home > Superdebata ke kultuře 2017

Superdebata ke kultuře 2017

Dne 2.10. proběhla tzv. Superdebata ke kultuře 2017. Uspořádalo ji České středisko ITI ve spolupráci s časopisem Svět a divadlo. Její první poloviny jsem byl moderátorem. Pocit, který jsem měl z debaty, nebyl zcela příznivý, na čemž jsem nesl svou vinu, protože mé otázky mohly být přesnějí a mé moderování přísnější. Otázky byly sice formulovány jako dotazník ve volební kalkulačce, který vyžaduje rozhodnutí mezi ano-ne či pro-proti, ale mnohomluvným odpovědím jsem nezabránil. I díky tomu se z jedenácti tematický okruhů dostalo jen na tři a to s výsledkem tak říkajíc sporným. Zkouším proto vyextrahovat z řeči aktérů to, co se odpovědi alespoň blíží, nebo co ukazuje, kterým směrem se mluvčí od odpovědi vzdaluje. Ke každému okruhu pak připojuji dovětek: tu omluvu, tu vysvětlení, tu komentář, který míří k doplňující otázce. To vše současně vyvěšujeme na webových stránkách časopisu Svět a divadlo (www.svetadivadlo.cz) a zároveň posíláme aktérům diskuze s tím, že chtějí-li, mohou připojit své vyjádření. 
Karel Král

MANDATORNÍ VÝDAJE x PODPORA ŽIVÉHO UMĚNÍ:
Má Ministerstvo kultury vynakládat nejvíc prostředků na mandatorní výdaje, nebo by měla být hlavní podpora nestátních aktivit, respektive tzv. živého umění?

Zdeněk Štefek (KSČM): Kdybych odpověděl stručně, tak by to byla varianta B. /.../ Myslím, že se mají minimalizovat náklady na činnost ministerstva a větší část má putovat přímo do kultury, tedy pro vlastní příspěvkové organizace, pro grantové systémy, případně podle nějakých koncepcí na cílové projekty
Olga Richterová (Piráti): My máme odpověď C. Chceme podpořit to, aby se do rozhodování, jaký druh kultury chceme, zapojili lidi, a to pomocí daňových asignací.
Marek Pokorný (ODS): Myslím, že ta otázka je položená vlastně špatně. Je to otázka proporcí, protože vytvářet představu, že je ve sporu živé umění, nebo nestátní organizace, a organizace, které zřizuje stát, je cesta do pekel. Z mého pohledu je to vždycky otázka konkrétních priorit a konkrétních proporcí. Je to spíš otázka systému a struktury.
Václav Novotný (TOP09): Mandatorními výdaji se nejspíš myslí výdaje na ministerstvo samé a na příspěvkové organizace, kterých je okolo pětadvaceti, čili dvě třetiny rozpočtu ministerstva kultury jdou na mandatorní výdaje.  Já si myslím, že výdaje na živou kulturu se mají významně posílit, zároveň nepůjde významně zkrouhnout to, čemu se říká mandatorní výdaje. Všechno souvisí s tím, jaká částka má jít na financování kultury, s tím jedním procentem ze státního rozpočtu.
Jaroslav Novák (SPD): Je třeba rozlišit, co jsou to mandatorní výdaje, s tím, že část bychom mohli převést na ministerstvo financí: paušální platby včetně církevních restitucí by mohlo menežovat ministerstvo financí. Pak by se do toho jednoho procenta, a já myslím, že by to mělo být víc než jedno procento, vešlo mnohem víc. 
Jan Lacina (STAN): Taky myslím, že na tu otázku není jednoznačná odpověď. Příspěvkové organizace a provoz ministerstva kultury nelze převrátit v živé umění, neboť rozdíl mezi tím je příliš velký. Bude bohatě stačit, když se dostaneme na jedno procento, bez toho, co dostávají církve. Ve chvíli, kdy k tomu dojde, lze posílit jednak provoz příspěvkových organizací, to znamená posílit především platy v kultuře, které jsou skandálně nízké, a zároveň posílit rozpočet na živé umění.
Eliška Kaplický Fuchsová (ANO): Hnutí ANO by chtělo dosáhnout do konce roku 2021 jeden a půl procenta na kulturu, a to bez filmových pobídek a bez nákladů na správu církví. Celou agendu financování  církví navrhujeme přesunout pod Ministerstvo financí.  Další velkou změn, které navrhujeme je  přesun cestovního ruchu pod ministerstvo kultury. 
Lukáš Kaucký  (ČSSD): Mandatorní výdaje a výdaje na živé umění nemohou být v žádném případě v protikladu. /­…/ Nepřipadá mi adekvátní, aby ministerstvo obrany mělo rozpočet 50 a ministerstvo kultury 13 miliard.
Daniel Herman (KDU-ČSL): Mandatorní výdaje jsou takové výdaje, které vyplývají ze zákona. To znamená, že ta otázka nemůže být položena buď-anebo. Zákon prostě něco ukládá, a to je třeba plnit. Pokud se to většině zákonádárců nelíbí, tak je možné změnit zákon. Ale např. platy zaměstnanců našich 29 příspěvkových organizací tvoří asi čtvrtinu rozpočtu ministerstva kultury. Je to zhruba 6 a půl tisíce lidí v celé České republice. Mně se podařilo za čtyři roky ve funkci ministra zvednout rozpočet ministerstva zhruba o 45 %. To znamená, že jsme se dostali k onomu jednomu procentu. Jestli od něj budeme chtít odečítat to či ono je věcí další diskuze. Samozřejmě, kdybychom se dostali k jednomu a půl, bylo by to ještě lepší.
Milena Bartlová  (Zelení): Zelení se domnívají, že klást do protikladu péči o památky a paměťové instituce a takzvané živé umění je opravdu velmi špatná cesta a takto uvažovat nemá smysl. /…/  Mandatorní výdaje jsou povinné z nynějšího platného zákonného rámce. My samozřejmě kandidujeme právě proto, že máme ambici neuspokojivý zákonný rámec měnit velmi hlubokou restruktalizací fungování ministerstva a jeho financování.

