home > otevřené archivy > Jelena Gremina > Analýza občanské pozice
Tereza Krčálová

Analýza občanské pozice

 

Moskevské divadlo Teatr.doc vystoupilo na festivalu Kulturus v divadle Komedie s premiérou inscenace 150 důvodů proč nebránit vlast a ještě 7 navíc. Autorkou textu a zároveň režisérkou inscenace je Jelena Gremina, dramatička a spoluzakladatelka tohoto moskevského společensky angažovaného divadla. Byť název nejnovější inscenace vyvolává asociaci s aktuálním revoltujícím postojem inteligence v současném Rusku, týká se historické události - pádu Konstantinopole v roce 1453.
Děj se odehrává již po dobytí Konstantinopole, kdy byli zabiti všichni muži. Proto je na scéně pět žen, které tragickou historii znovu oživují. Každá z nich znázorňuje jednu mužskou postavu, nebo spolu jako skupina představují vždy některou ze tří zúčastněných stran: byzantskou, tureckou a evropskou. Inscenace si, nehledě na historičnost tématu, zachovává pro Teatr.doc tradiční minimalismus, takže vypravěčky si pouze nenápadně převlékají haleny tří barev, aby bylo srozumitelné, kterou ze stran zrovna představují. Herecká akce je utlumena a dominantním prvkem je velmi prosté a jakéhokoliv zcizujícího komentáře zbavené vyprávění.
I přesto je ale každá z hereček zaujata příběhem své postavy, a přestože její osud pouze tlumočí, do jisté míry se s ním pocitově ztotožňuje, což respektuje „dokovský“ přístup ke ztvárnění postav v duchu tzv. techniky „life game“. Vzhledem k tomu, že Teatr.doc pracuje především s dokumentárním materiálem, napomáhá metoda „life game“ herci uchopit právě ty postavy, které vycházejí z reálné, avšak již nežijící osoby. V technice se herec ocitá v její „kůži“ a rekonstruuje ji prostřednictvím řady otázek, na které odpovídá buď veřejně (v rámci inscenace), nebo sám pro sebe (při zkoušení). Přes improvizované domýšlení detailů a nepřesnost faktů (herec nemůže všechno vědět), vzniká podrobný obraz, který pomáhá herci znovu- stvořit postavu na základě dosažitelných indicií nejen z hlediska její psychické a fyzické stránky, ale především z hlediska způsobu jejího myšlení a jednání v konkrétní situaci.
inscenaci účinkují pouze dvě herečky, ostatní tři představitelky jsou režisérky, což také vypovídá o tom, že namísto herectví upřednostňuje Gremina samostatné uvažování na scéně a osobnostní vklad. Tím, že záměrně zvolila představitelky typově i energeticky naprosto odlišné, podtrhla navíc různost jejich situace. V střídavých modalitách chtění, nutnosti, možnosti a nemožnosti herečky odhalují, jak se formuje postoj jednotlivých postav ke zcela nečekané a pro většinu z nich i velmi obtížné situaci. Touto i jinými technikami chce Teatr.doc narušit klasickou představu diváka o tom, že na scéně je herec, který hraje hru inscenovanou režisérem.
textu vystupují císař Konstantin, jeho přítel Notaras, sultán Mehmed, jeho vychovatel vezír Halil, dobrovolný janovský kapitán Giustiniani, sultánův janičář a maďarský zběh Urban. Mladičký a nepříliš populární sultán Mehmed měl po nástupu na trůn jediné přání: dokázat to, co dosud nedokázal nikdo z Turků, tedy dobýt Konstantinopol. Řekové vědí o připravovaném útoku a diskutují o tom, co budou dělat. Ukáže se, že téměř každý z nich má důvod svou vlast nebránit. Filosof Nikifor například reaguje následovně: „Co bych měl hájit? Toho ptáka s dvěma hlavami? Copak se mě někdo ptal, jestli jsem připraven za něj položit život? Dvouhlaví ptáci neexistují!“ (Paradoxně pak ale umírá v nechtěném boji a je prohlášen za hrdinu.) Stejně tak evropská strana náhle najde mnoho důvodů, proč město nepodpořit. Zoufalý císař Konstantinos získá nakonec pomoc janovského kapitána Giustinianiho, ten je však napadán Notarasem, který v něm vidí jen člověka žíznícího po císařově majetku. Notaras sám je pro kompromis a žádá po vládci, aby se s Turky dohodl i za cenu, že jim bude muset město dát. Mehmed nemá na rozdíl od bojácného vezíra a svého vychovatele Halila problém realizovat, co si umane. Proto když chce zastrašit Řeky, rozhodne se vyvrátit proroctví, které hlásá, že dříve poplují lodě po souši, než aby město dobyli jinověrci. A tak rozkáže táhnout lodě po souši. Povolá si také křesťana Urbana, geniálního zbrojaře, který pro něj vyrobí ohromné dělo.
