home > otevřené archivy > Jelena Gremina > Zoumání občanské pozice
Tereza Krčálová

Zoumání občanské pozice

quo vadis Teatr.doc Moskevské divadlo Teatr.doc se od svého založení v roce 2002 proměnilo z původní ryze undergroundové a s novými metodami dramatiky experimentující scény v respektovanou stabilní „adresu“. Zájem diváků i odborné veřejnosti si získalo schopností udržet krok s dobou, a citlivě na ni reagovat. Stalo se tak, nejen v ruském kontextu, ojedinělým fenoménem.[1])
Teatr.doc funguje jako otevřený prostor: tvůrčí tým přichází s projektem, který schvaluje vedení divadla, a pracuje bez nároku na honorář, jenž je jim vyplácen až teprve z prodeje vstupenek. Přestože tu platí zásada, že na scéně nesmí být použity kulisy a dekorace, herci nemají kostýmy a jejich věk musí odpovídat věku hrané postavy, musí autoři z okruhu Teatr.doc neustále hledat nové způsoby jevištního zpracování. Vede je k tomu i to, že pracují pokaždé s jiným autentickým materiálem (který většinou sami sbírají). Proměňuje se ale i poetika jejich prací. Zpočátku obávaná „černucha“, charakteristická zájmem o odvrácenou stranu lidského bytí a projevující se v textech velkou mírou vulgarismů, postupně přestala být jedním z hlavních rysů jejich tvorby. Představa apokalyptického světa, ve kterém hrdinové marně hledají záblesk světla, ustoupila pragmatičtějšímu pohledu na člověka v konkrétní reálné situaci. Zakladatel Teatru.doc Michail Ugarov připisuje období „černuchy“ vlivu Koljadovy školy[2]), která byla v 90. letech jediná, a proto u mnohých mladých autorů formovala podobnou poetiku bezvýchodnosti: „Teď se mnozí snaží popsat situaci člověka, který chce změnit svět, třeba i ten malý - svoje okolí, domov, rodinu.“
Divadelní teoretická Alena Solnceva ve svém článku Reformátor navždy o Ugarovovi píše, že se od většiny ruských režisérů a divadelních reformátorů odlišuje minimálním zájmem o divadelní estetiku, kterou podřizuje otázce sociálních a politických hodnot. Divadlo pro něj není uměním odtrženým od života a - jak sám někdy říká - uměním, které aspiruje na to být věčné, ale tribunou pro výpověď obyčejného člověka.
Byť je v Rusku oficiálně ustavena svoboda slova, pořád jí není dost na to, aby měl každý občan možnost získat objektivní informace prostřednictvím médií. Kritické hlasy hovoří o tom, že pokud má většina obyvatelstva přístup pouze k provládním informacím, pak je svoboda slova více fikcí než realitou. Teatr.doc umožňuje setkání s fakty, která sice jsou interpretována autorem, ale ten podle zásad metody verbatim nezaujímá vyhraněné stanovisko, nabízí na danou problematiku spektrum názorů a může maximálně naznačit možná hlediska. Cílem je nemanipulovat diváka, ale umožnit mu vlastní reakci a vlastní soud. Přestože Ugarov uznává historický přínos režisérského divadla, nazývá ho represivním, protože nutí diváka k disciplíně a nabízí mu pouze dvě emoce - smích nebo pláč. Nelíbí se mu, že divákům upírá svobodu reakce. Ugarov
odmítá autority, které ukazují lidem, co je dobře a co je špatně: „Naprosto odmítám podřizovat se autorské vůli, začínám věřit jen útržkům pouličních rozhovorů, které nikdo nekomentuje. V nich nacházím více smyslu a pravdy, než v úvahách nějakého humanisty o tom, jak funguje náš svět.“ Lze říci, že Teatr.doc zaujímá v ruské společnosti roli chybějícího nezávislého média. Přesto ale nemůžeme jeho funkci redukovat pouze na publicistiku, což mu občas vytýkají jeho kritici. Zájem o každodenní realitu, která nás bezprostředně obklopuje, nepovažuje Ugarov za mínus, ale naopak za známkou vyšší kultury (přičemž touhu po vznešenosti a sakrálnosti přičítá kulturám primitivním).
