archiv II. > Archiv III. > Poezie (aneb poselství ulic, náměstí, vagonů, podchodů a záchodů - 6/6)
Karel Haloun

Poezie (aneb poselství ulic, náměstí, vagonů, podchodů a záchodů - 6/6)

Chtěl bych se s vámi rozloučit něčím hezkým, něčím, proti čemu jsou výkony a zájmy „člověka politického“ upatlaným a odpudivě páchnoucím kbelíkem s hnijícími odpadky. Právě proto jsem si nechal poezii v nejrůznějších podobách na konec. Zdaleka ne všechna poezie jsou totiž básně. A, bohužel, bývá tomu i naopak. Přesto je její síla svým způsobem uhrančivá. Když jsem si v osmi letech přečetl na zdi záchodku libocké hospody U Vlků rýmovačku, v níž se pravilo „Třikrát sedm dvacet jedna/ Roztáhněte ženský stehna /A ty chloupky na stranu /Ať se vám tam dostanu!“, měl jsem pocit, že stojím na prahu nějakého epochálního objevu, který sice nechápu, tím spíš se však o něj musím co nejdříve podělit. V dobré víře jsem ho napsal na zeď společného záchodu v místě tehdejšího bydliště mých prarodičů, za což mi babička „vyprášila kožich“. Pociťoval jsem to jako velkou nespravedlnost, tím spíš, že jsem nevěděl, co ji tak popudilo. Rýmovalo se to přece krásně a žádné z použitých slov se neopakovalo, což se mi zdálo být známkou nejvyšší básnické dovednosti.
Od těch dob uplynulo mnoho let. Čtenářem poezie jsem být nepřestal, dnes ji však posuzuji podle poněkud odlišných parametrů a dobře vím, že ji mám hledat na jiných místech. Proto mě nepřekvapuje, že v ulicích měst jsou častěji k nalezení „básně“ připomínající můj dětský objev, než třeba verše Jana Skácela. Nepopírám ale, že se na zdi dostaly z více méně podobných pohnutek: kdosi toužil zažít něco hezkého a nezapomenutelného. Možná už to dokonce objevil a prožil a má potřebu vydat o tom svědectví. (Že touhy jedněch jsou vysoké a jiných zase nízké, nemá asi smysl připomínat.) Kdo nemá „básnické střevo“, dostatečnou drzost, pramenící z neinformovanosti nebo neomalenost tupců, vezme si na pomoc, řečeno s T.S.Eliotem, slova nějakého „il miglior fabbro“, neboli většího kováře.
Poezii ulic a urbánních terénů nelze ovšem redukovat pouze na opsané básnické texty, autorskou tvorbu writterů, říkanky grafomanů, výkřiky sprosťáků nebo oficiální vyhlášky a oznámení, atakující mnohdy své adresáty kouzlem nechtěného s emocionální silou, známou původně z dadaistických kabaretů nebo pouličních performancí experimentálních divadelních společností. K poezii ulic dnes neodmyslitelně patří také videomaping nebo různé festivaly, z nichž si v tento okamžik dokážu jako na potvoru vzpomenout jen na berlínskou homoparádu a karneval v Riu. Ohňostroje sice nejsou v městském terénu žádnou novinkou, ale zmínek o nich se zdržím. Jsou pro mě dosud pevně spojené s minulým politickým systémem a oslavami různých neblahých událostí, například Velké říjnové socialistické revoluce nebo Vítězného února. Tou nejpřirozenější poezií ulice jsou projevy, které do ostatních čtyř provizorně vymezených kategorií přepadávají pouze okrajově. Patří k nim třeba asfaltové opravy vozovek (zmiňoval jsem je v oddílu Písmo, protože formálně připomínají kaligrafii), stejně jako bílé proudnicové čáry po leteckém provozu, škrtající oblohu často s ohromující elegancí, nebo duha, klenoucí se majestátně nad ponurou šedí tovární čtvrti. Tedy „vizuální poezie“, v tom smyslu, jak ji chápali na jedné straně emocionální Vladimír Boudník a na druhé klinicky přesně uvažující Jiří Kolář. /…/

celý text najdete v čísle