archiv II. > Archiv III. > Zodpovědnost (Japonsko)
Lucie Hayashi

Zodpovědnost (Japonsko)

V minulých letech se ukázalo, že Japonsko je obdivuhodné v překonávání těžkých zkoušek a krizí. Ostrovní země, pro kterou jsou živelné pohromy součástí životního koloběhu, jim čelí s překvapivou pokorou, skromností a nadějí. V případě potřeby se dokáže vyburcovat k rychlé akci a opatřením. Svůj podíl na tom má jistě model hierarchizované, tzv. vertikální společnosti, v níž se kolektivní zodpovědnost rozpadá na dílčí kroky. Subjekty na jednotlivých pozicích nepřekračují své pravomoci, ani se nevyvlékají ze své povinnosti. Nezdržují procesy zpochybňováním nařízení shora, zároveň si nepřivlastňují pravomoci podřízených. A tak jako se říká, že v krizi se projeví charakter, je až zarážející vidět důvěru v organizaci a systém při rozhodování v akutních stavech – potlačení vlastního názoru a víru v rozum těch, kdo opatření vydávají.

kultura sklání hlavu Tyto symptomy provázely i letošní krizi, jejíž průběh jsem měla možnost v zemi přímo zažít. Japonsko, vědomo si hrozby z kontinentu, se již na konci února rozhodlo rušit všechny masivní akce. Premiér Abe Šinzó kladl důraz na zachování aktivní ekonomiky, která v posledním desetiletí stagnuje, a představuje pro zemi bolestivější hrozbu s dlouhodobými dopady. V jeho proslovech nicméně zazněla také trochu nešťastně volená slova o „eliminaci všech aktivit, které nejsou nutné nebo naléhavé“.
Japonská kultura, důsledkem trvající ekonomické krize dlouhodobě podhodnocená, příznačně sklonila hlavu a poslechla rozkazy z vyšších míst, doufaje v rychlou nápravu. Některá divadla omezila počet diváků, zajistila rozestupy a rozdávala roušky s argumentem, že „plamen divadla nesmí pohasnout“. Na omezení doplatily především společenské akce a festivaly, spojené s církevním a přírodním kalendářem – oslavami jara. Tokio následovala i další velkoměsta a brzy byla vydávána oznámení o rušení i malých sousedských slavností. Pikniky pod rozkvetlými sakurami již lidé nepořádali ve velkých skupinách, ale obdivovali kvetoucí třešně při procházce s rodinou. Historicky velmi čistotný národ přirozeně instaloval při vchodu do každé místnosti nádržku s dezinfekcí rukou a večer hltal zpravodajství o průběhu virové nákazy.
Do té doby prakticky mlčky pozorujícím a trpícím umělcům pomalu začalo docházet, co premiérova slova znamenají. Přestože se jedná o přibližně stejné množství subjektů jako v ČR, je aktivních profesionálních umělců v poměru k celkové populaci v Japonsku desetkrát méně než v Čechách – lze je bez přehánění označit za ohroženou menšinu. Reakcí na nastalou situaci a premiérův výrok byla slova o potřebnosti a naléhavosti kultury a umění; hlas o pomoc volajícího kulturního sektoru se rozezněl plněji. Stát se proto snažil vyměřit umělcům mimořádné státní i krajské finanční dotace. Vzhledem k nerovnoměrnému šíření nákazy na rozlehlém souostroví přenechala vláda zodpovědnost jednotlivým prefekturám a obcím. Jenže ty (v zájmu veřejného blaha) v mnohém eliminovaly právě kulturní život. /…/

celý text najdete v čísle