Karel Král

nedivadlo.doc

Letošní návštěva souboru Teatr.doc v Čechách vypadala na první pohled jako typ akce, jimiž my ze svobodného Západu dáváme najevo, že víme o tyranii, která ještě panuje v některých, geograficky či po duchu „východních zemích“, a že s trpícími demonstrativně soucítíme. Podobně jako když se 9. března vyvěsí tibetská zástava. Tentokrát se zdálo, že se prostě přidáme ke gestu, které inscenací Dva v tvém domě učinili ruští vlajkonošové dokumentárního divadla, když se rozhodli scénicky zachytit domácí věznění běloruského básníka a kandidáta na prezidenta Vladimira Něklajeva. Ani moskevského divadla, natož nás, se přímo netýká situace v Bělorusku, Lukašenkovo brutální odstraňování opozice, či tamní, z našeho pohledu bizarní zvyk, že domácí vězení spočívá v permanentní přítomnosti bachařů v bytě odsouzeného. Divák, zejména ten, který viděl fotografie Něklajeva, zbitého policisty při demonstraci, si mohl myslet, že uvidí ukázky zvůle a násilí páchaných na nevinném člověku. Tudíž si pochopitelně uvědomoval i svou roli. V Praze platí skoro stoprocentně, co v Moskvě jisté není, že divák taky přišel, aby svou přítomností demonstroval sympatie s běloruskou demokratickou opozicí.
Takový záměr byl očekávatelným způsobem nakonec naplněn jen v diskuzi, která následovala po představení. Na ní kromě lidí z hostujícího divadla vystoupili i aktivisté ze sdružení Občanské Bělorusko s moderujícím Janem Rumlem v čele a dva mladí běloruští emigranti, kteří v uprchlickém táboře čekají na udělení politického azylu v České republice. Vlastní inscenace však byla méně předvídatelná.
Produkce překvapila žánrem, který se vzdaloval politickému dramatu a blížil rodinné frašce, a paradoxními emocemi, které to v divákovi, soudím dle sebe, vyvolávalo. Jako kdyby třeba Václav Havel v Audienci, kterou můžeme považovat za hru příbuznou v mnoha ohledech, dokonce možná i v míře dokumentárnosti, přidal na sympatičnosti Sládka a ubral ji Vaňkovi, respektive by si s takovými, věru že snadno manipulovatelnými city diváka pohrával. Nevím, zda je autorka Jelena Gremina[1] tak rafinovaná, nebo k té hře s emocemi došlo náhodou. Sama pouze říká, že ji při psaní hry, v níž zpracovala svědectví sesbíraná jinými lidmi z okruhu divadla, inspiroval humor některých situací, malé „naschvály“, kterými dle vlastního líčení Něklajevova žena Olga trápila hlídače: z těch, na něž se ve hře nedostalo, je to např. historka, jak vařila - dozorci měli zakázáno u nich jíst - voňavá jídla.[2])
Dovedu si představit, jak nepatrná, pomyslná vítězství to ve skutečnosti mohla být, ve hře a v inscenaci ale získávají značně na váze. Vliv má ta okolnost, že se věznitelé nechovají násilně, hrubě, hlučně. Jsou zakřiknutí, tišší, submisivní. Zatímco je pro ně typická měkkost, někdy skoro psí snaha o získání špetky náklonnosti, tvrdá je naopak paní domu. Je zcela nekompromisní: hlídači jsou podle ní vetřelci, které je třeba vyhnat. Kudy chodí, tudy jim znepříjemňuje život. Nenechá je koukat v televizi na fotbal a pustí si naschvál nějaký zjevně hrozný seriál, když chtějí trochu ztišit tu, podle jejich soudu pekelnou muziku, kterou Olga poslouchá, dá ji ještě hlasitěji, křičí na ně, i své milované talíře před nimi rozmlátí.
V tu chvíli coby divák lituji těch docela milých, zřejmě naivních a až na jednoho, co má ksicht a figuru bouchače (První – Oleg Kamenščikov), spíše legračních mladíků (Druhý - Alexej Maslodudov, Třetí - Sergej Ovčinnikov), kteří jen - jak i říkají - dělají svou práci.[3]/ Něklajev (v té roli se objevuje neherec, ukrajinský dramaturg Maxim Kuročkin) jim zdá se rozumí. Však je i podobně tichý. Kdyby to ta dračice (Irina Savicková) nekazila, mohlo nastat docela družné soužití. Něco jako pionýrský tábor.[4])
