archiv II. > Archiv III. > Mezi uměním a realitou
o dokumentárním divadle s Jiřím Havelkou

Mezi uměním a realitou

Soudě z prvního rozhovoru v SADu („Vlastně jsem pořád udivovaný“, 3/2008) máte za metu formu, kdy divadlo je napůl životem. Zdá se, že pro takový cíl je dokumentární divadlo jak dělané. Je to tak?
Asi jsem to tehdy myslel tak, že potřebuju čerpat témata pro divadlo z vlastního života. Dneska bych spíš chtěl, aby na jeviště pronikal život diváků, život, který si nesou z venku sebou do divadla. Ale tím nemyslím takovou tu nejbanálnější touhu dostat realitu na jeviště, dostat se za ty estetické limity scénického umění, pokořit divadlo jako médium, rozbořit ho a nahradit skutečností. Naopak, já skutečně miluju divadlo právě pro jeho umělost, pro ten vymezený fikční rámec, pro tu hru samotnou. Nechci předstírat, že je to něco víc, než jen domluvená hra, protože prostě není. Ale věřím, že právě skrze hru se dá dotknout diváka a jeho života. A že divadlo to umí udělat naprosto jedinečným způsobem.

Jak jste se k dokumentárnímu divadlu dostal: měl jste v tomhle směru nějaké vzory, silné divácké (čtenářské) zážitky?
Nerad se přu o definice různých žánrů, protože jsem se toho na katedře nějak přejedl. Termín je ve výsledku prostě slovo, na jehož významu se většina té které skupiny shodla. Pro mě je poměrně složité řadit to, co dělám, do kolonky dokumentární divadlo. Ale vzhledem k tomu, že to je jedna z těch klasických diskuzí bez konce a potřebu jisté kategorizace chápu, řekněme, že zážitky inspirované skutečnými událostmi jsou pro mě od určité doby zásadnější než zcela fikční platformy. Ale neplatí to tolik pro divadlo, ty „dokumentární“ zážitky mám spíš z literatury, z dokumentární kinematografie, ale třeba i ze seriálů. Když to řeknu úplně jednoduše, Hra o trůny mi nic neříká, ale Narcos mě dostaly. Když jsem byl na škole, začal jsem termín dokumentární divadlo vnímat poprvé ve spojení s Rimini Protokoll, a bylo to hlavně proto, že pracovali s konkrétními lidi, kteří svým občanským životem zosobňovali určité téma, ať už to byli muslimové, Vietnamci nebo řidiči kamionu. Čili primárně to nemám spojené s inspirací faktografickým materiálem, s inscenováním archivních materiálů, i když přímo k tomu odkazuje název Rimini Protokoll, ale spíše s uplatňováním nehereckých přístupů. V tomto smyslu bych se do dokumentárního divadla tolik neřadil, protože jak opakuji, mě baví ten fikční - a tedy herecký - rámec divadla…

celý rozhovor najdete v čísle