Jakub Škorpil

Žena za ženu (bard v časech #metoo)

Ačkoli je Shakespearova hořká komedie Measure for Measure (v Čechách známá pod širokou varietou názvů) označována pro své téma i zpracování za hru problémovou až problematickou, její zápletka je na první pohled jednoduchá. Vídeňský kníže Vincentio nechá rozhlásit, že odjel „kamsi do Polska“, předá vládu nad městem a zákony svému náměstkovi Angelovi a pak v převlečení za mnicha sleduje, jak se v tomto zdánlivě spravedlivém a úzkostně ctnostném muži probouzí chtíč, slepá krutost a jak ho opíjí moc. Tradičně slizký a obecně odpudivý Angelo zneužije sesterské lásky čisté a bohabojné Isabely, aby si na ní vynutil smilné ukojení za slib milosti pro jejího hříšného bratra odsouzeného na smrt proto, že přivedl do nemanželského jiného stavu jistou Julii. Konec vše napraví, jak také jinak v „komedii“, spravedlnosti je učiněno zadost a Angelo a další hříšníci jsou po zásluze potrestáni.

Podrobnější pohled pochopitelně nabízí poněkud rozostřenější obraz. Vezměme například politicko-právní pozadí celého příběhu: onen (opakuji, že v jednoduchém čtení) laskavý a moudrý kníže má pro svou šarádu dost podivné pohnutky. Náměstek Angelo mu totiž slouží jen jako jakýsi „bílý kůň“, jehož prostřednictvím chce oživit notně drakonické zákony, jež sám kdysi ustanovil, ale dlouhá léta nevymáhal. A kdyby na nich teď začal trvat, přišel by o svou aureolu a někdo by se mohl právem ptát, proč ta náhlá „změna kurzu“. Je tedy na Angelovi, aby je - jak kníže říká - „probudil ze spánku“ a nesl jen tak mimochodem veškeré „politické náklady“. Bráno touto optikou je Vincentio prohnaný politický manipulátor a populista, který sám nechce vydávat nepopulární nařízení a tak místo sebe nastrčí věrnou a mocichtivou figurku. Není divu, že toto možné čtení Shakespearovy podivné komedie zaujalo Jana Klatu, režiséra z Polska, země, které sice oficiálně vládne premiér Andrzej Duda, ale všichni vědí, že ve skutečnosti vše řídí šéf strany Právo a spravedlnost (už sám ten název jako by byl mottem pro Measure for Measure) Jarosław Kaczyńský.

Celkem dlouho to vypadá, že v Divadle pod Palmovkou, kde pro inscenaci uváděnou v překladu Martina Hilského zvolili název Něco za něco, se bude hrát právě o tom. Vincentia vidíme nejprve, jak se trochu bojácně (pantomimicky uhýbá před poryvy hlučné rockové hudby) plíží po jevišti, aby pak nad kýblem, v němž pálí jakési listiny, vyložil svůj plán věrnému pobočníku Escalovi (Martin Němec)[1]/. Kníže je v podání Jana Vlasáka po celou dobu výrazně sebejistá postava, opravdový politický matador, který ani na moment nepouští otěže z rukou. To tradiční “záporák“ Angelo je jiná káva. Zatímco Vlasák má na sobě stylizovaně nadýchanou nápodobu historického kostýmu a výraznou, spíš molierovskou paruku, když poprvé spatříme Angela, je v prostém obleku s kravatou a nervózně pochází po jevišti. Jak sako, tak kalhoty má však pošité pravidelně rozmístěnými bílými kuličkami, které v nasvícení dost jasně září. Ve filmovém či herním průmyslu slouží takto upravené oblečení ke snímání postav pro 3D animaci. Už kostýmem je tak jasně vyjádřeno Angelovo namnoze ne- svéprávné postavení. Však ho také Jan Teplý ml. nehraje jako jednoznačného zloducha, ale jako někoho, z koho teprve „příležitost dělá zloděje“ a kdo spíš než vypočítavým arcilotrem je otrokem svých pudů (jeden z důvěrných monologů směřuje k vlastnímu rozkroku, který neváhá oslovit svým jménem). Tím, kdo v něm ony pudy probudí, je novicka Isabela, přicházející orodovat za svého bratra. Ani ona však není v Klatově tradičně karikujícím, výraznými tahy charakterizujícím pojetí onou čistou pannou, již teprve starost o zhřešivšího bratra vytrhne z oddanosti Kristu. Když ji poprvé vidíme - Klata zde obecně nechává postavy, aby se nejprve představily mimoslovním jednáním - prožívá jakousi nábožnou extázi, jež nemá daleko od vytržení erotického: svíjí se na jevišti s křížem v ruce a nakonec se vzpíná vleže na zádech - doufejme - k nebesům.[2]) Také v dialogu s Angelem má daleko k sebejisté, až přemoudřelé ctné dívce. Působí spíš lehce pomateně až autisticky, své prosby odříkává jako naučené fráze, nejistě a těkavě. Jako kdyby jí ony světské záležitosti překážely a vytrhávaly ji z vlastního světa. Angelovy špatně maskované nestydaté návrhy však Isabelu vrací do reality a tak Tereza

