archiv II. > Archiv III. > Sladké naděje, hořká kococvina (politický plakát v naší zemi od konce 2.světové války po současnost - 3/6)
Karel Haloun

Sladké naděje, hořká kococvina (politický plakát v naší zemi od konce 2.světové války po současnost - 3/6)

Minule jsme skončili u bláhových nadějí, probuzených „bruselským rokem“ 1958. Skutečně to vypadalo, jako by se mohlo začít blýskat na časy. Už dva roky vycházela revue Světová literatura, v kinech byly konečně ke spatření i jiné filmy než sovětské, lidé stáli fronty na lístky do Semaforu a do Divadla Na zábradlí. Vyvolení mladí mužové se proháněli na elegantních skútrech Manet, zvaných lidově prase. Za zády jim sedávaly dívky ve slunečních brýlích s „koňským ohonem“, nohy elegantně přehozené na jednu stranu obdivovaného jednostopého vozidla. Skoro jako na západě. Díky rafinovaně zkonstruovaným předmluvám a doslovům, pranýřujícím život v kořistnickém kapitalismu, vycházela také překladová literatura, mající s doktrínou socialistického realismu společného jen pramálo, nechci-li rovnou a bez kličkování říct vůbec nic.
Soudruzi však stále „bděli“ a neztráceli ostražitost. V dobré paměti měli tzv. „maďarské události“, jak eufemistickým opisem označovali tamní protikomunistické povstání roku 1956, které maďarští stalinisté s pomocí „bratrské“ Rudé armády utopili v krvi. Maďarská vzpoura dala exponentům vládnoucích stran zemí tzv. „socialistického tábora míru“ zcela jasně najevo, že „třídní boj“ (přesněji řečeno nenávist uzurpovaných k uzurpátorům) stále plane. A proto museli obyvatelstvu občas připomenout, že „ve jménu věci světového proletariátu“ nebudou váhat své odpůrce kdykoliv povraždit.
I když se propast mezi lidem a politickou věrchuškou neustále prohlubovala, v prvomájových průvodech byly i nadále k vidění gigantické portréty „světců“ světového proletariátu. Nad rozjásanými tvářemi tisícihlavých průvodů s mávátky chyběl teď pouze Stalin, jinak zůstávala ikonografie neměnná. A přestože valná část slavících byla v průvodu „povinně“, provolávaná hesla neztrácela někdejší rozjásaně konfrontační říz, v jehož světle se Picassova mírová holubice v oknech slavnostně vyzdobených domů měnila v mnohem případnějšího vyčkávajícího dravce. Což atmosféru horečného zbrojení v táboře míru (na nějž se komunisté sami pasovali), vystihovalo nesrovnatelně lépe.
Vraťme se ale k tématu tohoto referátu, jímž jsou politické propagační, agitační, oslavné a zastrašovací tiskoviny. Volebními plakáty se až do konce osmdesátých let zabývat nemusíme, komunisté přes tichou „chatařskou“ opozici obyvatelstva měli moc pevně v rukách, zajištěnou všemi represivními složkami státu: armádou, veřejnou bezpečností, tajnou policií a lidovými milicemi – takže neměli nejmenší potřebu o ni bojovat, byť jen formálně. Zvláště pak ne prostřednictvím voleb, v nichž automaticky získávali 99,8%. Plakáty proto obvykle upozorňovaly na to, kdy a kde se budou volby konat a spokojovaly se s lakonickými texty jako Jednotně k volbám, Volte mír pro vaše děti nebo Hlas pro šťastnou budoucnost.
Hlavním tématem politické propagace byly tedy připomínky a oslavy nejrůznějších výročí, spojených s již zmíněnou ikonografií „socialistického tábora“. Plakátů, které je připomínaly, byly plné jak plakátovací stěny měst, tak autobusové zastávky a ploty těch nejzapadlejších vesnic./…/

celý text najdete v čísle