Teatr.doc vychovává samostatně přemýšlejícího diváka ochotného vzdát se svého pohodlí a odpovědět si upřímně na podstatné otázky. Divadelní kritička Marina Davydova charakterizuje v časopise Teatr obecnější problém ruského diváka takto: „Divadlo jako umění požaduje od diváka neustálou intelektuální a duševní aktivitu a proto ho uvádí do nepříjemného stavu. Jenže právě na to ještě není ruský občan, byť i politizovaný připraven. Je schopen vyjít na náměstí, postavit se do «bílého kruhu»[3]), ale v divadle chce vidět něco hezkého a milého.“ I tak ale Teatr.doc láká nové diváky, které přitahuje možnost
konfrontace různých pohledů na problematiku, která se jich bezprostředně týká, a také odvaha a poctivost, se kterou autoři představení k umění přistupují. Ugarov krotí snahy o exhibici a učí své tvůrce, že dobré dílo vznikne tehdy, když ustoupí do pozadí a nechají promluvit samotný materiál, ke kterému se budou chovat jako citliví posluchači a občané s vlastní životní zkušeností. Zejména mladý člověk má větší potřebu zabývat se otázkou smyslu svého jednání a ve chvíli, kdy je postaven před nutnost volby, hledá pro své rozhodnutí opodstatnění. Toho umí Ugarov pozitivně využít. Ukazuje divákům každodenní realitu a přesvědčuje je, že před ní není třeba utíkat: „Čím se zabývá většina našich občanů? Pečlivě se snaží nevšímat si skutečnosti, zabývají se jenom tím, co je vysoké a duchovní a co je důležité ve smyslu ekonomickém a kariérním. Ale jsou i lidé, kteří vidí, co se odehrává na autobusové zastávce, nebo prostě na ulici. A to je potřeba převést na scénu: okolo nás se odehrávají dramatické momenty, které jsou mnohem zajímavější než všechny ruské seriály.“
I když se budu ve svém článku zabývat politickými inscenacemi z poslední doby, Teatr.doc se věnuje i jiným tématům. Jen v loňském roce šlo o tři takové produkce.
V Únosu (Pochiščenie) zkoumal Konstantin Koževnikov, co se stalo s jeho kamarádem, který byl zapleten do únosu dítěte. Představení 9 měsíců, 14 týdnů (9 mesjacev, 14 neděl) nabízí vhled do života těhotných žen.Materiál sbírali muži, kteří tak se svými těhotnými ženami prožívali jednotlivé etapy těhotenství a i ve výsledné inscenaci ženské postavy ztvárňují herci. Inscenace Zapal můj oheň (Zažgi moj ogoň), postavená na biografiích Janis Joplin a Jimiho Hendrixe, se z obvyklého repertoáru divadla vymyká: „Šest herců se vcítilo do kůže rockových idolů, jejich rodičů a hudebních partnerů, aby mohli dát výpověď o sobě samých,“ napsala kritička Jelena Kovalská.