Král: S lítostí musím konstatovat, že někteří z přítomných politiků neodpovídali na otázku a jiní ne zcela přesně věděli, co to mandatorní výdaje jsou. Definice říká, že: „Mandatorní výdaje České republiky jsou povinné prostředky, které musí vláda vynaložit. Povinné jsou proto, že jsou stanoveny zákonem, jinou právní normou nebo vyplývají z jiných pevně daných smluvních závazků státu.“ Samozřejmě nejde jen o náklady na samotný chod ministerstva, ani jen o prostředky na památky a paměťové instituce (např. v oblasti divadla je největší a nejdotovanější příspěvkovou organizací Národní divadlo). Z výroční zprávy MKČR vyplývá, že v roce 2016 dalo ministerstvo z 10 a půl miliardy svého rozpočtu na chod vlastního ministerstva 302 milionů, na své příspěvkové organizace 3,968 miliardy a na živé umění 724 milionů (z toho ovšem na Program státní podpory profesionálních divadel a stálých profesionálních symfonických orchestrů a pěveckých sborů, který lze považovat za quasi mandatorní výdaj, šlo 92 milionů a na Veřejné informační služby knihoven 56 milionů; na vlastní kulturní aktivity zbylo 576 milionů). Pro srovnání ještě tato „lokální“ čísla: v roce 2016 dostalo Národní divadlo příspěvek přes 710 milionů, přičemž v oblasti profesionálního divadla a tance bylo grantovými komisemi rozděleno 81 milionů. Otázka tedy může znít i takto: Jsou proporce adekvátní; nejsou příliš upřednostňovány  státem (či kraji a městy) zřizované instituce, nad nimiž mají politici dohled, a to na úkor skutečné a svobodné umělecké tvorby, která má podle mého soudu zvláště živnou půdu v notoricky podfinancované nezávislé sféře?
Štefek (KSČM): Proporce adekvátní nejsou, adekvátní není zejména celková částka (i to 1% ze státního rozpočtu bez církví je výchozí požadavek, musíme zahrnout i další rozpočty – krajské atd.), ani poměr, ani obsah, v tom „nestátním“ chybí zcela např. podpora zkušeben, kterou máme v programu.
Novotný (TOP 09):  Mám potřebu podotknout, že samozřejmě vím, co jsou mandatorní výdaje. Vystudoval jsem ostatně finance, tak to by bylo špatné, abych nevěděl. A jestliže jsem svoji odpověď uvedl slovy "mandatorními výdaji se nejspíš myslí“, tak to nebylo z mé strany hlasité přemýšlení na téma "co by to ty mandatorní výdaje tak asi mohly být" ale potřeba vypořádat se s otázkou, která, podle mého byla míněna trochu jinak, než byla položena. A sice tak, jak píšete na konci svého komentáře k první otázce. Totiž jako proporce mezi státem zřizovanými organizacemi a financováním kulturních aktivit vznikajících a žijících (často spíše živořících) v nezávislé sféře.
Bartlová (Zelení): Vaše doplňková otázka je formulována tak, že na ni stačí odpovědět: ano. Zeleným ale jde nejen o porovnávání finančních částek, ale také o celkovou restrukturalizaci grantového systému – navrhujeme systémovou proměnu fungování a financování nynějšího Státního fondu kultury tak, aby mohl zahrnout právě financování tzv. živého umění. Za vhodný a funkční model považujeme nedávno ustavený a již osvědčený Fond na podporu umenia na Slovensku.

U jednotlivých diskutovaných okruhů mi vyplynuly další otázky z volebních programů stran. K tématu „manatorních výdajů“  tyto:
Král: Vážený pane Novotný, v programu TOP 09 je uvedeno: „Neziskové organizace, které se angažují ve veřejném zájmu (zdravotní a sociální služby apod.), budou mít zajištěn spravedlivý a dlouhodobě předvídatelný finanční příspěvek od státu.“ Týká se to i neziskových organizací v kultuře? A jakou formou chcete toho cíle dosáhnout?
Novotný (TOP 09):  Ano, týká se to i neziskových organizací v kultuře. A chceme toho dosáhnout rozvinutím grantového systému tak, aby byl důvěryhodný, odhadnutelný, dostatečně masivně finančně saturovaný, dostatečně včas zpracovaný, aby dával finanční jistotu na příští rok. A především, aby umožňoval granty víceleté (až 4 leté) a tak i dlouhodobou kontinuitu financování. Je to v podstatě totéž, co jsme zavedli u grantů v oblasti kultury letech 2012 -2014, když jsem byl pražským radním pro kulturu. Jsem přesvědčen, že v té době pražský grantový systém tyto kvality měl. A obávám se, že pod současným vedením Prahy opět zplaněl.

Král: Vážený pane Kaucký, v programu ČSSD se píše: „Zásadně zvýšíme finanční prostředky na podporu živého umění.“ Jak to uděláte?
Kaucký (ČSSD):  Pokud jde o podporu živého umění, navýšení finančních prostředků není možné bez celkového navýšení rozpočtu resortu kultury, neboť v rámci resortu již v tuto chvíli zdroje nejsou. Našim cílem a prioritou po vybojování jakéhokoliv navýšení rozpočtu příslušné kapitoly je veškeré tyto nové finanční prostředky nasměrovat pouze a jenom do živého umění, neboť to je dlouhodobě nejvíce podfinancováno.


