archiv II. > Archiv III. > Umění je povinné jako očkování
rozhovor s Janem Klatou

Umění je povinné jako očkování

Tradiční „bič“ na nepohodlné umělce je „odpovědnost daňovému poplatníkovi“. I proti vám byl častokrát použit. Vůči komu má ale být divadelník opravdu odpovědný? Sobě? Umění? Divadlu? Nebo opravdu onomu daňovému poplatníkovi, který ho de facto živí?
Vůči členům svého společenství. Nenazýval bych je daňoví poplatníci. Ale abyste rozuměl, já tuhle otázku – na rozdíl od řady svých kolegů – neberu na lehkou váhu. U lidí z „tradice“ Kristiana Lupy je časté, že se noří tak hluboko do témat, která jsou pro ně samotné živá a životní, že vůbec nevnímají, jestli mají takovou váhu i pro diváky. A tihle moji kolegové, kteří jsou jistě znamenití umělci, pak někdy říkají, že proces zkoušek je důležitější než samotné představení. Ale tak to prostě není. Co já dělám, co se se mnou nebo s herci děje při zkoušení, není nikdy důležitější než to, co se děje s diváky během představení. Já cítím zodpovědnost za to, že dostávám veřejné peníze na to, abych dělal něco, co považuji za podstatné. To je velké štěstí. Jsem vyvolený.
Ve Veselce, poslední inscenaci, kterou jsem dělal ve Starém divadle, vystupovala blackmetalová kapela. A v posledních deseti, dvaceti letech jsou metal, blackmetal nebo deathmetal ambasadory polské kultury ve světě. Mnoho lidí, od Japonska po Spojené Státy, slyšelo o Polsku jen jako o zemi, odkud jsou kapely jako Behemot, nebo Vader. Protože ve svém oboru jsou to špičkové kapely. A ve Veselce jsme pracovali s fantastickou skupinou, která se jmenovala Furia. Existují už asi patnáct let, nahráli kolem dvaceti alb, hodně koncertují a jsou opravdu vynikající. No a domlouváme se, jak by mohli zkoušet, jestli – tak jako my – od desíti do dvou a potom od šesti do deseti… A oni na to: My můžeme jen po večerech, nebo o víkendech. Ptám se proč? To máte tolik koncertů? – Ne, my musíme do práce. Jejich perkusista, například, je důstojníkem vězeňské služby. Což je legrační, protože přichází do práce v obleku, tam se převleče do uniformy a potom si to všechno sundá, nahodí černobílý makeup a hraje v blackmetalové kapele. A když poslouchám skvělou polskou hudbu, dívám se na práce Wilhelma Sasnala a jiných výtvarníků, tak si kladu otázku: Jak to, že já dostávám peníze z veřejného rozpočtu, a oni ne? Podle mě to není jednoduše tak, že mám na něco nárok. Jako ředitel divadla, jsem zodpovědný za každý pětník z dotace, kterou dostanu. A na touhle už mi několik lidí řeklo, že jsem něco jako divadelní Leszek Balczerowicz. Máme být umělecky svobodní, ale zároveň je třeba být tomu našemu společenství nějak potřebný. /…/

celý rozhovor najdete v čísle