tragédie boje s nevyhnutelným osudem Politické je téma hry o případu Sergeje Magnitského v inscenaci Hodina 18 (Čas 18). Magnitský pracoval jako daňový účetní pro společnost Firestone Duncan, která poskytovala právnické služby fondu Hermitage Capital Management Williama Browdera. V létě 2007 bylo ruské oddělení tohoto fondu obviněno z daňových úniků. Během nařízené domovní prohlídky byla zabavena všechna dokumentace. Na ni se pak přeregistrovali noví vlastníci, kteří od státu vymáhali daňový přeplatek v hodnotě 5 miliard rublů. Magnitský, kterému se podařilo tuto podezřelou operaci vyšetřit, byl namísto uznání zadržen a obviněn, že právě on napomáhal Williamu Browderovi v daňových únicích. Během pobytu ve vězení mu byly diagnostikovány žlučové kameny. Přestože se jeho zdravotní stav začal zhoršovat a několikrát žádal o vyšetření, vězeňští doktoři mu odmítli lékařskou pomoc poskytnout a nepředávali mu ani léky, které mu do vězení nosila matka. Magnitský zemřel po jedenácti měsících vazby v listopadu roku 2009. V posledních chvílích života byl hodinu a osmnáct minut zavřen na cele s osmi pracovníky věznice. Zavolala je k němu doktorka Haussová, která po jejich příchodu celu opustila a vrátila se už jen proto, aby konstatovala smrt. Co se za zdmi cely odehrálo, je předmětem dohadů. Tragičnost celé události zvyšuje skutečnost, že poté, co začalo vyšetřování, a objevovaly se překvapivé skutečnosti, nabídl Browder Magnitskému a ostatním právníkům aby zůstali v Londýně. Bylo totiž zřejmé, že je v Rusku budou nejspíš stíhat. Jediný Magnitský odmítl. Případ vyvolal bouři nevole nejen v Rusku a stal se zástupným příkladem toho, jak se v Rusku nakládá s lidskými právy. Na podzim roku 2012 byl dokonce kongresem USA přijat tzv. Magnitsky Bill (Magnitského zákon), zakazující všem, kteří jsou podezřelí z odpovědnosti za smrt Sergeje Magnitského vstup do USA a využívání amerického bankovního systému. Rusko na to reagovalo přijetím zákona o zákazu adopce ruských dětí do USA.
Ještě v listopadu 2009 zveřejnily noviny Novaja gazeta Magnitského deníky a redaktor Dmitrij Muratov přišel s nápadem vytvořit o něm představení. Scénář vytvořila kmenová autorka Teatr.doc a manželka Michaila Ugarova - Jelena Gremina. Původně měl být podle jejích slov jednou z postav hry sám Magnitský, ale pak se nechala inspirovat slovy jeho matky, která si posteskla, že kdyby se dožil soudu, mohl se objevit dobrý soudce, který by ho třeba nakonec osvobodil. Tak vznikl nápad koncipovat hru jako soud s těmi, kteří rozhodli o Magnitského osudu: „Pokud je systém, který dovolil, aby došlo k vraždě člověka, natolik silný, že dál zabíjí lidi, tak alespoň v divadle chceme proti němu svědčit.“ Jelena Gremina v rozhovoru pro časopis Bolšoj gorod vysvětluje, proč Teatr.doc ustoupil od své estetiky hlásající nezaujatou pozici autorů: „Vjednom interview řekl Kirill Serebrennikov, že někoho hodně nenávidět je old school, záležitost 20. století. Ale já nejsem nadčlověk a zaujala jsem stanovisko těch lidí, kteří jsou ve vězení utiskováni. Současný dramatik by zřejmě neměl prožívat takové emoce, protože i ti, kdo je utiskují, mají nejspíš svou část pravdy. I ten člověk, který někoho mučil lahví od šampaňského, má asi svoji pravdu a nějaký mladý umělec 21. století napíše o jeho pravdě hru, která určitě bude mít velký úspěch. Ale já to rozhodně nebudu.“
Na začátku představení je položena otázka: „Copak člověk, který si oblékne uniformu státního zástupce, bílý lékařský plášť nebo soudcovský talár přestává být člověkem?“ Jako diváci se ocitáme na zasedání fiktivního soudu, před který předstupují soudce Alexej Krivoručko, soudkyně Jelena Stašinová, vyšetřovatel Oleg Silčenko, doktorka Alexandra Haussová, a osádka sanitky převážející nedlouho před smrtí Magnitského na vyšetření[4]). Každý obhajuje své stanovisko a většina z nich odkazuje na to, že pouze podle předpisů vykonávali svou práci. Stašinová například tvrdí: „Ne. Já nejsem člověk. Já jsem soudce. A soudce v soudním procesu se nepovažuje za člověka. Je vykonavatelem státní moci.“ Vyšetřovatel Silčenko: „Tak se na to podívejte z jiné stránky! Je to jejich vina! Těch, co sedí, jejich příbuzných a přátel. Vy všem cpete peníze, myslíte si, že se dá všechno koupit! Takhle jste si to zařídili! Proto je u nás v Tverským soudu horká voda dražší než třeba na Tagance.