Karel Král

Pohyblivý střed (Sons of Sissy)

Dle konzervativní a obstarožní představy má umění - podobně jako tomu bývalo u měst - jeden střed, místo, kam tak říkajíc míří všechny cesty. V moderním městě a v moderní realitě je ovšem těch středů víc, a proměnlivých, pohyblivých. V jistém smyslu je střed často někde na okraji, čímž míním i hranici mezi formami, žánry, různými druhy umění i uměním a něčím jiným, třeba vědou (filosofií, sociologií, pedagogikou atd.). Shodou šťastných okolností mohl český divák zkraje nové sezóny navštívit kvarteto zdařilých zahraničních produkcí „okrajového“ typu v jinak spíše konzervativních institucích: jednu na plzeňském Mezinárodním festivalu Divadlo a tři v Národním divadle, respektive na festivalu Pražské křižovatky.
/…/
V porovnání s Pozůstalostí nejsou anglicky pojmenovaní Synové Sissy, tedy Sons of Sissy, zrovna novátorští. Tvůrce inscenace, rakouský zpěvák, tanečník a choreograf Simon Mayer, přestože má v životopise spolupráci s experimentátory Annou Teresou de Keersmaeker a Wimem Vandekeybusem, otevřel inscenaci ve stylu lokální hospodské zábavy. Mayer a jeho spoluautoři a kumpáni, Matteo Haitzmann, Patric Redl a Manuel Wagner, začali zpívat a na housle, basu a akordeon hrát pelmel z tyrolských písní.
Dojímali mě (takovým jucháním a jódlováním mě totiž můj tatínek, vídeňský rodák, v dětství bavil) a zároveň nudili. Když kapela ke všemu přestala ladit, když se začala rozjíždět, měl jsem to za důkaz amatérských, chabých schopností. Leč mýlil jsem se. Nástroje dostávaly čím dál větší rozptyl, až se hudba zcela rozklížila a vytratila. Nahradily ji taneční kreace, při nichž byly nejprve odloženy nástroje a posléze, po dlouhém a čím dál divočejším tanci i šaty. Pak ti čtyři mládenci zatančili nazí v ještě divějším tempu, a skončili opět coby tyrolská, tentokrát nudistická kapela. Pozoruhodná na té produkci byla kombinace vražedné náročnosti a komedie. Předvádět na scéně tanec nebo nějakou jinou fyzickou činnost, při níž jde o to se zcela vyčerpat, je dnes v módě.[1]) Divák je fascinován a aktéři mají svůj existenciální zážitek. Opět se tak umění ocitá na hranici s autenticitou. Což je v tomto případě legrace. Myslím, že tancování mužů s muži, ani vzájemné bubnování na vyšpulené zadnice, až celé zrudnou, ani práskání vskutku nebezpečným, skoro jak chobot tlustým a dlouhým bičem, nemělo naznačovat čtyřprocentní sexuální hrátky. Osamělí tyrolští horalé se prostě musí nějak vyčerpat, aby ve své klauzuře vůbec vydrželi. Možná, že ti v nížině na tom nejsou lépe. Bud jsou uondaní vlastní letargií, nebo se v nich všechno vaří, jen vybuchnout. Snad by pomohlo, kdyby se dali všichni do tance.
Přiznávám, že fabuluji. Nejsem na tom ovšem hůř než Martin Švejda, podle jehož neméně odvážné interpretace Simon Mayer „nahlíží pod povrch rakouské historie a vytahuje její stinné stránky“. Jistý je totiž pouze ten skutečný, nehraný, do krajnosti dovedený výkon.

Simon Mayer: Sons of Sissy, námět, choreografie, tanec a hudba S.Mayer, spoluautoři, tanec a hudba Matteo Haitzmann, Patric Redl a Manuel Wagner, zvláštní nástroje Hans Tschiritsch, scéna a kostýmy Andrea Simeon, světla Martin Walitza a Hannes Ruschbaschan, technická režie a světelný design Jan Maria Lukas, produkce Sophie Schmeiser a Elisabeth Hirner, koprodukce Kopfhoch, brut Wien, Gessnerallee Zurich, zeitraumexit Mannheim a Tanz ist Dornbirn, premiéra 9.4.2015
vyšlo v SADu 6/2018
 



[1]) Namátkou lze vzpomenout skákající Belgičany Jana Martense (The Dog Days are over), či v blátě dlouho hopsající nebo se jak dervišové točící estonské N099 (Kónts a Revolutsioon). Ani česká divadla nezůstávají pozadu, V první linii je LaPutyka, což ukazuje dlouho. V poslední své inscenaci nazvané ADHD, podle nemoci, která mu byla v dětství diagnostikována, mluví Rosta Novák mladší mnohokrát o pocitu štěstí, kterého dosahuje ve stavu absolutního vyčerpání. Jednoho tak maně napadne, zda celá ta móda není důsledkem nějaké asi už přímo civilizační nemoci.