volné články > Nad vším zvítězí láska!? (Bordel L`Amour)
Kateřina Lesch Veselovská

Nad vším zvítězí láska!? (Bordel L`Amour)

Inscenace nezávislého uměleckého tělesa Depresivní děti touží po penězích se dlouhodobě vyznačují experimentálním přístupem k jevištní formě. V minulosti se často odehrávaly v netradičních, pro divadlo netypických prostorách: pražské Hlavní nádraží, Památník na Vítkově, ale i komornější soukromé byty. Aktuálně je však stálou scénou souboru sál Švehlovy koleje, Venuše ve Švehlovce. I s tímto místem ale Depresivní děti nakládají po svém. A dekadence oprýskaných stěn Švehlovky jejich projektům sluší, zejména když je propojena s věčným tématem erotiky a lásky – titulními komponenty názvu Bordel L’Amour.
Inscenace pro patnáct diváků je částečně založena na principech u nás v posledních letech populárního imerzivního divadla (SAD se tomuto fenoménu věnuje dlouhodobě). Základním předpokladem imerze je zapojení diváka do děje a tedy jeho fungování jako spolutvůrce divadelního zážitku. Před vstupem do skutečného „bordelu“ jsou diváci shromážděni v předsálí, v místnosti s prvorepublikovým gramofonem a množstvím bizarních předmětů, které jako by byly přeneseny z Reliquiara – výtvarného happeningu, při kterém se Depresivní děti inspirovaly kaplí svatého Kříže na Karlštejně i komerčními obchodními centry[1]). Uprostřed místnosti sedí stará dáma, na klíně hladí plyšovou kočku, která na přivítanou vrtí mechanickým ocasem. Ukazuje se, že tato vyžilá bordelmamá bude hybatelkou dění a především průvodkyní zajišťující hladký průběh večera.
Dáma začíná hrou s několika málo písmeny na papírových kartách. Postupně se před diváky objevují a zase mizí slova jako MILOVAT, MOTIV, TMA, LOVIT… U každého z nich můžeme při troše snahy najít souvislost s milostnou tematikou. Nakonec položí ústřední otázku inscenace: „Věříte, že nad vším zvítězí láska?“ Diváci sedící v kruhu postupně odpovídají, každý po svém a s jinou emocí. Někdo úsečně, jiný se rozpovídá. Někdo otázku obrací ve vtip, někdo odpovídá cynicky, další s nadějí v hlase… Ke konci předscény nabízí stará dáma k losování „šestnáct druhů lásky“, tedy šestnáct témat s láskou spjatých. Na kartičkách se střídají hesla jako první láska, láska a bolest, láska prochází žaludkem, Venuše v kožichu, maminka, láska jako drama, mé tělo – tvé tělo apod. Každý divák si táhne tři milostné scény, které ten večer prožije. S rozpaky přijímám lásku až za hrob, polibek se ženouposedlost.
Po skončení komorní erotické loterie se doširoka rozevřou dveře hlavního sálu a v kulisách nevěstince začíná krátký kabaret. Po stranách vidíme kabinky potažené rudým sametem, uprostřed místnosti praktikábly s nadýchanými polštářky. Hraje hudba, u stropu se točí stroboskop, vzduchem létají konfety. Vítají nás krásní mladí lidé, muži a ženy, všichni odění do lascivních pastelových župánků. Nešetří na divácích doteky. Stará dáma se převléká do červeného sametového overalu a stává se organizátorkou a vypravěčkou. Hlídá čas pro jednotlivé vstupy, při nichž se diváci vydávají do kabinek podle svého určení. Herci je berou za ruku se slovy „I love you“ a odvádějí je do soukromí komůrek, kde už se všechno odehrává jeden na jednoho – a je na každém, jak intimní jeho konkrétní prožitek bude.
Slabším povahám ale výchozí nastavení stejně moc šancí pro fyzický odstup nedává, všechno se děje velmi natěsno. Ve scéně láska až za hrob se ocitám v improvizované stísněné smuteční síni. Divák si má lehnout do rakve a herečka vede monolog nad jeho „mrtvým“ tělem o tom, jak moc pro ni daný člověk znamenal, jak se poznali, co spolu všechno chtěli ještě prožít. Nakonec si lehá k němu, odhodlána nechat se pochovat s ním. Hororová atmosféra navozuje autentickou paniku, zvukový signál zvenčí mi přináší pocit osvobození.
I druhá scéna, polibek se ženou, navozuje jak křehkou intimitu, tak podivný diskomfort. Herečka si pečlivě líčí rty, obřadně mi podává růž ke stejnému účelu. Je možno líbat se jak přes sklo, tak na ústa – podle toho, jak velké erotické napětí se povede mezi divákem a herečkou navodit a jak se komu daří překonat ostych či hygienické zábrany. Žádný z herců neúčinkuje jen v jedné scéně, ve třetím kole na mě tedy náhodou vychází tatáž slečna. V rámci tématu posedlost věrohodně předstírá, že je do mě zamilovaná, vyptává se na detaily z mého milostného života, tropí žárlivé scény. Scéna nabírá na intenzitě, nakonec je
toho přeci jen trochu moc a už se těším na zvuk časovky.