“ V praxi se totiž ve vězení za všechno platí. Vězni nedostávají v den výslechu teplé jídlo, ale pouze něco jako čínské nudle, které si však nemohou ani zalít horkou vodou. Lze si ji ale přikoupit za 5000 rublů a stejnou částku musíte připlatit, pokud chcete i kelímek. Soudce Krivoručko na Magnitského prosbu o sklenici horké vody reagoval slovy, že nemá žádné potvrzení o tom, že potřebuje speciální stravu. A právě z toho učinil Ugarov rámec inscenace. Poslal Krivoručka do pekla, kde nad ním probíhá soud, při kterém mechanicky omílá slova o své nevinně, a současně marně prosí o sklenici horké vody na spaření nudlí. Horkou vodu mu nakonec přinesou, ale nalijí mu ji do dlaní. Novináři často tento nápad vykládají jako akt pomsty a zadostiučinění, což Ugarov potvrzuje a říká, že chce věřit posmrtné odplatě oko za oko, zub za zub. V inscenaci se souhrn přesvědčení každého jednotlivce, že on sám nic neudělal a jen plnil příkazy, stává jakýmsi sdíleným zločinem. Podle Jeleny Greminy jde o obraz celé společnosti. Jako příklad uvádí slova záchra- nářky, která údajně v sanitce zesílila rádio, aby nic neslyšela: „Vy mě obviňujete, že jsem se ani neotočila k umírajícímu, ale sami projíždíte v drahých autech kolem Matrosské Tišiny a Butyrky[5]) a taky nechcete vědět, co se děje za jejich zdmi.“
Materiál získali autoři (s rešeršemi Gremině pomáhaly Jekatěrina Bondarenko a Anastasija Patlaj) z rozhovorů s některými účastníky případu. Vzhledem k tomu, že nikdo z nich nedovolil nahrávat na diktafon, zaznamenával se veškerý materiál až ex post (v Teatr.doc pro to mají termín „diktafon v hlavě“). Kromě toho měli autoři k dispozici
šedesátistránkový dokument Komise veřejného dozoru[6]), která souhlasila s přímým použitím materiálu v inscenaci. Obrysy postav tedy vznikaly poskládáním jednotlivých informací. Součástí představení jsou i následující diskuze s diváky, které tvůrci chápou jako jejich mnohdy nejhodnotnější část a které moderují politici, novináři či divadelní kritici. Ugarov popisuje i případy, kdy se na besedách objevily nesouhlasné hlasy, tvrdící, že v kauze Magnitského se vše dělo podle zákona. Upozorňuje však, že je potřeba rozlišovat mezi zákonem a spravedlností. Jednou prý na besedě vystoupila vyšetřovatel- ka, která argumentovala, že soudce Silčenko jednal správně, což vyvolalo v publiku natolik jednotnou negativní reakci, až se začala ospravedlňovat, že teď mluví jako vyšetřovatelka, ale jako člověk si myslí něco jiného. Obnovení kauzy a snaha odsoudit Magnitského ještě tři toky po jeho smrti vedla k tomu, že Teatr.doc připravil pokračování pod názvem Hodina 18 - 2012, které mělo premiéru v listopadu 2012. Představení je založeno na absurdní situaci, ve které „mrtví jsou živější než živí‘. Autorka původní pesimismus proměnila v taškařici se záhadou. Pokračování je uvedeno slovy: „Máme pro vás dobrou novinu, smrt neexistuje.“ a soudce Krivoručko ukazuje, že s rukama se mu nic nestalo, protože šlo jen o speciální efekt, kdy mu na ruce vylili suchý led. Situaci dokreslují pozitivní hesla a výroky o kariérním postupu, zefektivnění vyšetřování apod. V opozici stojí Herec, který zosobňuje postoj divadla, a poukazuje na falšování důkazů - údajnou výměnu Magnitského zraněných vnitřních orgánů za zdravé a nepochopitelnou ztrátu jeho krve znemožňující znovu na- řízenou soudní pitvu. Odpověď na otázku, kam se poděly ony ukradené peníze, pak skrývá pět „mrtvol”, které ve společnosti doposud žijí jakýsi posmrtný život. Diváci jsou po obeznámení s fakty obnovené kauzy vyzváni, aby rozehráli rozhovor Putina a Ba- racka Obamy, jehož výsledkem má být odložení účinnosti zmíněného Magnitského zákona. Mohou tak volně zaimprovizovat a využít své fantazie, aby si částečně představili něco, co je pro běžného člověka nepředstavitelné - rozhovor dvou státníků rozhodujících jejich osudu. Hru uzavírá příběh bývalého vězně, který zůstal naživu jen díky tomu, že Magnitský zemřel, neboť v důsledku této kauzy byly přeci jen přijaty určité reformy. Poslední slovo však patří Magnitského matce, která vyjadřuje obavu, že by nakonec mohla být shledána trestně zodpovědnou za údajnou vinu svého syna. Vstup na obě představení je volný, aby - jak říká Ugarov - se mohli přijít podívat i ti, o nichž se hraje.