Ten v zájmu jedinečné šance zhmotnit svůj sen, neváhá zradit svoji víru. Pád Konstantinopole přežijí u Greminy jen dvě postavy z řeckého tábora: Notaras a řecký voják, který začne sultánovi sloužit jako janičář. Oba se po svém vyrovnávají s novým životem pod tureckou nadvládou. Notaras na vlastní kůži zakusí, co znamená přistoupit na kompromis se sultánem a voják schizofrenně na jedné straně zpytuje svědomí vůči svým lidem a na druhé straně získává od sultána řadu vyznamenání za zásluhy. Kromě nich se v inscenaci ještě objeví postavy běžných Řeků, zosobněné evropské země a kupci, (i ty jednoduše charakterizují blůzy určité barvy).
Všichni obhajují své stanovisko, každý má pro své jednání nějaký důvod. Nepanuje žádná jednota, přestože cíl by měl být společný. Ve výsledku tak dochází ke katastrofě a naprosté destrukci celého tehdejšího kulturního světa.
Každá z postav také reprezentuje určitý psychotyp a jeho jednání v extrémní situaci. Mehmed je geniální dítě vymykající se všem normám a hravě realizující své sny. Jeho vychovatel vezír Halil je naopak člověk zvyklý žít pouze v normách, jejichž nerespektování je pro něj zdrojem obav. Mehmedova utkvělá představa o dobytí města ho děsí, neboť ví, že sultánovi není možné odporovat, a zároveň je přesvědčen, že porazit Konstantinopol se mu nemůže podařit. Mehmed ho právě proto po dobytí města nechá popravit. Urban představuje typ člověka, pro kterého je možnost realizovat svou myšlenku přednější než jakékoliv etické zásady, což ho částečně spojuje s Mehmedem. Giustiniani je prototyp hrdiny, který se rozhodne nezištně pomoci městu a dokonce do toho investuje i vlastní peníze. Jednoznačně legendární obraz však dostane trhliny, když je při obléhání města raněn a ukáže se, že nesnese pohled na vlastní krev. Císař Konstantinos je nepříliš moudrý, ale zodpovědný a čestný člověk, který se rozhodl hájit své město za každou cenu, přestože naděje na vítězství byly minimální. Jeho nedoceněné hrdinství spočívá v tom, že vyšel do boje jako prostý voják a zemřel tak se svým národem na rozdíl od svého přítele Notarase, který se Mehmedovi vzdal, aby si zachránil krk. Když však zjistí, že tento kompromis nebude stačit a že Mehmed se nezastaví před ničím a bude po něm do svého harému žádat jeho čtrnáctiletého syna, pochopí, že dál jít nemůže, a nechá se zabít. Řecký janičář, který pracuje pro Turky, se pro klid své duše ospravedlňuje tím, že jakoby škodí tureckým vojákům. Příznačný je i dialog tří obchodníků, Itala, Řeka a Turka, kteří katastrofu obklíčeného města převádějí pouze na peníze, a především Řek je více zaujat pohybem cen na trhu než reálným nebezpečím.
Inscenaci zásadním způsobem člení a rytmizuje hudba, či spíše živě produkovaná zvuková kompozice vycházející z manipulace s nejrůznějšími reálnými objekty. Jejím autorem je uznávaný experimentální skladatel a performer Dmitrij Vlasik. Na začátku tak například bylo slyšet jen dlouhou koncentrovanou hru zvuků vytvářených převalováním různých předmětů (fazole, kousky kovu) v rukou hereček. Tato pasáž měla připomenout zvuky země, pradávné zvuky, které tu existovaly ještě před člověkem. S rytmem se pracuje i dále, v pasážích: prolog tvoří sticheron - hymnická skladba vycházející z žalmů a používaná při pravoslavných bohoslužbách. Svým meditativním rytmem se snaží postihnout podstatu světa a tok nepřetržitých