Dočkalová může prokázat um okamžitého přepnutí z výrazné stylizace do věcného civilního projevu (v jednu chvíli si dokonce zcela nedivadelně zapálí cigaretu a nervózně potahuje).

Z konfrontace Angela s Isabelou vyplývá další stěžejní téma Klatovy inscenace, které nakonec nabude vrchu. Svět politických hrátek shakespearovské Vídně je totiž světem ryze mužským a ženy jsou v něm pouze objektem. Isabelino upřímné rozhořčení a zděšení nad nestydatostí Angelova návrhu je tak zcela marné, plané. Stokrát může křičet, že nepodepíše-li bratrovu milost, okamžitě „rozhlásí, co je zač“. Dostane se jí jen chladného ujištění, že její slovo proti Angelovu neznamená nic. Klidně ať to zkusí. Jde samozřejmě o situaci známou z denního tisku dosyta se vyžívajícího (pravda, především mimo českou kotlinu) v odhaleních vyplývajících z aktivit hnutí #MeToo, jež upozorňuje na to, jak nejrůznější vysoce postavení pánové zneužívali svého postavení aby - tak jako Shakespearův Angelo - posloužili svému chtíči. U Klaty vskutku není z pánského obsazení bez viny nikdo. Angelo je celkem logicky „na ráně“ (byť se na malou chvíli zdá, že se pokusí pudům vzepřít), ale kupříkladu i takový kníže, když v převleku zpovídá uvězněnou Julii (jíž má stihnout stejný trest jako jejího svůdce), nejprve vyslechne její zpověď, ale pak ji rozhodným gestem vybídne k opakování, které tentokrát v stylizovaném pranýři upoutaná Julie pronáší dostatečně procítěně (rozuměj udýchaně, trpitelsky a excitovaně až na hranici porno stylizace), což se zdá vyhovovat Vincentiovu zvrhlému naturelu. Ani prostší lid, reprezentovaný především „hejskem“ Luciem a sluhou Pompejem, na tom není o mnoho lépe, byť jejich harašení se odbývá především v rovině přihlouplého „prasáčkování“ a laciného machovství.

Zobrazení prostředí, v němž ženy jsou jen objektem, dosahuje vrcholu ve dvou vskutku otřesných výjevech. Tím prvním je Angelova soulož s Marianou, jeho zavrženou snoubenkou, jež je mu knížecí intrikou nastrčena místo Isabely. Vendula Fialová, oblečená do nápodoby Isabelina řeholního šatu, přichází na jeviště pomalu a odevzdaně se sama čelem k divákům aranžuje do jednoho ze stylizovaných pranýřů[3]/. Mnohem víc to vypadá, jako by se chystala na zápas: uvolňuje si krk, protahuje svaly… Evidentně má s Angelem ne zcela dobrou zkušenost. Jak moc špatnou ostatně můžeme vytušit z toho, co se děje vzápětí. Angelo si ji totiž „vezme zezadu“ a bez většího zájmu či špetky vášně hrubě a tvrdě přiráží. Když se mu dostane toho, pro co si přišel, otře si ruce, zběžně očistí (zády k divákům) rozkrok, zapne kalhoty a jde si zase po svých. Scéna je to krutá, Klatou úmyslně přetažená, takže dlouhé minuty v tichu slyšíme jen Angelovo funění a hledíme do nikterak nadšených Marianiných očí.

Korunu této linii nasazuje finále inscenace. Vše začíná prudkým střihem, kdy Isabela se slovy „Chci spravedlnost, kníže!“ připevní na podlahu přísavkou opatřený umělohmotný pyj. Snad jako připomínku toho, co za všemi peripetiemi opravdu stojí. U přítomných pánů (Vincentio již zase v knížecím, Angelo, Lucio a Escalus) však její rázné gesto vzbudí jen úšklebek, pochichtávání a nevěřícné pohledy jeden na druhého - co to sem přišlo? Jestli měla Isabela chvíli pocit, že se snad něco ve Vídni změní, teď jí musí být jasné, jak hluboko se pletla. V tomto duchu se pak ponese celý „soud“ - místo aby nastoloval právo a spravedlnost, je jen domluvou kumpánů, jak vše zamáznout. Isabela těká, popochází, chvílemi křičí, Julie v jeden moment dokonce všechny ohrožuje pistolí, ale vše marno: Angelo se nuceně ožení s Marianou, Lucio zmizí s nafukovací pannou („Nechtějte po mě, pane, abych se oženil s děvkou.“) a jede se dál.