PŘÍSPĚVKOVÉ ORGANIZACE:
Jste pro zachování příspěvkových organizací v oblasti divadla, nebo pro jejich transformaci?
Měl by být stát zřizovatelem příspěvkových organizací, nebo veřejných kulturních institucí?

Štefek (KSČM): Jsem pro zachování. Příspěvkové organizace ale určitě potřebují změnu. Je otázkou do diskuze, jestli má jít o úpravu statutu nebo o veřejnou instituci. Rozhodně by se mělo řešit spolufinancování ze strany státu, kraje, obce, dlouhodobost financování a politická nezávislost.
Richterová (Piráti): Nejde o konkrétní právní formu, ale o smysl a účel. Ať už to ve finále bude nějaká modifikovaná příspěvkovka, nebo se bude znát vhodnější zavést veřejné kulturní instituce, tak ve finále je mnohem důležitější mít u všech těch organizací pořádné vize.
Pokorný (ODS): Jsem rád, že si kolegové osvojili to, o čem mluvím několik let, tedy jedno procento na kulturu bez církevních restitucí. /…/ Co se týče příspěvkových organizací je to jedna z forem, dnes téměř jediná možná, pro zřizování kulturních institucí. Já jsem proto, aby se diverzifikovala možnost, jakou právní formu mají mít kulturní instituce, a to včetně divadel. Tedy jestli vznikne zákon o veřejných kulturních institucích, tak by měl být stát jedním ze zakladatelů a zřizovatelů takového typu institucí. O tom jak by ten zákon měl vypadat, co by měl naplňovat, by se měla vést opravdu odborná debata.
Novotný (TOP09): Myslím, že příspěvková organizace je forma trochu odeznívající. /.../ Vnímám jako velký dluh současné vlády a pana ministra osobně, že vzdor tomu, že v programovém prohlášení vlády byl zákon o veřejnoprávních institucích v oblasti kultury, tak jej ani nepředložil. My si myslíme, že příspěvkové organizace mají být konvertovány do veřejnoprávních institucí, přičemž na tom vidím jako důležité čtyři věci. První je oddělení od zřizovatele prostřednictvím správní rady, aby organizace, které dnes cítí, že jsou ve vleku zřizovatele, v tom vleku nebyly zas až tak intenzivně. Dále, aby se jim uvolnily ekonomické možnosti, ať už jde o přijímání darů či možnost flexibilněji nakládat s platy. A koneckonců vidím jako zásadně důležité, aby ta konverze proběhla právně kontinuálně.
Novák (SPD):  Taky myslím, že by ta možnost měla být více diverzifikovaná, aby si ty instituce mohly vybrat (už dneska jsou např. některá divadla s.r.o.) , a aby mohly lépe nakládat s penězi.
Lacina (STAN): Tahle debata – zda příspěvkové organizace nebo veřejnoprávní instituce – se vede čtvrt století. Nikam to zatím nedoputovalo, to znamená, že kultura nikam nespěchá.  Samozřejmě, že příspěvkové organizace existují tam, kde to má nějaký normativní výkon, čili se to dobře vztahuje třeba na školy nebo na knihovny. V případě divadel by bylo dobře zabránit tomu, aby se ministr špatně vyspal a pak třeba odvolal ředitele Národního divadla, a potom samozřejmě umožnit takové finanční prostředky, aby ty organizace mohly kvalitně zaplatit lidi, kteří tam pracují, tedy umělce. /.../ Dneska města drží na svých bedrech brněnské Národní divadlo, Moravskoslezské národní divadlo, Jihočeské  divadlo. Ta by měla být podle našeho názoru převedena na kraj, protože zasahují mnohem větší území než město. Městům by peníze měly zůstat, krajům by mělo být přidáno.
Kaplický Fuchsová (ANO): My bychom rádi, aby se v kultuře navýšily platy o 150 %.  /…/ Pečovat o kulturu by se mělo v celé zemi a ne, že bude ministerstvo kultury pečovat jen o své příspěvkové organizace. /…/ Největší priorita je, abychom diverzifikovali možnosti  a neměli jen příspěvkové organizace, ale i veřejně kulturní instituce, které budou moci využít vícezdrojové financování. Taky by se měly odpolitizovat a fungovat s dlouhodobou vizí. Město, region, čí stát si musí nastavit své cíle a priority a poté je pravidelně evaluovat. Po této kvantitativní i kvalitativní analýze může dojít k aktualizaci programů a grantů potřeb potencionálních žadatelů napříč obory. Podpora umělecké tvorby rozvíjí kreativní průmysl, a proto by MK mělo být kompetentním místem. Vždyť lidská kreativita je nejsilnější ekonomický zdroj a hlavně nejrychleji se rozvíjející oblast ekonomiky vůbec.
Kaucký  (ČSSD):  Jak už bylo řečeno, my podobnou diskuzi vedeme na centrální úrovni dvacet, pětadvacet let, stejnou diskuzi vedeme patnáct-dvacet let na úrovni hlavního města Prahy, a to s nejasným výsledkem. Nikdy nebylo dosaženo obecné shody. Transformace na území Prahy před lety započala, ale výsledky nebyly úplně pozitivní a dodnes není jasné, jestli nějaké další kolo bude. Co se týče centrální úrovně je ta situace myslím dost podobná. Rozumím tomu, že příspěvkové organizace chtějí mnohem větší pravomoci a kompetence, na druhou stranu se chtějí zbavovat části své zodpovědnosti, a to myslím není úplně kompatibilní. /.../ Aby mohlo ministerstvo adekvátně realizovat kulturní politiku státu, tak k tomu musí mít nějaké kompetence a nástroje. Příspěvkové organizace podle mě tvoří hlavní pilíř kulturní politiky státu. Nemyslím ale, že by měly být jakkoliv zvýhodňovány vůči soukromým subjektům.  Přijde mi to nefér vůči subjektům, které si musí těžce získávat finanční prostředky, a vedle toho tady máme příspěvkové organizace, které mají jistý příjem ze státního rozpočtu a které by se dostaly do situace, že budou mít sice pravomoce skoro jak soukromé subjekty, ale pořád budou mít stabilní příjem ze státního rozpočtu. /.../ Umím si představit, že začneme pracovat na zefektivnění příspěvkových organizací, ale není vhodná doba na to, abychom rozvolňovali vztah mezi státem a jeho příspěvkovými organizacemi. 
Herman (KDU-ČSL): Stát je zřizovatelem svých příspěvkových organizací. Je jich 29. A jsou jak paměťové instituce, tak instituce tzv. živé kultury. /.../ Zazněla tu kritika, že jsme nepředložili zákon o  veřejnoprávních institucích. Nepředložili jsme ho vědomě, protože jsme se velmi pečlivě zabývali analýzou fungování jednotlivých příspěvkových organizací a celkem jednoznačně z té analýzy vychází, že pro  paměťové instiuce je forma státních příspěvkových orgaizací optimální. Dokonce do té míry, že řada partnerů z evropských zemí se chce inspirovat tímto systémem. Ale je třeba odlišit organizace, které se zabývají živým uměním, a to jsou především divadla. Pro vaši informaci: v České republice je zhruba 500 divadelních scén a drtivou většinu z nich zřizují města, některé i kraje. Zahájili jsme pilotní projekt u dvou divadel, konkrétně je to Národní divadlo v Brně a Národní divadlo moravskoslezské, abychom je povýšili do kategorie zemských divadel, protože v kulturní oblasti je zemská identita stále zachována. To je pilotní projekt, kde bychom viděli, jak může fungovat kofinancování z různých zdrojů a do jaké šíře lze onu trasformaci provést. Samozřejmě je důležité, aby stát přispíval (a dělá to formou  dotačních titulů) i na obrovské množství , dokonce většinu organizací, které se zabývají kulturou a nejsou zřizovány státem, ale jak už tady zaznělo, ta transformace není tak jednoduchá, protože se jedná o majetek státu. Není zkrátka možné, aby přímý vztah mezi zřizovatelem a konkrétní organizací byl nahrazen třeba správní radou, protože stát musí odpovídat za ten majetek, který má ve své správě. Ale znovu říkám: uvědomujeme si, že pro oblast živého umění je veřejnoprávní instituce mnohem bližší.
Bartlová  (Zelení): Ano, jsme pro zachování institucí, nejen zřizovaných státem a  nejen v oblasti divadla, a zároveň jsme pro to, aby jim byla v co nejkratší době nabídnuta možnost býti transformovány na veřejnoprávní instituce v kultuře. /.../ K čemu je programové prohlášení vlády, na základě které vláda získala souhlas parlamentu, jestliže ho může úřad přehodnotit. 

