archiv II. > Archiv III. > "Velevážené publikum, překvapení!" (Acherův Sternenhoch v Národním divadle)
Karel Král

"Velevážené publikum, překvapení!" (Acherův Sternenhoch v Národním divadle)

/…/ Když se komentátor ArtZóny Saša Michailidis zeptal Ivana Achera, jak by reagoval na kritiku své hudby, prohlásil neskromný, byť neškolený skladatel, že je pro ní ochoten se prát. I když na hrubé jednání Acher nevypadá (naopak má tvář kultivovaného, starosvětského komponisty), zřejmě si nevymýšlí. V jeho podání by to mohl být fyzický trest podobný slavnému Menzelovu vyšlehání Jiřího Sirotka proutkem. Příbuznou kombinaci přímočarosti s nadsázkou nacházím totiž i v Acherově tzv. Celosvětovém centru autodidaktů pro převzdělávání školených hudebníků na amatéry. Je to vtip, jenž je myšlen vážně: profesionální hudebníky může od úpadku, od unavené, duchaprázdné machy, zachránit jen návrat k amatérské, neohrabané a zároveň konvencemi neomezené tvořivosti. Ve vysoce artistním a současně amatérském duchu napsal Acher i svého Sternenhocha.
                Plynule tím navázal na přístup a životní postoj Ladislava Klímy (1878-1928), jehož Utrpení knížete Sternenhocha si pro svou operu adaptoval. I Klíma psal své groteskní romanetto se smíchem a myslel ho vážně. Díky postupům brakové literatury, strašidelné, pornografické mordýrny, kterou neparodoval, nýbrž si ji s radostí – jak se dnes módně říká – užíval, dosáhl ve své filosofii větší ostrosti a jasnosti. Rozpolcení mezi směšností a vážností, nízkou literaturou a vysokou filosofií, je u spisovatele Klímy všudypřítomné. I jeho již zmíněný životní postoj byl obdobný. Byl outsiderem, bezdomovcem a bytostným amatérem, který stoupá na Olymp, aby se stal bohem, a to jen a jen díky své svobodné vůli. Takový postoj je pochopitelně společensky neúnosný, protože jeho nositel nebere na společnost ohled. Klímovi přátelé se pravda snažili „odpor“ zlomit, docílit Klímova uznání a tím ho etablovat: do tohoto ranku patří i uvedení – neúspěšné - Matěje Poctivého v Národním divadle (1922). Jenže přes všechny snahy zůstal Klíma outsiderem do konce svého nedlouhého života. Pakliže by vše odviselo od těch, kteří jím pohrdali, upadl by po smrti v zapomnění. A nebylo jich nejspíš málo. Však pohrdání čtu i v nekrologu Karla Čapka, v jeho názoru, že když „nihilistický iluzionista“ Klíma „žil jako pták nebeský“, měl by také jak ten pták „zapadnout do nějaké brázdy, kde by z jeho chatrných pozůstatků bujela divoká příroda ve vší své kráse a nicotě“.
Jestli byl Ladislav Klíma persona non grata za první republiky, tak za komunistů ještě víc. Jeho skandální psaní a myšlenkový individualismus a nihilismus byly tehdy vzorem úpadkovosti. Ani trochu Klímovi nepomohlo, že byl za kapitalismu na dně. Do třídního boje dělnické třídy se nehodil, neboť pracovat a družit se nechtěl. Pochopitelně byl guru undergroundu, respektive leckoho z těch, kteří neměli chuť na patolízalskou kariéru ve společnosti tzv. socialistické, lokajské. Méně jasné je, zda se může z Klímy stát guru i v dnešním, svobodném, individualitu ochraňujícím světě, kde umění, i to komerční, je – když už se nehraje na sladkobolné strunky - jedna velká, obvykle ovšem pokryteckou morálkou „vyvažovaná“ mordýrna, pornografie a strašení. V tomto směru by mohla být Klímova krásná literatura další oblíbená houska na krámě, ale není.
Osobně bych hledal důvod ve stylistické a myšlenkové, důsledně konvencím odporující originalitě. Ladislav Klíma zůstává i dnes bytostným outsiderem. Je jedním z houmlesáků, kterých se společnost bojí, a proto je přehlíží. Současní outsideři a amatéři v něm však mohou najít svého velkého průkopníka. Protože soudím, že právě outsideři a amatéři představují „dělnickou třídu“ budoucnosti, dávám budoucnost též Ladislavu Klímovi.
Pochybuji, že se z Acherova Sternenhocha, kterého v hudebním nastudování Petra Kofroně a v režii Michala Dočekala uvedlo Národní divadlo, stane divácký hit, byť by si to zasloužil. Věřím však, že uznání, kterého se opeře Sternenhoch už nyní mezi odborníky dostává, není pouhá sezonní sláva.


celý text najdete v čísle

Ivan Acher: Sternenhoch, dirigent Petr Kofroň, režie Michal Dočekal, Národní divadlo Praha, 2018.