazorčákové Heleně - oba jsou zveličení komiksoví hrdinové. V šarvátce s Faustem si herec poprsí odepne a Pechláta jím bije.
Rašilova neopouští elán. Za pomoci Wagnera Pavla Baťka vytvoří Homunkula. Mefisto běhá sem a tam, aby pro Fausta i císaře obstaral, co si žádají. A na konci, když mrtvý Faust leží před zavřenou oponou, Rašilov skučí, kvílí, křičí, aby jeho duši získal. Oproti němu „Faust děj jen sleduje. Jako by mu přihlížel zvenčí.“[14]) Pechlát usedá před nevelké, ledabyle rozložené projekční plátno a sleduje vlastní život s Helenou a Euforionem. Zpočátku jde o rychle sestříhané video těžko srozumitelných obrazů, pak se film podobá sitcomům, kde postavy víceméně sedí na gauči a pronášejí hlášky, jejichž směšnost inzeruje nahraný smích. Je to zkarikovaná rodinná idylka s krásnou matkou, nadrženým synem v dětském kostýmu jednorožce (Radúz Mácha) a pasivním otcem. Faust sice ovládl mnohé, císaře vodí polonahého na vodítku, ale vyčerpává se. Svět kolem něj, navzdory tomu jak ho likviduje, se točí dál. Lazorčáková, která hrála Markétu a Helenu, je Baucis, prsa má stářím pokleslá, kostým však s Helenou podobný. Filémon Aloise Švehlíka má stejný oblek i paruku jako Pechlát, Wagner tvořící Homunkula nosí Faustův kožich.
Kromě zhuštěného a těžko pochopitelného děje má Fričova inscenace v druhé polovině ještě jeden problém. Zatímco první části dominují herecky Rašilov, Pechlát a Lazorčáková, druhá je zabydlena dalšími postavami, jejichž interpretace není tak čitelná a prokreslená, navíc je často hrají herci, kteří měli v první části jiné role. Divák se může ptát po smyslu tří německých policistek v kožené bundě s nápisem Polizei (Johanna Tesařová, Eva Salzmannová a Alena Štréblová) nahrazujících Goetheho císařské dvořany. Když Salzmannová, Švehlík a Mácha v antické scéně nabízejí přehnané, afektované herectví, mluví o divadle a básnictví a nosí parodický kostým jak z Asterixe, smysl se vytratí. Ani Suchý z Tábora jako Císař nevytvoří plnější postavu, zdá se spíš, že mladý herec zápolí, aby verše vůbec slyšitelně přenesl do hlediště. Nejvíc vynikne Homunkulus. V bílé masce a těsném trikotu předvádí Štorková působivé fyzické, pohybové divadlo. Člověkem a ďáblem uměle vytvořený tvor je o tolik vitálnější než Hospodin na vozíčku. To, že oba hraje stejná herečka, získává další konotaci, Homunkulus může být například jen Hospodinova jiná podoba.
Přes skličující obraz destrukce domu Baucis a Filémona, posledních obětí Faustova bídného života, vede Frič svou inscenaci ke zklidnění. Dlouhým, statickým závěrem s vítězným andělským chórem uzavírá svou vytuněnou jízdu. Je místy krkolomná a nezřetelná, přesto grandiózní.

Johann W. Goethe: Faust, režie Jan Frič, překlad Radek Malý,inscenační úprava J.Frič, Marta Ljubková, Jan Tošovský, dramaturgie M.Ljubkováaj.Tošovský, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Linda Boráros, hudba Jakub Kudláč, světelný design Martin Špetlík, zvukový design Kryštof Blabla, speciální efekty David Krejčík, video Janek Růžička a Jan Truhlář, Národní divadlo Praha (ve Stavovském divadle), premiéra 15.3.2018



[1]) V překladu Radka Malého v programu k inscenaci je tato postava uvedena jako Mefistofeles, v přiloženém soupisu osob a obsazení je však zmíněno Mefisto, tak ho uvádím i zde. Kde není uvedeno jinak, cituji z Malého překladu, který vyšel v programu k inscenaci Národního divadla. Též odkazy na texty R. Malého a M. Ljubkové pocházejí z programu k inscenaci. Johann W. Goethe, Faust, Národní divadlo Praha 2018.

[2]) Mefisto Faustovi: „Přiznej, že pud, ne láska si tě otročí.“.

[3]) Faust: „Čert mi chce kázat o mravnosti?“.

[4]) Hawking zemřel den před premiérou inscenace 14. 3. 2018.

[5]) Ďáblův znak byl už křídou namalovaný na překližkovou stěnu nad krbem v úvodní scéně ve Faustově pracovně.

[6]) Události v kultuře, ČT art, Česká televize 14. 3. 2018.

[7]) „Už vzeplujeme nad tu těžkou zemi/a lehcí budem kroužit jako ptáci.“ Johann W. Goethe, Faust, překlad O. Fischer, Praha 1954.

[8]) Události v kultuře, ČT art, Česká televize 14. 3. 2018.

[9]) V programu k inscenaci jsou uvedeny materiály, kterými se tvůrci inspirovali. Je tu fotografie internetového článku Žena se zasnoubila s lustrem, do postele ale chodí spát s jiným. Na protější straně je fotografie Jana Friče ležícího pod lustrem - u těchto snímků stojí popisky: Láska s lustremPokus o smrt pod lustrem. Program k inscenaci, Národní divadlo Praha 2018. 

[10]) Ljubková M.: O textové verzi našeho Fausta, program k inscenaci, Národní divadlo Praha 2018.

[11]) Ljubková, M.: Faust, časopis Národního divadla, leden 2018.

[12]) V programu k inscenaci se překladu i dramaturgické úpravě věnují jak Malý, tak Ljubková, nabízí se také srovnání různých překladů. Tvůrci také uspořádali 26. 3. 2018 debatu s Malým na Nové scéně v rámci cyklu ND Talks, k nalezení na Facebooku Činohry ND.

[13]) Šípková Růženka, r. Clyde Geronimi, USA 1959, Zloba - Královna černé magie, r. Robert Stromberg, USA 2014.

[14]) Pokorný, J.: Kniha o Faustovi, Praha 1982, s. 123.