Král: Jedno souvisí s druhým. Proto s obavami sleduji snahu divadel-příspěvkových organizací (kterých není z těch stovek českých divadel většina, ale – soudě z materiálu Institutu umění – jen 34) dosáhnout kofinancování státu, protože by z toho mohl automaticky vyplynout velký nárust mandatorních výdajů, v čemž spatřují další ohrožení nezávislého, živého umění. I letos, přestože byl rozpočet MKČR navýšen, došlo ke snížení prostředků na granty pro umění oproti roku 2016 (lze sice argumentovat vytvořením zvláštního dotačního okruhu pro festivaly, dle slibu to ale nemělo vést ke snížení ostatních grantových prostředků). Zároveň se mi nelíbí snaha o uchování protektorského vztahu zřizovatele nad kulturními institucemi. Z letité zkušenosti soudím, že člověk v politice  snadno podlehne dojmu, že není jen správce veřejných prostředků, ale že jsou ty peníze jeho, a že tudíž má i právo rozhodovat o činnosti – a to i umělecké – organizací, kterým ty „své“ peníze dává. V tomto směru se notoricky pletou významy slova divadlo. Chápu, že stát, je-li majitelem divadla-budovy (jako je třeba Zlatá kaplička), za ni zodpovídá. Znamená to ale, že tím pádem zodpovídá i za divadlo coby instituci (Národní divadlo) a za divadlo-umění (vytvořené např. souborem opery Národního divadla)?
Štefek (KSČM): Stát by měl jako zřizovatel vytvořit prostor pro uměleckou tvorbu, ta je pak v odopovědnosti vedení instituce.
Bartlová (Zelení): Doplňková otázka je formulována tak, jakoby financování ústředních (tzv. národních) kulturních institucí bylo nežádoucí formou nadvlády státu. Zelení chápou tento vztah opačně – jako povinnost státu financovat ty ústřední kulturní instituce, které převyšují lokální úroveň a zajišťují napojení na evropskou kulturní úroveň. Zmiňované „pokušení“ řídit i obsahovou náplň jejich činnosti by nejlépe odstranil navrhovaný status veřejnoprávní instituce v kultuře; není přitom pravda, že by mu bránila skutečnost, že nynější příspěvkové instituce jsou správci státního majetku.
/
z dementi zveřejněného 4.10. na facebookových stránkách Matěje Hollana, brněnského náměstka primátora, v jehož gesci je i kultura: „Jako představitel zřizovatele Národního divadla Brno říkám, že si ministr pilotní projekt a povýšení na zemská divadla vymyslel. Ministr, ani kdokoliv jiný z ministerstva se mnou ani s vedením NdB o ničem takovém nikdy nejednal. Ministr a jeho náměstci naopak úspěšně zamezili jakékoliv racionální debatě o potřebě transformace nefunkčních příspěvkových organizací.
Ministr nemá absolutně pravdu v tom, že by se nějakou analýzou prokázalo, ze stávající forma příspěvkových organizací, které zřizují samosprávy, je vhodná, naopak Brno má podrobnou analýzu dokládající přesný opak, ze příspěvková organizace je nejhorší možná forma pro řízení a financování institucí. Stát pro systémové zlepšení fungování kultury v regionech neudělal za 4 roky vůbec nic, a že se teď na konci volebního období ministr chlubí neexistujícím pilotním projektem, je ostuda.
Dodávám, že debatě o povýšení národních divadel do nějaké jiné úrovně, která by zlepšila jejich fungovaní a financování, se rozhodně nebráním, právě naopak. Už aby to bylo a na stole ležel návrh ministerstva, jak to udělá.“
 