Klata má ale ještě jeden trumf v rukávu. Ve svém závěrečném monologu má Vincentio od Shakespeara předepsánu celkem nenápadnou větičku: „Pro vás mám něco, drahá Isabelo, co by vám - doufám - radost přinést mělo. Já za sebe chci, lásko, jenom tebe. A za tebe ti výměnou dám sebe.“ V běžné inscenaci je to možná celkem logické spojení dvou čestných a moudrých lidí, ze kterého může Vídeň jen profitovat (pomineme-li tedy už u Shakespeara evidentní věkový rozdíl). Pod Palmovkou je to ovšem triumf mužské (z)vůle. Isabela nemá na výběr, prostě si ji Vincentio vezme a hotovo. A jak „skvělý“ ten svazek bude, vidíme hned vzápětí. Vlasák se pomalu svlékne jen do trenek (zepředu nápis AMOR, zezadu ROMA), sáhne do rozkroku, kde si navlhčí dlaň lubrikačním gelem, vilně ulehá na bok a s očima upřenýma na Isabelu dlouho hladí onen umělý pyj. A jeho vyvolená? Nejdřív jen nevěřícně zírá, ale postupně se jí tvář křiví tichým zoufalstvím a hrůzou. Nechutnější a zároveň zoufalejší scénu aby jeden pohledal.

Má-li Klatova inscenace slabinu, pak v nižší, plebejské rovině textu (úpravou také notně zredukované), tedy ve výjevech s osazenstvem hampejzu, odsouzencem Barnardinem a jeho katy ad. Klata se na tiskové konferenci nechal slyšet, že tyto „klaunské“ scény kdysi fungovaly jako prvotřídní a aktuální komedie a má-li se tato funkce obnovit, je potřeba vyvázat se z „okovů“ klasiky. To probíhá převážně pomocí vnějškových prostředků, takže nastupuje volná řeč, improvizace do publika i Klatova oblíbená karikatura. Lucio, který pravda chvíli funguje jako odvážný zachránce, běhá po jevišti v červených plavkách a s bójkou v ruce jako vlastní bratr Davida Hasselhoffa, Pompejus má na sobě kostým banánu (jehož jeden - oloupaný - konec mu trčí mezi nohama) a Kuplířka je rovnou transvestita ve stříbřitém mini, s parukou, boa a zlatě lesklými kalhotkami, které Tomáši Dianiškovi co chvíli vykukují nad celkem výstavníma dlouhýma nohama. Levné veselosti a obhroublosti je tu požehnaně, ale nemohu se zbavit pocitu, že tyto scény jsou tu spíš jen do počtu (ale co už s nimi, když je Shakespeare předepsal) a zejména ve výjevech z vězení (třeba při tréninku popravy) tu inscenace ztrácí tah a jindy pečlivě budovanou přízračně depresivní atmosféru. Ve svých nejlepších režiích (mezi něž počítám například jeho krakovskou Oresteiu z roku 2007[4]) dokáže být Jan Klata soustředěný k jednomu tématu a podřizuje mu celou inscenaci, aniž by se přitom musel vzdávat svých oblíbených popkulturních odkazů, nepravděpodobných stylizací a jiných „schválností“. Pod Palmovkou ale jakoby se občas inscenace lámala do dvou mimoběžných rovin.

 

William Shakespeare: Něco za něco, překlad Martin Hilský režie a úprava Jan Klata, výprava a light design Justýna Lagowska, choreografie Mačko Prusak, dramaturgie Iva Klestilová, Divadlo pod Palmovkou, premiéra 27.1.2018

 

vyšlo v SADu 2/2018



[1]) Ten svou útlou postavou, servilně snaživými gesty a výrazně „ulízaným" účesem nemůže nepřipomenout tiskového mluvčího českého hradního pána, který by jistě také rád byl takovým hybatelem jako Vincentio.

[2]) Tento obraz však v českém prostředí postrádá brizanci, jíž by mohl působit v mnohem pobožnějším Polsku.

[3]) Pranýře s otvory pro hlavu a ruce jsou „sklapovací“, většinu času tak scénu tvoří holé vyvýšené podium obehnané ze tří stran závěsem. Jen na pozadí spíše nejasně tušíme dvě oprátky visící z mohutného trámu.

[4])  Psal jsem o ní v SADu 4/2008 (Polské ikony).