archiv II. > Archiv III. > O nejvetším krajíci odříkaného chleba (pravda a lež na cestách - díl třetí)
Karel Haloun

O nejvetším krajíci odříkaného chleba (pravda a lež na cestách - díl třetí)

Nebudu předstírat, že by mě Řecko jako turistu odjakživa lákalo. Nemohl jsem tušit, že si ho zamiluji a stane se zemí, do které se budu nejčastěji vracet. Neupíral jsem mu sice pozici jedné z kolébek evropské kultury, dovedl žasnout u fotografií soch a chrámů, stejně jako nad příběhy božstev i neolympských hrdinů, ale v polovině osmdesátých let dvacátého století mělo v mých očích jednu zcela zásadní vadu: nebylo zemí zaslíbenou rockové hudbě, pro kterou jsem tehdy horoval. Z řeckých hudebníků jsem znal pouze eunušsky kničícího tlouštíka Demise Roussose, který byl v mých očích naprosto nedostatečným lákadlem. To říkám proto, aby bylo hned zkraje jasné, jaký jsem byl blb. Naštěstí se v dobách vlády jedné strany nejezdilo tam, kam by člověk opravdu chtěl, ale tam, kam jet mohl. A nám, tedy mé ženě V., příteli P., jeho ženě D. a mně se naskytla příležitost navštívit Řecko. Totiž, přesněji řečeno takovou možnost získala D., protože její někdejší spolužák z právnické fakulty pracoval pro cestovní kancelář Sportturist a věděl, komu dát peníze, aby na ní vyšlo místo v zájezdu. A tenhle člověk byl ochotný přijmout obnos čtyřikrát…
Tak se dostáváme k dalšímu (a poslednímu – nepočítám-li diplomatický pas a emigraci) způsobu cestování za časů reálného socialismu. Totiž s cestovní kanceláří. I když jsem se o takové možnosti na úvod téhle série letmo zmínil, teprve teď se dostávám k popisu jejího reálného průběhu. Poprvé také mohu čerpat ze skutečného cestovního deníku, který pro mě měl později mnohem větší význam, než jsem původně předpokládal. Jeho prostřednictvím jsem objevil chuť spatřené a prožité komentovat a zároveň jsem pochopil, jak důležité mohou takové poznámky být, budu-li si z nějakých důvodů chtít po čase vybavit atmosféru konkrétních míst. Rozhodl jsem se, že na dalších cestách (budou-li jaké) v nich budu pokračovat. Což bylo velmi nejisté – „našeho člověka“ mohli z turistické kanceláře vyhodit nebo ho mohl kdosi přeplatit. Nebo jsem nemusel mít patřičný obnos na cestu, případně ani cestovní pas, který mohl být občanům Československé socialistické republiky bez vysvětlení kdykoliv zabaven. I když tak úplně bez vysvětlení to nebylo, standardní formulace zněla, že „jeho držení není v souladu se zájmy ČSSR“. /…/

celý text najdete v čísle