K tématu „manatorních výdajů“ mi z volebních programů stran vyplynuly tyto otázky:
Král:  Vážený pane Kaucký, v programu vaší strany se píše: „ČSSD je pro přijetí „zákona, který nastaví transparentní pravidla pro řízení a financování veřejnoprávních kulturních institucí“. O tom jste se v naší debatě nezmínil. Co to bude za zákon?
Kaucký (ČSSD): Nový zákon by měl nastavit jasná pravidla financování případných veřejnoprávních kulturních institucí, zajistit systémové předpoklady pro finanční stabilitu těchto institucí a umožnit střednědobé financování. To vše s jasně nastavenými kontrolními mechanismy.

NÁRODNÍ INSTITUCE:
Má, nebo nemá být MKČR zřizovatelem svých vlastních národních institucí?
Má být v oblasti divadla jedinou národní institucí Národní divadlo, nebo jich má být víc?
Má pro takové instituce existovat zvláštní zákon, a jaký: Zákon o veřejných kulturních institucích, Zákon o národních kulturních institucích...?

Bartlová  (Zelení): Celá diskuze o národních institucích bývá někdy zkreslována termínem „národní“. Zelení mu rozumí v řekněme západoevropském smyslu jako „celostátní“. Znamená to, že jsou to ty, jejichž prostřednictvím stát realizuje svou kulturní politiku a jimž právě proto poskytuje největší množství financí. Z toho plynou odpovědi. Že je to dnes těch devětadvacet institucí, je věcí politické diskuze, ale ten princip, že stát z peněz daňových poplatníků v souladu s ústavně zaručenými právy prosazuje jakousi svou kulturní politiku prostřednictvím těch institucí, které spravují jeho majetek, je podle nás logické, samozřejmé a nemáme proti tomu žádné zásadní námitky.
Herman (KDU-ČSL): Ano, jsou to instituce, které mají celostátní kompetenci. Proto jsme také prosadili vytvoření programu obnovy a ochrany národních institucí. Tam bylo alokováno zhruba 9 miliard korun. Až do roku 2020 je to rozloženo v čase. Z tohoto programu se např. financuje rekonstrukce budovy Národního muzea,  Státní opery, Národní knihovny... /.../ V 90.letech byla velká tendence deetatizovat, to znamená odstátnit řadu institucí. Já si osobně myslím, že tento trend byl správný (tehdy zřizovatelské funkce přešly na obce a kraje) a v současné době se začíná zvedat hlas je opět postátnit. Já nejsem přítelem zpětného postátnění. /.../ Formou dotačních titulů se nám daří zvyšovat rozpočet na kulturu, ale stává se – naposledy takový markantní příklad byl v divadle v Karlových Varech  -, že když my navýšíme dotační titul, tak zřizovatel ten svůj mandatorní výdaj sníží. A to je špatně. Cestou ale není zpětné zestátnění, ale jednání z asociací krajů a měst a obcí, že je třeba se k těmto institucím stavět opravdu férově.
Kaucký  (ČSSD):  Jsem hrdý na to, že máme samostatné ministerstvo kultury /.../ dlouhodobě bojujeme za to, aby ministerstvo kultury nebylo popelkou. /.../ A vůbec si nedovedu v tuhle chvíli vůbec představit diskuzi nad tím, že budou ještě umenšeny pravomoce, kompetence ministerstva kultury tím, že rozvineme diskuzi, jestli národní instituce mají nebo nemají přímo spadat pod ministerstvo kultury.  Na druhou stranu vedeme diskuzi, jestli pod ministerstvo kultury nemají spadat Česká centra, která jsou pod ministerstvem zahraničí, Czech tourismu, který je pod ministerstvem pro místní rozvoj. Já bych v obou těchto otázkách odpověděl, že ano, že to tak má být, protože cestovní ruch je velmi těsně propojen s kulturou /.../, a to i z hlediska té části naši ekonomiky, která tvoří zhruba deset procent. Já vnímám spíše jako přednost, že ministerstvo kultury má možnost  realizovat svou kulturní politiku prostřednictvím národních institucí. Když budeme otevírat takovou diskuzi, tak hrozí, že tu v budoucnosti už žádné takové ministerstvo nemusíme mít.
Kaplický Fuchsová (ANO): Nové národní instituce zakládat: ne.
Lacina (STAN): Politiku jsem se učil ze seriálu Jistě pane ministře. Tam Sir Humphrey říká, že hudebníci z Národního divadla chtějí navýšit platy, a ministr dostane výborný nápad, že všechna divadla v Anglii budou národní divadla. Končí to celé tím, že je zase jen jedno Národní divadlo a hudebníci jsou spokojení s platy, které měli na začátku. Teď odpovím na otázku: určitě mají zůstat tyto instituce pod přímým vlivem ministerstva kultury, měly by tam asi vzniknout nějaké rady. /.../ Národní instituce mají smysl tehdy, když jsou srovnatelné jejich výkony s evropskou úrovní. Ve chvíli, kdy nejsou srovnatelné, tak z toho je jenom prázdná slupka, anachronismus. Já bych za instituci, které se to z mého pohledu daří nejlépe, označil Českou filharmonii, pod vedením pana ředitele Davida Marečka.  
Novák (SPD):  Žádné nové národní instituce určitě asi ne, protože si dovedu představit jak moravské národní divadlo řídí pražáci z Prahy. Tam by pak byla revoluce, defenestrace.
