archiv II. > Archiv III. > Kafka jako software ("Kafka": Vzdej to!)

Kafka jako software ("Kafka": Vzdej to!)

Současné technologie jistě nejsou všemocné, avšak i poučený uživatel si nezřídka klade otázku, zda skutečně víme, čeho všeho jsou schopné. Jedinou cestou, jak to zjistit, je experimentovat s nimi. Třeba i způsoby, které by se mohly zdát pošetilé. Jenže pak se ukáže, že výsledky takových pokusů překvapí a zaskočí experimentátory samé. Něco takového se přihodilo literárním teoretikům na univerzitě v německém Marbachu, kteří ve spolupráci s tamní katedrou informatiky vytvořili program pojmenovaný „Kafka“: do paměti počítače uložili všechna dostupná data týkající se života a díla Franze Kafky a vytvořili program, jenž na základě této databáze a virtuální simulace osoby známého spisovatele vytvářel nové texty. Nejeden z nich je doslova ohromil a nejpovedenější ukázku publikovali v Jahrbuch für Germanistik, který jejich univerzita vydává. Přetiskujeme v překladu.

„kafka“
Vzdej to!
Nějaký kůl – nikdo neví, odkud přilétl – zasáhl zezadu Ernsta Limana, povalil ho a proklál. Naříká teď na zemi s pozdviženou hlavou a rozpřaženýma rukama. Později se už dokonce dokáže na okamžik vrávoravě postavit. Nemluví o ničem jiném, než jak byl zasažen a opakovaně se pokouší ukázat, odkud snad kůl přiletěl, avšak pokaždé ukazuje jiným směrem. Ale ano, v tom to možná vězí, napadne ho a má pocit, že právě teď by mohl vyjevit nějakou pravdu, kterou nikdo nechápe. Jako by na tom záleželo, odkud ten kůl přiletěl! A jako by ještě záleželo na tom, kam se teď Ernst Liman vydá! Půjde domů, do hostince anebo se vypraví na nějakou dobrodružnou cestu, třeba i do nitra Afriky? Sejde na tom? Stojí a je zaražen novým poznáním: odevšud znamená odnikud, všechny směry jsou stejně možné, a ať se teď vydá po jakékoli cestě, všechny povedou nikam, nedovede-li říci, jaký směr je ten pravý. Odnikud vede cesta nikam. Ocitl se nikde. A pojednou chápe, že záhadný kůl jej právě tím osvobodil. Připadl mu úkol v tomto bezcestí setrvat, a protože je teď zbaven povinnosti chodit odněkud někam, nemusí ani uvažovat o tom, která cesta je pravá. I kdyby se teď jeho život proměnil v trvalý pád, o nic nejde, protože v tomto pádu nikde nelze určit směr: padá stejně dolů jako nahoru. A těžko může hledat nějakou skulinu, kudy odtud uniknout, protože zmizelo každé „odkud“. Kterým směrem by ještě mohlo být ono „pryč“, když by chtěl odejít pryč odtud? Vzpomněl si, že kdysi v nějaké knize narazil na velmi zvláštní představu světa, v němž je možné z jakéhokoli místa dospět k jakémukoli jinému bezpočtem nejrůznějších cest – a protože pochopil, že právě v takovém světě se teď ocitl, řekl si, že to jistě není náhoda, nýbrž že byl povolán k tomu, aby tento svět prozkoumal a podal o něm jasnou zprávu.
/…/

celý text najdete v čísle