A přece právě Něklajev usoudí, že hlídači jsou z jiné planety, kde žijí pouze vystrašení, jeden na druhého donášející a jeden druhého se bojící udavači, a že sblížení s nimi je nemožné. Pro tenhle názor nalezne divák ve hře potvrzení, a přesto zaváhá, když na konci Třetí z dozorců, zcela dojatý, gratuluje Něklajevovi k osvobozujícímu rozsudku, respektive k podmínce, té „skoro svobodě“. Načež smutně usoudí, že když se příště potkají, Něklajev ho ani nepozná.Tehdy se divák opět přiklání na stranu hlídače, napadne ho, že to Něklajev a jeho žena se nechtějí k těm prostým lidem přiblížit... a vzápětí znejistí. Nejedná se o past? „V tom příběhu“ - říká Jelena Gremina na internetových stránkách divadla - „se dotýkáme pojmu, který nám vnucuje civilizace jako normu, «stockholmský syndrom»: loajálnost s těmi, kteří nás utiskují.“ Má-li pravdu, je nepřátelské chování Olgy projevem sebezáchovy. Je i v nesvobodě svobodná. A zuby nehty se snaží ochránit vlastní domov.
Právě domov je totiž zneuctěn. Bachaři si toho nejspíš nejsou vědomi. Napřed byt z „pracovních důvodů“ částečně okupují, následuje kapka moči, která po jednom zůstala na záchodovém prkýnku, pak i střepy z čajníku, který rozbili a jen nohou smetli stranou. I na násilí nenápadně dojde. Je buď „vynucené“ pravidly, když Něklajev omylem - v dumné samomluvě - dokráčí až k domovním dveřím, a tam přeci nesmí... nebo se jedná o násilí „z dobré vůle“, když Něklajeva přimáčknou ke stolu a před soudem ho ostříhají, aby při přelíčení udělal lepší dojem. Podle všeho jsou ti policajti přeci jen z jiného světa. Ať už to tuší nebo ne, ať už jsou spíš zlí nebo spíš hodní, snaží se lidi připravit o důstojnost.
Je šance, že se ten domov - v malém a větším, státním slova smyslu - podaří zrekonstruovat? Hra jistou, neurčitou naději v závěru dává. A hned dvěma způsoby. Z hlediska dokumentu je nadějný onen podmínečný trest, který Něklajev u soudu - z pohledu bachařů zcela překvapivě - dostal. Tohle je jistě lepší než žalář, a divák má taky pocit vítězství, jenže jde o vítězství problematické. Lukašenko se svého politického rivala zbavil. Rekonstrukce, kterou nabízí divadelní, snový dovětek, je o poznání doslovnější. Při něm kágébáci na rozkaz Olgy opravdu uklízejí, co „zaprasili“… i Lukašenka - praví se ve hře - z televizní obrazovky smyjí. V inscenaci má poslední scéna ráz féerie s fůrou pěny. Neznalý věci bych nepoznal, že se jedná o „klasickou pěnovou diskotéku“[5]). Dozorci ten úklid provádějí nešikovně a ledabyle, pak však přivlečou stroj na výrobu pěny, svléknou se do půl těla, matlají se, skáčou prsa na prsa a strojově tančí, k čemuž hraje diskotékový hit Benny Benassiho Satisfaction, ve kterém se omílá, že stačí trochu zmáčknout a dotknout se a hned dosáhnete satisfakce, rozuměj - uspokojení.
I Vladimir a Olga se přidají, o happy end se ovšem nejedná. Spíš o klam a mam, dobrý leda pro „mimozemšťany“. Tahle satisfakce prostě není žádné odčinění nespravedlnosti.
Závěrečný, nedokumentární výjev, je výjimečnou, okatě teatrální scénou v inscenaci jinak velmi minimalistické.
Jedinou dekorací-prospektem je plán bytu Něklajevových, na němž je zakresleno i umístění nábytku. Skutečný mobiliář na jevišti je omezen na židle. Postavy tudíž často dělají, co se ve vězení patří: sedí. Židle slouží i za stolek, a její opěradlo, když za ní Vladimir stojí, může připomínat zábradlí, které odděluje vypovídajícího v soudní síni. Vzdálenosti mezi židlemi jsou malé, žádné stěny je neoddělují a přesto se postavy nacházejí v různých místnostech bytu. Někdy je malá vzdálenost i komická. Např. když Olga po telefonu hovoří s německou novinářkou v zastoupení svého muže, který telefonovat nesmí, a obrací se občas na manžela, přičemž mezi nimi trčí kágébák, který se snaží neslyšet.
Jestliže je domov na tom plánu barevný, tak kostýmy jsou naopak téměř bezbarvé. Všichni pánové nosí „civil“ blízký vězeňskému mundúru, totiž vybledlé texasky a nějaké bezbarvé tričko (Vladimir kuriózně s nápisem Darth Vader), barevně výraznější není ani Olga v sukni a pulovru myší barvy. Je však rovná, elegantní.
Chudoba, patrná na kostýmech, které si herci mohli přinést klidně z domova, se projevuje i metaforicky ve všech složkách inscenace.