Novotný (TOP09): Ministerstvo kultury má být zřizovatel národních institucí. Jenom myslím, že se příspěvkové organizace mají transformovat na veřejnoprávní instituce, které by měly kvalitu, kterou jsem popsal. 
Pokorný (ODS): Jiříkovo vidění, ale budiž. Před dvěma a půl lety, když jsem pana ministra upozorňoval na rizika intencí tehdy připravovaného zákona o veřejných kulturních institucí, tak mě i ve veřejném prostoru přesvědčovali o tom, že je nezbytně nutné ten zákon připravit. /.../ Jak jsem říkal na začátku: Jsem jednoznačně pro to, aby byla diverzifikovaná možnost zřizovat kulturní instituce, které nějakým způsobem kofinancuje nebo plně financuje stát.  Zadruhé: zákon o veřejných kulturních institucích by měl být primárně zaměřen na šanci prosazovat kulturní politiku v celé republice, to znamená, že by měl být směřován na střední a menší kulturní instituce zejména v regionech a pro národní, centrální kulturní instituce bych byl velmi opatrný s rychlou transformací příspěvkových organizací, ale zkoušel bych další modely jak zefektivnit jejich fungování. Máme  tam celou řadu problémů, o kterých se tady nemluví a většinu z nich nezpůsobili ředitelé, ale nekoncepční a nesystematický přístup ministrů kultury a nečinnost ministerstva kultury v posledních čtyřech letech. /.../ Model, který funguje dneska je v podstatě dědictvím polovičky 90. let. Příspěvkové organizace, včetně problémového financování, které je z dnešního pohledu naprosto přežité, je potřeba nahradit další alternativou. Tedy: pokud zvýšíte programové financování pro instituce v regionech a oni vám to škrtnou, tak je asi někde systémový problém. Logicky, neboť nikdo nebude vydávat víc peněz, než musí. Kdyby šlo o veřejnou kulturní instituci a zřizovatelem byl stát, kraj a město, tak vám ten problém nenastane, protože se prostě musíte dohodnout.  Na těchto opatřeních mělo ministerstvo pracovat čtyři roky. Neudělalo nic, jen zabilo zákon připravený senátem, který byl z mého hlediska naprosto špatný.
Richterová (Piráti): Já vás vezmu na maličký výlet do Vídně. Když se podíváme na to, jak Vídeň naplánovala novou instituci celostátního významu, jak postavila muzejní čtvrť, tak vidíme, že tam byla obrovská spolupráce mezi státem a obcí. Za Piráty bysme rádi zdůraznili, že pokud nechceme ztratit ze zřetele ten smysl, aby věci fungovaly na špičkové mezinárodní úrovni, což musíme od našich národních, celostátních institucí chtít, a současně aby plnily důležité místní funkce, tak je potřeba hodně dobrá spolupráce těch tří úrovní: obce, kraje, stát. 
Štefek (KSČM): Tak já vás zase vezmu z Rakouska na Moravu. Myslím, že ministerstvo kultury má být zřizovatelem národních kulturních institucí, ale dokážu si představit třeba zákon o Národním muzeu nebo o Národním divadle, který bude specifikovat jeho význam a roli. A dokážu si představit, že by Národní divadlo mohlo mít scény třeba v Brně nebo v Ostravě.

Král: Mohl bych opakovat poznámky, které jsem uvedl v souvislosti  s tématem „příspěvkové organizace“. Dodat mohu poznámku, k níž mě inspiroval pan Kaucký, respektive idea připojení cestovního ruchu pod ministerstvo kultury. Chápu, že by se ministerstvo kultury stalo silovějším resortem, kdyby spravovalo cestovní ruch, na druhou stranu si nejsem jist, za by se v tom případě nestal centrálním zájmem toho ministerstva místo kultury právě cestovní ruch, zda by se ministerstvo kultury nezměnilo – velmi zjednodušeně řečeno – na ministerstvem hoteliérů. Otázka zní: Potřebujeme silné ministerstvo kultury, abychom měli silnou kulturu?
Štefek (KSČM): Potřebujeme mít ve společnosti vnímání kultury jako důležitého pilíře civilizace, pak by nebylo třeba silné ministerstvo, do té doby být silné musí, ale ne slov, počtem úředníků či počtem špatných kroků, ale činy ku prospěchu rozvoje kultury.
Kaplický Fuchsová (ANO): Především potřebujeme posílit naší národní identitu v každém z nás a samozřejmě ideální by bylo kdyby představitel/ka ministerstva kultury byla osoba, která by nás v tomto inspiroval-a a především spojoval-a.
Bartlová (Zelení): Nepotřebujeme silné, ale efektivní a pracovité ministerstvo kultury, a takové dnes není. Nápad na sloučení resortu cestovního ruchu k ministerstvu kultury je pozůstatkem koncepcí, které v devadesátých a ještě i v nultých letech považovaly kulturu za pouhou komerční oblast a požadovaly, aby „si na sebe vydělávala“. Tyto koncepce považujeme z přežité, význam kultury spatřujeme v posilování soudržnosti společnosti a konstrukci otevřené národní kulturní identity, a financializaci jejích hodnot za slepou cestu.