trocha legrace v tíživé náladě Inscensce BerlusPutin je úpravou satirické hry Daria Fo Dvouhlavá zrůda (LAnomalo Bicefalo), která je v podstatě založená na sledu klaunských čísel spočívajících ve snaze dvou aktérů (v originále Fo a Francesca Ramo) navzájem se obehrát, přechytračit druhého. Jde přitom o jakési divadlo na divadle: režisér točí politickou satiru o Berlusconim s herečkou, jejímž jediným zájmem je vydělat si peníze. Ožehavosti tématu se bojí a nechce si zadat, takže ji režisér musí zdlouhavě přesvědčovat. Během toho a následných zkoušek se před námi odvíjí příběh Berlusconiho, který do své rezidence pozval Putina. Když se oba stávají obětí atentátu, Putin umírá a Berlusconi má pohmožděnou polovinu mozku. Doktorům se ho podaří zachránit tím, že mu poškozenou hemisféru nahradí hemisférou Putinovou. Výsledkem operace je hybrid, který si nic nepamatuje, ale občas se mu do vyjadřování pletou cizí vzpomínky. Herečka hraje Berlusconiho ženu a režisér na sebe bere jednotlivé mužské role - doktora, duchovního, Berlusconiho. Fo napsal hru tak, aby pomocí herecké improvizace bylo možné neustále aktualizovat obsah a doplňovat nové události.
moskevské verzi, ve které si zahráli herečka divadla MCHAT Jevdokie Germanovová a herec Vachtangovova divadla Sergej Jepišev, přežije Putin s polovinou mozku od Berlusconiho. Je zachována struktura, pozměněny jsou pouze politické reálie.
první fázi adaptace zkoumali autoři Berlusconiho kauzy, na něž se ve hře objevují narážky, a posléze hledali obdobné materiály, týkající se Putina. Podle režisérky Varvary Fajerové se nakonec ukázalo, že Berlusconi i Putin se v osobním životě i politice chovají velmi podobně a jako příklad uvádí Berlusconiho komplex, že je malého vzrůstu a z toho vyplývající slabost pro vysoké dívky: „Když jde s takovou do restaurace, dává si pod zadek polštář, aby byl vyšší.“ Putin chce zase být novodobým Jamesem Bondem a tak s oblibou při každé příležitosti odhaluje hrudník a ukazuje svaly. Oba si také potrpí na svůj vzhled - Berlusconi si nechal nastřelit vlasy a Putin podstoupil botoxovou kúru.
Podle Fajerové byl však při adaptaci největší kámen úrazu v herecké akci. Formální herectví vycházející z komedie dell‘arte (která je jak známo hlavním inspiračním zdrojem Daria Fo) je ruské tradici vzdálené, a proto musela hercům najít psychologické motivace postav. Když je v jejich verzi herečka režisérem vybrána, zažívá rozechvění a nadšení, které se ale záhy mění ve zklamání. Dozví se totiž, co má hrát. Přišla, aby si vydělala peníze a utratila je za Christiana Diora a zatím se musí vypořádat s ostrou politickou satirou. Spustí se proud pochybností: no dobře, Berlusconiho zabili, Putina zranili, spojili mozky, a co já s tím mám co společného? Když jí režisér oznámí, že bude hrát Putinovu ženu Ludmilu, dostane šok, neboť novináři i umělci v Rusku moc dobře vědí, že jakákoliv zmínka o Putinově osobním životě se jim může krutě vymstít.