Třeba rekvizit je tak málo, že by ani nestály za řeč, kdyby většina - ten čajník, z kterého si policajti tajně nalévají vodku, a Olžiny talířky[6]) - neskončila rozbitá na podlaze, kdyby jejich střepy nevytvářely stopu destrukce.
Taky akcí je poskrovnu. Coby leitmotiv i „opona“ mezi obrazy se vrací výměna hlídačů, kdy jeden kágébák zouvá boty a navléká bačkory a druhý naopak. Tahle sekvence má ráz groteskního, rituálního „střídání hradní stráže“, při níž jsou vykonávány různé, více méně nepřirozené pohyby, které završuje laxní zasalutování.
Jiných akcí moc nenajdeme a jsou většinou ztlumené. Někdy k žádné nedojde, i když se o ní mluví. Kágébák, který se tvářil, že bude místo Vladimira vysávat, jen sedí a tu a tam kolem sebe šoupne hadicí, scéna Vladimirova stříhání proběhne zcela bez aktivity, bachaři stojí za Vladimirem, sedícím na židli. Nepokrytě se k činu má pouze Olga: jednoho dozorce i pleskne ručníkem, dalšího nejdřív verbálně setře a pak zlije vodou z kbelíku.
Obvykle je ale herecký projev minimalizovaný. Aktéři staticky sedí či stojí, napůl či zcela otočeni do publika7). Pohyb, mimika či gesta jsou použity umírněně; všichni - až na Olgu - jsou téměř neustále „přidušení“. I hádka a krátká bitka mezi dvěma hlídači proběhne tiše. Taková šeptavost - spolu s bezbarvostí - by jindy působila tísnivě. Tady však temné emoce vyvažuje „světlo“ komiky, kterou, podporuje i podehrávání, omezování a zjednodušování hereckého projevu. Mimochodem: nejvíc smíchu sklidila scéna, při níž se dva bachaři handrkují, kdo může za kapku na záchodovém prkýnku a kdo ji utře. Zvláště směšně vypadalo pantomimické naznačení, kterak může mužskému ukápnout, i když při močení sedí „jako Uzbek“.
Zmíněná pantomima byla předvedena nenápadně, ve věrohodných rozpacích. Stačilo maličko přidat a bylo by vtipnosti přes čáru. Tady však vládne uměřenost, dobrá míra. Výjimkou svého druhu bylo dvojí počeštění. Zatímco ruské je i krotké blues, které trochu záhadně platí za „pekelnou“ muziku, a ruská je pochopitelně kágébáky reprodukovaná píseň skupiny DDT[7]), televizní fotbal evokuje zvuk komentáře k zápasu české reprezentace a Olžiným seriálem je, soudě dle znělky, Arabela.
Nevím, koho počeštění napadlo, každopádně mate. Hledat podobnost běloruské reality s českou v něčem tak vnějším asi nejde. Příběh totiž působí v dnešních Čechách, kde adekvátní případy politické zvůle neznáme, cizokrajně. A přesto nás může sledování hry o lidech v Bělorusku dovést k přemýšlení o Češích a Čechách.
První má česká asociace byla divadelní a týkala se formy. Napadlo mě, že se tento způsob dokumentární hry podobá vyskočilovskému nedivadlu. Podstatná není iluze, převtělení, nápodoba a jiné znaky divadel- nosti (tedy ani scénografie a jevištní efekty), nýbrž společná zkušenost z bezprostřednosti hry a sdělovaného příběhu. Jedná se o tvar kontrastní i k dokumentární formě, neboť text sice vzniká sběrem materiálů typu rozhovorů se svědky oněch událostí, inscenace však nemá formu hraného dokumentu, jakou pěstuje např. současný film, protože je oproštěna od iluze, kterou filmový hraný dokument obvykle vytváří. Nedivadlo je divadlem ryzím, nebo - abych nepřeháněl - holým-bosým, divadlem bez okras.
Druhá má česká asociace vznikla z pocitu, k němuž se nerad přiznávám. Náhle jsem si uvědomil, že cítím jakousi nadřazenost nad těmi nemohoucími „exoty“. Tak jsem se zastyděl a pomyslil si: Nedívali se dřív na nás ze Západu stejně? Načež mi vytanula další otázka. V čem je naše západní civilizace lepší než východní, běloruská? Jistě: my máme svobodu, demokracii... Ale stačí to? Není svoboda a demokracie v ohrožení, když jsou si tak podobní jejich vzájemně se uplácející udavači (které korumpuje centralizovaná moc) a naši, vzájemně se uplácející vyděrači (které korumpuje taky moc, i když „rozptýlená“)? Asi bychom měli vnímat vnitřní, „jemný“ kontext české a běloruské reality. I proto, abychom rozpoznali, jaký syndrom nám hrozí.