Jako u ostatních okruhů témat, i u „národních institucí“ vyplynuly další otázky z volebních programů stran:
Král: Vážený pane Štefku, v programu KSČM se objevuje návrh „Prosazování bezplatného vstupu do Národního muzea, Národní galerie a dalších podobných kulturních institucí jako součásti vzdělávání celého národa.“ Týká se to i Národního divadla?
Štefek (KSČM):  Ano, v rámci vzdělávacího procesu se týká bezplatný vstup i Národního divadla (třeba v rámci projektu Kultura do škol). Jinak je třeba posílit bezplatné či symbolické vstupy i do ND v rámci tematických dnů a provázat vstupné se slevovými kartami atd. V dlouhodobější vizi se diskusi o bezplatném vstupu do všech národních institucí (v další fázi krajských atd.) nevyhneme.
Král: Vážený pane Hermane,  program KDU-ČSL uvádí: „Prosadíme postavení Národního divadla v Brně a Národního divadla moravskoslezského v Ostravě na stejnou úroveň jako Národního divadla v Praze. Budeme intenzivně řešit postavení regionálních institucí v kultuře.“  Znamená to, že bude stát i jejich zřizovatelem? A kde na to vezme finanční prostředky?
Herman (KDU-ČSL): Znamená to, že jmenované instituce by měly čerpat větší finanční prostředky ze státního rozpočtu. Otázka, kde na to stát vezme, je samozřejmě otázkou pro další vyjednávání o státním rozpočtu.

Nedošlo na řadu z otázek, které byly pro diskuzi připraveny, alespoň pár z nich si dovolím zveřejnit. Samozřejmě tak činím s nadějí, že na ně bude odpovězeno:

GRANTOVÉ KOMISE x ÚŘAD:
Má, nebo nemá být k rozhodnutí grantové komise MKČR vytvořen opravný systém?
Jste pro, nebo proti zavedení víceletých grantů na státní úrovni (tedy na MKČR)?
Má, nebo nemá finanční prostředky přidělovat přímo ministr a jeho úřad?