Nejkomičtějším prvkem inscenace je, že Putin se po operaci stává dobrým člověkem, který si nic nepamatuje. Jak konstatuje Fajerová, mínus a mínus dalo plus, spojení dvou negativních hemisfér dalo pozitivní výsledek. Putin přijíždí za svou ženou do kláštera (režisérka tak reagovala na zvěsti kolující kolem Ludmily, která se téměř nikdy neobjevuje na veřejnosti) a prosí ji, aby mu přesně popsala, jaké politické kroky ve své zemi realizoval. A protože je teď kladným hrdinou, hrozí se všech svých přečinů a hodlá je napravit. Ještě před tím si ale chce zlepšit náladu sexem s Ludmilou, jež ho odmítne v recenzích často citovanými slovy: „Já se znásilňovat nenechám, nejsem Rusko!“ Putin vyráží do Státní Dumy, kde vystupuje před svými poslanci s kajícnou řečí jako ten, který přišel všechno napravit. V inscenaci je tento moment představen prostřednictvím projekce, kde pomocí filmové montáže vidíme na plátně skutečnou Dumu a herce Jepiševa v roli uzdraveného Putina za řečnickým pultíkem. Putinova proměna vyděsí jeho spolupracovníky, kteří začnou vyvíjet tlak, aby podstoupil novou operaci, jež mu navrátí jeho původní identitu. Operace je provedena, ale nepříliš úspěšně, neboť při ní vyteče Putinovi z uší botox a vypadá jako dobrý skřítek Dobby z Harryho Pottera. Opět dochází ke ztrátě paměti a k opětovné snaze Putina dát všechno do pořádku, čímž se ovšem tentokrát myslí ten původní pořádek, který vládne i dnes.
Originální i ruská verze pracují pro umocnění komického efektu s mnohonásobnou záměnou identit. V BerlusPutin tak nakonec vyjde najevo, že režisér je herec najatý „vyšší autoritou“ a herečka je špiónka, členka proputinské organizace DZAPU (Dobrovolní ochránci Putina) vyslaná na natáčení filmu s úkolem zabránit jeho vzniku. Narušování režisérovy práce však má ten neplánovaný efekt, že film je ve výsledku lepší, než se očekávalo. Jako ona „vyšší autorita“ vystupuje prostřednictvím projekce Hillary Clintonová, která herečce gratuluje k tomu, že se stala hvězdou. To znovu převrací celou situaci: původní skrytý záměr nevyšel a nejenže se naplnilo to, co špiónka coby herečka vydávala za svůj cíl, tedy vydělat peníze, ale ještě ke všemu jí film zajistil celosvětovou popularitu. Výstup Clintonové navíc odpovídá ruskému mýtu o americkém nepříteli. Vzhledem k tomu, že se Clintonová negativně vyjádřila o Putinově politice, mnohé televizní kanály skutečně začaly tvrdit, že podplácí ruskou opozici. Na demonstracích na to lidé reagovali plakáty: „Přišel jsem na demonstraci, protože mi Hillary zaplatila v naturáliích.“ (V ruském slangu se naturáliemi myslí sex). V inscenaci se také objevují reakce na dokumentární film televizního kanálu NTV Anatomie protestu, kde se hovoří o tom, že lidé, kteří vyšli na demonstraci, byli zaplaceni opozicí. Autoři zde vedou rozhovor se ženou, která údajně pracuje ve filmové branži a opozice ji koupila, aby zajistila „kompars“. Jsou zde i záběry, kde je davu lidí na ulici vypláceno po tisícovce rublů a rozdávány sušenky, o které se tito lidé (mimochodem oblečeni do drahých kožichů) doslova perou. V představení se Hillary Clintonová obrací k divákům se slovy: „Nerozcházejte se, já vím, že nejste diváci, že jste zaplacení USA jako herci masových scén a proto teď všichni budete odměněni sušenkami.“ Film je v inscenaci použit i reálně. Projekce zde slouží jako průzor do reality: ukazuje klipy undergroundových skupin, tedy skutečnou reakci lidí na Putinovu vládu, a záznamy z jedné z demonstrací, kde se zásahovými jednotkami za zády recituje herečka Jevdokia Germanovová monolog z Lysistraty.
