archiv II. > Archiv III. > Co dělat, když se nedá nic dělat (české akční umění)
Pavlína Morganová

Co dělat, když se nedá nic dělat (české akční umění)

Už více jak rok se naše společnost potácí od jednoho nouzového stavu k dalšímu. Divadla, kina, galerie, ale i bazény a sauny jsou řady měsíců zavřené. To, co nás netěší, zůstává, to, co máme rádi, zmizelo v nenávratnu. Co dělat, když se nedá nic dělat? 
Historie je cyklický proces, a proto nebývá zbytečné prozkoumat, jak výzvám podobným těm současným čelili ti před námi. Nemíním se vracet do středověku, kdy se z Číny rozšířil do Evropy černý mor, ani do období po první světové válce, kdy lidstvo kosila španělská chřipka. Myslím, že paralely s dnešní situací je možné najít v méně vzdálené době. Osobně mě fascinuje normalizační období, jak se říkalo pookupační politické a společenské konsolidaci 70. let 20. století. Stejně jako dnes byla po roce 1968 postupně většina kulturní scény a aktivních umělců odtržena od možnosti profesionálně se realizovat. Bohatý kulturní život 60. let se proměnil v normalizační prázdnotu a bezčasí, které trvalo přes postupné uvolňování až do roku 1989. Důvody byly samozřejmě zcela odlišné, ale celospolečenská paralýza, kterou prožíváme dnes, byla v řadě momentů podobná.  Může být proto zajímavé probádat, jakým způsobem vzdorovali tehdejší situaci příslušníci umělecké scény. 
Po počátečním šoku, kdy byla z uměleckých svazů odstraněna většina profesionálních tvůrců a veškerá kulturní infrastruktura, média a finance přešly do rukou malých skupin prověřených a vyvolených nové oficiální kultury, se umělkyně a umělci zahnaní do neoficiality vnitřně zmobilizovali a dokázali vytvořit v omezených podmínkách a bez jakékoliv podpory a přes zákazy díla, která nás dodnes udivují svou originalitou a nadčasovou silou. Hranice mezi oficiální a neoficiální scénou byla samozřejmě zastřená a mnoho alternativních divadelních, výtvarných nebo hudebních projektů vznikalo v tzv. šedé zóně mezi nimi. Šlo o jakési postupně dobývané a zase ztrácené území, v němž se pohybovala řada aktérů, ať už jsme ho nazývali paralelní, alternativní, druhou nebo neoficiální kulturou. Cílem tohoto textu ale není analyzovat tuto zvláštní dobu, to už ostatně udělali přede mnou mnozí. Chtěla bych zareagovat na výzvu tohoto časopisu a nabídnout též jakýsi „nový návod k upotřebení“. Vzhledem k tomu, že jsem kunsthistorička, pro inspiraci míním zamířit do výtvarného umění, a to konkrétně akčního. /…/

celý text najdete v čísle