Naštěstí je často mezi jednotlivými individuálními setkáními s herci prostor pro oddech a zpracování emocí – ne na všechny účastníky se v každém kole dostane. V mezičase je možnost poslouchat bordelmamá, která předčítá zajímavosti z knih zkoumajících lásku z různých úhlů pohledu. Často jde o vědecká pojednání. Diváci se tak mohou dozvědět, jak fungují a co s námi dělají hormony s láskou spojované, tedy zejména oxytocin a endorfiny. V souvislosti s tématem matematika lásky se lze dozvědět, jak se dopočítat k vyhovujícímu partnerovi a jaká je pravděpodobnost, že ho potkáme. Protipólem jsou pak ukázky z literárních děl, například četba z milostných dopisů z 12. století, nebo různé přístupy k tématu z hlediska vztahové psychologie. Diváci si třeba mohou v rámci představení vyplnit test podle knihy Pět jazyků lásky a zjistit, jakým typem partnera sami jsou. Pragmatická koláž je příjemným kontrapunktem intenzivních emocí prožívaných uvnitř jednotlivých pokojíčků.
Když si každý divák odžije svá tři vylosovaná témata, interaktivní část inscenace končí. Herci v župáncích se rozloučí, převléknou a přesunou na vyvýšené jeviště, kde pohybem ilustrují tři lineárně se odvíjející příběhy vyprávěné starou bordelmamá pod souhrnným názvem Všechno přemůže láska. Spojuje je souvislost lásky a smrti. Sledujeme příběh Rusalky, která zahubí prince polibkem. V příběhu vědkyně a delfína se zvíře do své krotitelky zamiluje a z nešťastné lásky spáchá sebevraždu. Filémón a Baukis zase chtějí odejít ze světa společně, což jim bohové umožní tím, že je promění ve stromy.
Pokud v první části Bordelu vnímáme spíše erotický rozměr lásky, druhá ukazuje její krutou stránku: lásku jednostrannou, neharmonickou, vzbuzující smutek, závislou. Herci mají na sobě prosté šaty, v jednu chvíli jsou dokonce nazí, připoutaní k sobě jen provazy. Za nimi jsou na zeď promítány citáty o lásce. Někdy působí nadějeplně, jindy vzhledem k tragickému obsahu spíš ironicky až jízlivě. Na úplném konci inscenace se pak zopakuje otázka: „Věříte, že nad vším zvítězí láska?“ Je na divácích, aby si sami odpověděli – vzhledem k podobám lásky, která byla po většinu času zobrazována jako záležitost pudů nebo krutá past, je možné, že svou prvotní odpověď přehodnotí.
Zkoumání tématu lásky a erotiky z různých úhlů pohledu bylo a je vždy atraktivní, dotýká se diváků všech zájmových i věkových kategorií. Inscenace navíc šikovně propojuje rovinu osobní (individuální setkávání v kabinkách) s rovinou naučnou (předčítání mezi jednotlivými koly) a dějinnou (archetypální příběhy). Obsahová roztříštěnost a segmentace na mikroscény nevadí, udržuje naopak zájem o téma a dění v divadelním nevěstinci. Problém Bordelu L’Amour ale tkví v první, imerzivní části.
Imerzivní přístup má mnoho praktických úskalí a bývá zejména při větším počtu účastníků produkčně náročný. Je to formát, který vyžaduje přesnost a připravenost na nejbizarnější situace a typy diváků. Profesionální, leč nenásilné usměrňování bavičů a obecně narušitelů v publiku tak, aby ostatní nepřišli o zážitek, je složitá disciplína. Mohlo by se zdát, že při menším počtu diváků se bude obecenstvo kočírovat lépe, Depresivním dětem to ale v tomto případě tolik nevychází. Kromě bezradnosti nad vtipálky a chybějící schopností účinně improvizovat, je souboru nutno vytknout, že už počáteční logistika je zmatená a zejména zdlouhavá. Pravděpodobně jde o to, aby různí diváci shlédli různá témata, herci je stihli fyzicky „pokrýt“, i když každý z nich účinkuje ve vícero scénách, a zároveň aby dva lidé nešli v tutéž chvíli na stejné stanoviště. Většinu vylosovaných milostných scén bylo proto nutno překontrolovat, zkombinovat s ostatními a případně vyměnit. Zřejmě velmi sofistikovaný princip udělování témat byl ale znám jen bordelmamá. Zmatek na druhou navíc přinášela za jiných okolností chvályhodná dvojjazyčnost inscenace.
Organizační zmatky vytvářejí nežádoucí odstup. Ztrácí se divácká participace, ono kýžené vtažení do děje. Pro samou komplikovanost vybírání témat se přestáváme soustředit na to, „co“ se před námi odehrává, ale pozornost se přesouvá na „jak“ se to děje. A to by diváky při imerzivním představení mělo zajímat ze všeho nejméně. Divák nechce znát principy v pozadí, chce se nechat unášet paralelní realitou výstředního snu a organizační náležitosti jej jenom ruší.
Rušivě působí i zdánlivě nepodstatné detaily, o které ale u imerzivního divadla také velmi jde. Iritujícím momentem jsou třeba stopky na mobilním telefonu, který je sám o sobě obtěžujícím elementem v jinak esteticky vyvedeném bizarním bezčasí. Stará dáma přístroj neustále „nenápadně“ sleduje, konec jednotlivých kol provází nepříjemný digitální zvuk, který by mohl být nahrazen třeba starým budíkem nebo gongem. Možná by to znamenalo angažovat dalšího performera, zůstala by ale zachována atmosféra dekadentního šantánu i tajemství. Takto imerze trochu kazí intimitu. Ač inscenace umožňuje prožít mnoho podob lásky, se kterými se běžný divák v reálném životě často nesetká, nad vším nakonec zvítězí forma.

Depresivní děti touží po penězích: Bordel L’Amour, režie Jakub Čermák, scénografie Martin Šimek, kostýmy Anežka Straková, produkce Noemi Krausová, premiéra 20.4.2018 (psáno z reprízy 27.2.2019 v rámci festivalu Malá inventura)

foto Michaela Škvrňáková

 



[1] ) Inscenace měla premiéru v roce 2009 a byla mj. součástí Pražského Quadriennale 2011.