Varvara Fajerová říká, že inscenaci je třeba brát jako umělecké dílo založené na vtipu a nikoliv jako agitku. Divák se nepřichází dozvědět fakta, která beztak zná, a smích je jediná možnost, jak se prát s celkovou depresí a sklíčeností plynoucí z bezmoci cokoliv změnit. Inscenace měla premiéru 14. února 2012, tedy v době, kdy v Rusku stále probíhaly demonstrace, které začaly v prosinci 2011 jako protest proti falšování voleb, a mezi reakcemi se objevila i výtka, že jako politické divadlo je to nedostatečné, protože v inscenaci chybí kritika současných událostí. Nelze se prý spokojit s tím, že odpovědí na autoritářství bude jen ironická jarmareční fraška. „Je to stejné, jako když napíšete na plot - Vova je vůl!“ napsal například časopis Teatr.

boj se systémem a právo na individualitu Takzvané svědecké divadlo (svidětělskij těatr) je nový žánr, který v Teatr.doc navazuje na zkušenosti získané především sběrem materiálů k Hodině 18. K potřebě zabývat se takovým typem divadla přispěly jednoznačně události předešlého roku - soud s Pussy Riot a protesty domáhající se spravedlivých voleb. Realita už není zprostředkována skrze herce jako interpreta, ale je předávána přímo na scéně očitými svědky, kterých je většinou více, aby se zachovala pluralita názorů. Efekt takových představení spočívá i v tom, že popisuje-li někdo událost vzápětí po tom, co nastala, nestihl ji ještě rozumově zpracovat a jeho svědectví je spontánní a prosté konvenčních rámců myšlení. Vzhledem k tomu že, takové představení nelze se stejnou intenzitou a dopadem zahrát vícekrát, má žánr svědeckého divadla s metodou verbatim i další společný rys - to, co se říká na scéně, je buď zcela poprvé vyřčená autentická výpověď o události, nebo alespoň nově formulovaný názor
První takové představení, které ještě ani nemělo svůj název, se konalo 30. prosince 2011. Bezprostředně po svém propuštění v něm vystoupili představitelé opozice zadržení na patnáct dní po demonstraci 5. prosince 2011 - Ilja Jašin, spolupředseda opozičního hnutí Solidarita, jeho další aktivisté Pavel Jelizarov a Vsevolod Černozub, aktivista skupiny Vojna a manžel vězněné členky Pussy Riot Naděždy Tolokonnikovové Petr Verzilov. Spolurežisérka Varvara Fajerová mi ho při své pražské návštěvě v listopadu 2012 popsala takto: „Pět lidí sedělo vedle sebe, všichni pod vlivem emocí, takže byly jasně vidět rozdíly v charakteru, jeden byl cholerik, druhý flegmatik, a vyprávěli úplně svěží dojmy. Něco takového už není možné zopa- kovat.“ Nechyběla ani přímo divadelní zápletka - svědkem byl i mládenec, který šel zrovna na rande přes rušnou ulici plnou bouřících se lidí a nehledě na lhostejný vztah k politice byl také zadržen. Ve vazbě mu ostatní  zadržení vysvětlili svoje politické postoje a z vazby vyšel jako zastánce opozice.