Štefek (KSČM): Prostředky musí být přidělovány transparentně a žádný systém není bezchybný, proto jsem pro opravný systém, ale je důležité, aby tento opravný systém nezablokoval samotný grantový systém.
Ano, jsem pro víceleté granty, ještě více jsem pro dlouhodobé koncepce. 
Ano, prostředky má přidělovat ministerstvo, nikoliv ministr, prostřednictvím nezávislých grantových komisí. Tyto komise by si měly navrhovat příslušné profesní svazy.
Novotný (TOP 09): Celkově vycházím z praxe, kterou jsme, myslím úspěšně, zavedli v Praze, v letech 2012 -2014, když jsem byl radním pro kulturu. Myslím, že jsme vytvořili důvěryhodný, odhadnutelný systém schopný krátkodobého, ale i dlouhodobějšího financování (4leté granty), který byl velkou většinou kulturní obce přijímán pozitivně právě pro tyto své kvality. Ten systém, mimo jiné, měl institut odvolání. Odvolání směřovalo k radnímu, tedy ke mně, a nechávali jsme na něj 5% prostředků. V něm jsme se snažili vyřešit ta z rozhodnutí grantové komise, která jsme považovali za nějakým způsobem extrémní a zde byl prostor také k prosazení nějakého, řekněme politického zájmu města v oblasti kultury (např. když jsme se rozhodli iniciovat vznik festivalu Signal, který by jinak neměl šanci na grant, protože v okamžiku svého vzniku neměl logicky žádnou historii a vlastně jej nebylo podle čeho posuzovat).
Ten grantový systém za poslední 3 roky zplaněl, podle mého soudu ze 3 důvodů:
1) Jeho časování bylo posunuto (jestliže my jsme zveřejňovali rozhodnutí grantové komise v září a tím poskytovali organizátorům kulturních akcí určitou jistotu, jak na tom budou na začátku příštího roku, tak dnes jsou výsledky grantového řízení zveřejňovány v prosinci. To je pro organizátory kulturních akcí vážný provozní problém, který v podstatě zpochybňuje reálnou ufinancovatelnost všeho, co se má odehrát v prvním čtvrtletí).
2) zanikla možnost odvolání, nebo přesněji řečeno možnost odvolání sice existuje, ale k ministerstvu financí a pouze z procesních, nikoliv z obsahových důvodů. To je ovšem holý nesmysl, procesně ty věci dělá Magistrát jistě dobře, je na to školenej. Procesní chyby dělají spíš žadatelé. Takže reálně odvolat se není možné.
3) Vedle systému grantů vznikla ještě možnost tzv. individuálních dotací, což je institut, který nemá žádný řád a žádná pravidla a úplně podlamuje výsledky grantového řízení, protože více a více žadatelů zjišťuje, že spíše než absolvovat grantové řízení je jim snazší oběhnou si pár dveří na Magistrátu.
To považuji za vůbec největší problém, protože absolutně podkopává důvěryhodnost systému. To, co jsme 3 roky odstraňovali a odstranili, se vrátilo v plné síle.
Shrnutě řečeno, ten systém, který jsme zavedli v letech 2012 - 2014 považuji ze správný a možná ne úplně ideální, ale rozhodně nejlepší dosažitelný.
Celý tenhle dlouhý úvod píšu pro to, abych mohl odpovědět co možná stručně na Vaše otázky.
Tedy:
- opravný systém vytvořen být má,
- granty na státní úrovni mají být také víceleté,
- prostředky má přidělovat úřad na základě rozhodnutí grantové komise
(ono ani není jiné zbytí, neboť jsou to prostředky rozpočtové. Jiná věc by samozřejmě byla, kdyby se záležitost financování kultury majoritně či zcela řešila skrze Státní fond kultury, ale to by musel být v zatraceně jiné kondici, než je dnes. A aby byl v zatraceně jiné kondici, to je velký úkol pro nadcházející období, protože pak by bylo možné grunt financování kultury řešit odděleně od státního rozpočtu a mnohem nezávisleji).
Novák (SPD): Odvolací, přezkumný orgán nikdy neškodí - jsme pro.
Víceleté granty určitě ano - už jen kvůli stabilitě víceletých projektů.
Ano – ministr má přidělovat finanční prostředky. Jde na svůj resort s nějakým programem a prioritami, které by měl mít šanci prosadit – a samozřejmě v případě urgentních potřeb musí mít fond na podporu nějaké priority. Tady ovšem máme na mysli nesystémové mimořádné prostředky.
Richterová (Piráti): U hodnotících komisí je zejména třeba klást důraz na transparentnost procesu (kdo je navrhovatelem jejich členů a na základě jakých profesních životopisů) a na diverzitu: tíhnutí k regionální či věkové jednolitosti je přirozené, ale neblahé.
K víceletým grantům je na místě otázka, co se osvědčuje jinde? Jejich prospěch pro kontinuitu a stabilitu fungování je zřejmý, ale je třeba vyhodnotit i možné záporné stránky.
Přímé přidělování určitého objemu dotací ministerstvem a ministrem je v ideálním světe nežádoucí, nicméně v tom našem dbejme na to, aby objem byl přiměřený (5-10%) a aby rozhodování probíhalo na základě schválených materiálů: např. na základě témat označených v kulturní strategii  za prioritní. 
Bartlová (Zelení): Viz výše: navrhujeme celkovou restrukturalizaci grantového systému –systémovou proměnu fungování a financování nynějšího Státního fondu kultury tak, aby mohl zahrnout právě financování tzv. živého umění. Za vhodný a funkční model považujeme nedávno ustavený a již osvědčený Fond na podporu umenia na Slovensku.

DAŇOVÉ ASIGNACE:
Jste pro, nebo proti uzákonění daňových asignací?

Štefek (KSČM): Ano, jako doplněk financování, můžeme se bavit o výši procenta. Pro nás je ale nejdůležitější navýšit prostředky pro kulturu přímo ve státním rozpočtu a to pravidelně pro každý následující rok. Daňové asignace mohou být prospěšným nástrojem, ale systémově nejsou řešením – nevíte předem jejich hodnotu.
Novotný (TOP 09): Náš postoj k věci je poněkud rezervovaný.
Za prvé: Naše úsilí směřuje k tomu, aby byl daňový systém co možná jednoduchý a přehledný a daňové asignace ten systém nepochybně spíše komplikují.
Za druhé: Myslím si, že jejich zavedení může být svým způsobem kontraproduktivní. Asi se shodneme, že asignované daně by měly být jednou z komponent financování kultury. Že tedy kultura by byla financována částečně asignovanými daněmi a částečně obecnými zdroji státního rozpočtu. Lze předpokládat, že objem asignovaných daní se po nějaké době ustabilní na nějaké výši, která bude víceméně konstantní. A že si na tu výši státní rozpočet „zvykne“ a bude sám sebe vnímat jako že dofinancovává ten zbytek potřebných financí na kulturu podle očekávaného objemu asignovaných daní na příští rok.. Pak ovšem při jakémkoliv náhlém výkyvu asignovaných daní směrem dolů je potřeba kultury náhle podfinancována, aniž by to mělo řešení.
Tak potud naše rezervovanost.
Není to nějak zvláště ostré stanovisko a jsme připraveni o věci diskutovat a jednat a třeba se i o věci nechat přesvědčit.
Ale zatím si myslím, že pokud kdokoliv prohlašuje daňové asignace za věc, která beze zbytku řeší financování kultury, že tu věc nemá příliš domyšlenou a nabízí spíše (možná klamavou) naději, než jistotu.
Novák (SPD): Asignace ano, je ale k další debatě, jak by to mělo fungovat – tedy jak detailně by mohl poplatník asignace cílit. Na konkrétní divadlo, konkrétní projekt, nebo obor – tj. divadlo, film, výtvarné umění, památky? Nebo superobecně tj kultura, charita, ochrana přírody, státní dluh atd?
Richterová (Piráti): Daňové asignace na kulturu Piráti chtějí až do výše 2000 korun na jednoho daňového poplatníka, máme to přímo v programu.
Bartlová (Zelení): Chceme, aby se část financování kultury děla prostřednictvím daňové asignace 2%, protože se tím posiluje demokratický prvek v rozhodování.



 

DISKUSE

Na tomto místě vám nabízíme prostor k diskusi