souvislostí. Podobně jsou zrytmizovány a tiše jako modlitba odříkány některé další zlomové momenty, jako například líčení represe Turků vůči Řekům po pádu města. Císařův a sultánův dvůr charakterizuje tlumená zvuková hra se zdobenými šálky a talířky, což dodává replikám, ve kterých se rozhoduje o budoucnosti města, napětí. Vrcholný moment dobytí Konstantinopole je znázorněn pouhým rytmickým bitím do pěti trianglů. Minimalistickému hudebnímu doprovodu odpovídalo i již zmíněné jednoduché kostýmování. Použité barevné haleny herečky postupně odhazují na zem, kde pak připomínají padlé oběti. Neméně jednoduše, pomocí obyčejných baterek, je vyřešena i situace těsně před útokem, kdy se Turci ve svém táboře radují a zapalují ohně poté, co jim Mehmed oznámil, že pokud dobudou město, přenechá jim všechno jeho bohatství.
Inscenace je z části postavena na dokumentárních materiálech. Použity jsou záznamy, v Rusku známé jako Zápisky janičáře, Konstantina Mihailovice z Ostrovici, který v zajetí sloužil Turkům, verše samotného Mehmeda a báseň tureckého básníka Yu- nuse Emreho. Součástí představení je i drobná interakce s diváky na začátku, kdy herečky poprosí muže, aby každý přečetl malý úryvek textu, v němž se popisují poslední minuty císaře Konstantina.
Důvodů sáhnout do historie měla Gremina hned několik. Je známo, že Teatr.doc se snaží navrátit divadlu jeho apelativní funkce. Mimo to také usiluje rozvíjet v divácích smysl pro objektivitu, která jim umožní dostat se v mediálně zmanipulovaném světě k nezkresleným informacím. Proto se také objevil nápad seznamovat diváky s kapitolami z historie vyprávěnými současným jazykem. Gremina již dříve psala historicky zaměřené hry, v nichž vycházela z důkladných rešerší. Má za to, že tak lze nalézt odpovědi na dnešní složité otázky. V souvislosti se současným Ruskem jí zajímala hluboko zakořeněná nedůvěra občanů ve vládu, potřeba donášet na své spoluobčany, absence morální podpory ze strany Evropy a řada dalších momentů, pro které v historických materiálech našla mnoho přesných analogií. Sám pád Konstantinopole ztotožňuje se současnou situací Ruska, s pocitem, že Rusko jako velmoc upadá, aniž by to však někdo reflektoval a popřípadě s tím něco dělal. Gremina v závěru hry zmiňuje i skutečnou souvislost Ruska a Byzantské říše, díky jejímuž pádu se Rusko stalo druhým
Římem a převzalo i byzantský erb - dvouhlavou orlici. Podle Greminy tak Rusové zdědili nejen erb, ale navázali i na byzantskou historii v tom smyslu, že při obraně vlasti, ale i v rámci udržení nebo rozšíření hranic říše, zahynuly miliony lidí. Současná kritická situace podle ní dokazuje, že Rusko je sice velmocí, ale nemá kromě dvouhlavé orlice, velkých ambicí a ropy co nabídnout. Není jednotné a zájem občanů hájit ho jako stát je minimální, neboť každému jde v první řadě o udržení své soukromé pozice. Hledání historických analogií se současností bylo pro Greminu východiskem, jak bez přehnaných emocí přiblížit převážně negativní zkušenost. Teatr.doc staví svou poetiku na tzv. „nulové pozici“, která vyžaduje od autora naprosté oproštění se od dokumentárního materiálu, se kterým pracuje, a zakazuje mu zaujímat hodnotící hlediska. Při vytváření politicky orientovaných představení bylo těžké tuto objektivitu udržet, protože vždy tu jedna strana vystupovala jako jednoznačně nepřátelská. Práce s historickým materiálem poskytla autorce možnost zachovat nestrannost a nechat zaznít všechny strany podílející se na jedné velké historické katastrofě.

Jelena Gremina: 150 důvodů proč nebránit vlast a ještě 7 navíc, režie J. Gremina, scéna J.Gremina a Konstantin Terentěv, kostýmy Naděžda Averina, hudba Dmitrij Vlasik, dramaturg Anastasia Iljina, Teatr.doc, Moskva, pražská premiéra 28.9.2013, moskevská premiéra 1.11.2013

vyšlo v SADu 6/2013