archiv II. > Archiv III. > Benefice pohřbem a psychodramatický kompot (herecké autoportréty v Národním a Na zábradlí)
Karel Král

Benefice pohřbem a psychodramatický kompot (herecké autoportréty v Národním a Na zábradlí)

/…/ Daniel Špinar, šéf činohry Národního divadla v Praze, je sběratel nejlepších hereček. Tedy těch mladších. Nastřádal už jich opravdu pěknou kolekci. Otázka, co si s nimi se všemi počne, je legitimní. Nepochybně si ty mladé primadony budou lézt do zelí a méně výbojné z nich asi trochu ostrouhají. Ale v šéfově sbírce budou a mohou se při nějaké té mateřské „nehodě“ hodit. Horší osud čeká herečky věku řekněme zralého, které Špinar zdědil. Tuhle se o tom trochu v novinách diskutovalo, jenže jalově. Dělo se tak zrovna v době, kdy pro ně a s nimi šéfující pan režisér chystal inscenaci pojmenovanou citátem z Hamleta Křehkosti, tvé jméno je žena: je příznačné, že z povzdechu nad ženskou slabostí se stala sentimentální hláška vhodná do památníčku.
Uvedení Křehkosti… dalo pětici hereček příležitost, jak na jevišti první naší scény pobýt. Podle původního plánu měla Ivu Janžurovou, Johannu Tesařovou, Janu Preissovou, Taťjanu Medveckou a – jedinou ještě neseniorku - Evu Salzmannovou, doplnit Jana Boušková, tu však vyřadilo zranění. Není to tedy šest, ale aspoň pět jednou ranou. Pětinásobná benefice je současně aktem tvůrčí plodnosti: režírující šéf zacpává chytře hubu případným rejpalům, což jsou potenciálně i ony herečky. Se stvořením díla nebylo zjevně moc práce, a přesto je korunováno diváckým zájmem, který by mohl vydržet léta. Záležet bude spíš na tom, jak dlouho vydrží zmíněné herečky. /…/
Taky Jan Mikulášek je nejspíš režisér povahy rozporné. Ve svých inscenacích se prezentuje jako chladný básník. S dramaturgyní Dorou Viceníkovou vypracovali v jejich domovském Divadle Na zábradlí osobitou poetiku, jež je zároveň metodou: nastolí téma, které je vážné a které se jich a jejich herců dotýká, podají ho ale s analgetikem ironického nadhledu; inscenace tvoří z fůry malých výstupů, které nejsou propojeny do vysloveně dramatické stavby, natož příběhu; herci nepředstavují postavy, spíš – jak v nějakém psychodramatu - sebe v „převlecích“ postav. Kdo po HamletechPosedlosti shlédne nejnovější inscenaci AnderSen aneb Fantazie mě přivede do blázince, může mít pocit, že vidí variaci téhož kuchařského receptu, receptu na kompot. Je pokaždé z jiného ovoce, jednou třeba se skořicí, podruhé s rumem, je to ovšem pořád kompot.  
Po herectví a milostném zápalu se tématem nejnovější inscenace stala traumata, fobie a s těmi stavy příbuzné fantazie. /…/

celý text najdete v čísle

Křehkosti, tvé jméno je žena (420PEOPLE, Daniel Špinar a kol.), režie D.Špinar, Činohra Národního divadla, 2017.
AnderSen aneb Fantazie mě přivede do blázince, režie Jan Mikulášek, Divadlo Na zábradlí, 2017Žádná ze tří muzikálových inscenací, které jsem viděl na londýnském West Endu ke konci letošního února[1]), nevzbuzuje sama o sobě potřebu, aby o ní bylo referováno v tomto ctihodném časopise: šlo o solidní žánrové produkty, které nepředstavují v jeho rámci žádnou významnou inovaci (řečeno grantovým jazykem). Při vší řemeslné suverenitě, na kterou se lze na West Endu (téměř) vždy spolehnout, představovaly povrchnější, „pozlátkovější“ část muzikálového divadla. Navíc by se u všech dalo do jisté míry hovořit o sázce na jistotu, ovšem s tím vědomím, že v oblasti divadla, které vědomě usiluje o masový a globální dosah[2]), má tento pojem výrazně odlišný význam než na jaký jsme zvyklí.
Ivo Osolsobě ve své průkopnické knize Muzikál je, když… [3]) rozlišuje „divadlo, které mluví, zpívá a tančí“ na revue, operetu a muzikál. Toto členění je však strukturní, nikoli historické: revue v tomto pojetí prezentuje pouze své výchozí „materiály“ (pompézní kostýmy, krásné tanečnice, vtipné komiky, silné hlasy, chytlavé písně, efektní choreografie atp.); muzikál tyto jednotlivosti používá „integrovaně“, tak, aby sloužily příběhu a jeho smyslu; opereta je vlastně falešný muzikál či nepoctivá revue, neboť předstírá péči a zájem o příběh, ale ve skutečnosti jej používá pouze jako záminku pro prezentaci efektních jednotlivostí. Inscenace, o kterých bude v textu zmínka, v tomto smyslu balancují na hraně mezi operetou a muzikálem – případně mezi příběhem a show.

celý text najdete v čísle

Alan Menken – Howard Ashman – Tim Rice – Chad Beguelin: Aladin, režie a choreografie Casey Nicholaw, Prince Edward Theatre.
Tom Eyen – Henry Krieger:
Dreamgirls, režie a choreografie C.Nicholaw, Savoy Theatre.
Harvey Fierstein – Cyndi Lauper:
Kinky Boots, režie a choreografie Jerry Mitchell, Adelphi Theatre.
 



[1]) Tento článek by nevznikl bez podpory autorova zaměstnavatele, Městského divadla Brno: ke zmíněné návštěvě Londýna došlo v rámci pravidelných výjezdů, jejichž smyslem je udržování kontaktu s majiteli muzikálových licencí a rozhledu po světové muzikálové scéně.

[2]) Tím nemyslím jenom snahu o export do celého světa, ale fakt, že většina westendských produkcí je koncipována s ohledem na to, že značnou část (a možná většinu) jejich diváků tvoří turisté, jejichž znalost angličtiny je dosti různorodá. V čem všem strukturu těchto produkcí ovlivňuje ohled na fakt, že značná část jejich diváků rozumí mluvené složce inscenace jen částečně (případně skoro vůbec) a produkce s nimi tudíž musí komunikovat jinými kanály, je téma na samostatnou úvahu.

[3]) Ivo Osolsobě: Muzikál je, když…, Supraphon 1967, str. 22-33.