archiv II. > Archiv III. > Světový veletrh klišé (Jarzyna - Mundruczó - Krymov)
Karel Král

Světový veletrh klišé (Jarzyna - Mundruczó - Krymov)

Inscenace tří uznávaných veličin evropské režie, které přivezl letošní mezinárodní festival Divadlo, nabídly úplný katalog oblíbených klišé současného divadla, a zároveň dokázaly platnost přísloví, že když dva - či tři - dělají totéž, není to totéž. Bohudíky.
     Formálně nejmódněji působila inscenace Grzegorze Jarzyny z TR Warszawa Jiní lidé. Celá je koncipována jako up-to-date opereta, v níž se rap střídá s činohrou. I k té však náleží hudební podkres připravovaný - za účasti dýdžeje - z různých polotovarů. Také scénická forma odpovídá prezentaci hudby. Na „pozadí“ se totiž téměř permanentně odehrává těkavá a občas v souladu s hudbou scratchovaná projekce, která – dle konvence hudebních klipů – ukazuje sled vizuálních, dílem animovaných atrakcí. V projekci se střídá film s pasážemi natáčenými při představení a trikově vkládanými do obrazu. I to už divák mohl leckde na divadle vidět, zvláštností je jen, že natáčení v zeleně vykrytých budkách divák spíš tuší než vidí, neboť mu ve výhledu brání stěny oněch mansionů, které slouží za filmová plátna. Filmy i herecké postavy jsou koncipovány konvenčně, pomocí účesů, líčení a hlavně kostýmů kopírují, co dnes hlavně mladí nosí. Že to obvykle nejsou zrovna vkusné kreace, netřeba dodávat – i to je součást konvenčního zobrazování. Výsledkem je po všech stránkách i barevně zahlcená koláž. Coby divák jsem pocítil vyslovenou úlevu, když promítání na pár minut vystřídal pohled na prázdné, bíle zářící stěny. /…/
Letos pozvaná – byť jinak starší – inscenace Je těžké být bohem u mě pochybnosti nevyvolala. Mundruczó ukazuje vágní charaktery a děj, jenž asi chtěl být absolutně současný a místo toho je – jako opak nadčasového - podčasový. Navíc je i zmatený. Mně např. zcela unikla souvislost filmování mučených prostitutek s pomstou, kterou chce tvůrce toho sadistického porna vykonat na svém zvrhlém otci, dnes členovi Evropského parlamentu a politikovi, jenž vede kampaň ve jménu víry a lásky. Nejspíš jsem vysvětlení přeslechl, „ohlušen“ filosofií mstitele: hlásá např., že nepotřebuje kundy svých „hereček“, ale jejich duše a tváře. I tohle drsné mudrování patří k formálním a vyprázdněným klišé, jichž je inscenace plná. Jejich použití nevede – což asi byl cíl - k zobrazení perverzních sadistů nýbrž k perverznímu sadismu. /…/
Směšnost je u Krymova dána všem, je to přímo znak lidskosti. Jen je každý člověk směšný jinak. Právě odlišná směšnost určuje v Bez věna i typy podobné postavám v commedii dell’arte. Ne nadarmo je inscenace označována za ruskou, černou verzi toho žánru. Proto se např. o naivku Larisu ucházejí tři směšní nápadníci, lázeňský švihák s falešným knírkem (milenec), nešikovný kutil, jenž na co sáhne, to pokazí (snoubenec), a vilný, starý, hrbatý boháč v kapitalistickém cylindru (který by si ji chtěl „pronajmout“). I oni jsou, stejně jako postavy v klasické commedii dell’arte, vtělené klišé. Je ovšem pravdou, že s typologií toho druhu se na současném divadle potkáváme méně často než s promítáním, kouřostroji, kontralichty, mluvením do publika nebo na mikrofon a situováním všeho do jedné otevřené haly… To i ono u Krymova najdeme. Nechybí ani s trapnou oblibou používaný, a pro mě zvláště nesnesitelný znak ponížení žen - rozmazaná rtěnka. Nepochybuji, že si je Krymov vědom, s čím zachází. Podezírám ho ze sázky s bohem divadelního umění, že vrátí uondaným prostředkům a omšelým metaforám smysl… a já coby divák musím s úžasem konstatovat, že svou – podle mého soudu dokonalou inscenací - tu sázku vyhrál./…/

celý text najdete v čísle

Dorota Masłowska: Jiní lidé, režie, úprava a scénografie Grzegorz Jarzyna, TR Warszawa, 2019
Kornél Mundruczó a Yvette Bíró: Je těžké být bohem, režie K.Mundruczó, Proton Színház, 2010
Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Bez věna, režie Dmitrij Krymov, Škola dramatičeskogo iskusstva i Laboratorija D.Krymova, 2017