Jelena Gremina: Dva v tvém domě, rešerše a rozhovory Jekatěrina Bondarenko, Talgat Batalov, Alexander Rodionov, režie T. Batalov, choreografie Alexander Andrjaškin, video Andrej Stadnikov, výprava Vladimir Bagramov, hudební kompozice Johannes Burstrom a Zoja Garina, Teatr.doc, koprodukce Divadlo Archa, Baltic Circle Festival, Cracow Theatrical Reminiscences, Kanuti Gildi Saal, Spielart Festival, Brut Wien, Medzinárodný festival Divadelná Nitra, premiéra 18.11.2011 - festival Baltic Circle, Helsinky (psáno z představení, které se konalo 30.1. 2012 v pražském Divadle Archa)

vyšlo v SADu 2/2012
 



[1]) Jelena Gremina (1956) je spoluzakladatelka Teatr.doc. V SADu, který se tomuto divadlu věnoval několikrát, psal o její hře Září Tomáš Vokáč (Strohé politické divadlo emocionálně útočí, 5/2005). Text vycházel z internetové diskuze o útoku na školu v Beslanu a autor článku dílu vyčítal příliš zřejmý politický názor a statičnost.

[2]) Vycházím ze dvou rozhovorů s autorkou, které odvysílal Český rozhlas: jeden vedla Marie Feltlová na Vltavě, druhý Pavel Sladký na Radiu Wave (oba jsou z 30.1.2012).

[3]) Stav divákovy mysli reflektuje velmi přímočarým způsobem Sára Šimáčková v článku Domácí věze­ní, diskotéka a šílené taneční kreace (fresh- flesh.cz): „Chvílemi mi už ani nebylo jasné, kdo byl ten «dobrý» a kdo «zlý».“

[4]) Ten pionýrský tábor mě napadl při představení. Až pak jsem narazil na rozhovor, který udělala s členkou Teatr.doc Galinou Siňkinovou, Tereza Krčálová (6.11.2007, ruskodnes.cz). Siňkinová je autorkou dokumentární hry z ženského vězení Zločiny vášně, a při návštěvě té věznice měla obdobnou asociaci. Navenek je to tam docela milé. Jí se ale vybavil pionýrský tábor: klec, kde se člověk musel tvářit, že je všechno fajn.

[5])  O čemž mě poučila již citovaná Sára Šimáčková.

[6]) Jedinou nerozbitou výjimkou mezi rekvizitami je láhev vína, kterou Olga koupila na oslavu Vladimi rova návratu domů.

[7]) Pro zájemce lze dodat, že z repertoáru této, dříve pronásledované kapely, zpívají píseň Prosvištěla.