O necelé dva měsíce později, 21. února 2012, předvedla dívčí punková skupina Pussy Riot v Chrámě Krista Spasitele divoký protiputinovský tanec a v polovině srpna nad jejími členkami moskevský soud vynesl rozsudek, ve kterém je shledal vinnými ze záměrného výtržnictví s motivem náboženské nenávisti, za což dvěma z nich udělil dva roky nepodmíněně. Již 27. srpna uspořádal Teatr.doc o tomto soudu představení pod názvem Chamsud. Pokračování. (Cham- sud. Prodolžen)[7]/ Na scéně vystoupili obhájci Nikolaj Polozov, Mark Fejgin, Violetta Volkovová, manžel Naděždy Tolokonniko- vové Petr Verzilov a novináři z Novoj gazety. Režiséři-moderátoři Michail Ugarov a Varvara Fajerová se nejdříve zeptali diváků, o kterých účastnících soudu by se chtěli něco dozvědět. Vznikl tak seznam osob, kterému vévodila soudkyně Marina Syrovová. V seznamu byl dokonce uveden i rotvajler ochranky, který se během procesu v soudním sále pozvracel. Členka skupiny Jekatěrina Samucevič najala během řízení novou obhájkyni, která upozornila na to, že její mandantka nestihla v kostele vystoupit, protože byla zadržena ještě dřív, než se dostala na „pódium“. Díky tomu mohla být osvobozena. To ale jednak vlastně znamenalo potvrzení správnosti verdiktu a navíc i částečně oslabilo soudržnost Pussy Riot. V souvislosti s tím se Fajerová pokusila vymyslet způsob, jak by bylo možné představení opakovat s tím, že svědek by byl otázkami uváděn do situace, ve které se nachází poprvé, protože se mezitím změnily některé skutečnosti. První pokus provedla s obhájkyní Volkovovou, které se Samucevičová zřekla.
4. listopadu 2012 proběhlo pod názvem Případ s mým kamarádem. Kausa Leonida Razvozžajeva (Slučaj s moim drugom. De- lo Leonida Razvozžajeva) představení zabývající se případem Razvozžajeva, pomocníka Sergeje Udalcova, aktivisty Levé fronty, a Ilji Ponomareva, poslance Státní Dumy a člena Levé fronty, který byl zadržen 19. října 2012 na Ukrajině, kde žádal o politický azyl. V druhém díle již zmíněného dokumentu Anatomie protestu byli tito tři aktivisté usvědčováni z toho, že vedli jednání s gruzínským předsedou branného výboru Givi Targamadzem, který měl finančně podpořit protestní shromáždění. Mučením a výhružkami, že mu zabijí ženu a děti, byl Razvozžajev donucen podepsat přiznání potvrzující pravdivost faktů zveřejněných již předem v televizním „dokumentu”. Nyní je Razvozžajev ve vazbě.
Představení v Teatru.doc se jako svědci účastnili spisovatel Sergej Šargunov, blízký přítel Razvozžajeva a členové Komise veřejného dozoru (KVD). Představení začínalo vyprávěním Šargunova o Ravzžajevově povaze a situacích, které spolu prožili. Následovaly výpovědi členů KVD, kteří jako první navštívili zadrženého Razvozžajeva. Popisovali jeho vystupování i způsob, jakým reagoval na otázky a mluvili i o chování pracovníků vězení. Součástí výpovědí bylo i zvažování, kladení otázek, jež mělo za cíl složit komplexnější obraz situace a naznačit možné odpovědi na některé nejasné momenty.
potřebuje Rusko politické divadlo? Diskuse s tímto názvem proběhla loni v rámci Moskevského mezinárodního knižního festivalu. Zmiňována tu byla proměna role divadla po skončení sovětské epochy, kdy divadlo mělo pro společnost zásadní význam, a jeho obrovský společenský propad v 90. letech. V tomto ohledu se pak hovořilo o rozdílu mezi velkým kamenným divadlem, jehož funkcí je v současnosti zábavnou formou naplňovat divákův volný čas, a malým nezávislým divadlem, které se snaží reflektovat skutečnost. Takové divadlo je podle slov redaktora časopisu Vědomosti Olega Zincova divadlem sociálním, ale ne politickým, protože se nezabývá pozicí státu a jeho ideologickými standardy. Právě tak politické (či angažované) divadlo v pojetí Teatr.doc je více než na politiku zaměřeno na konflikt systému a obyčejného člověka. Ukazuje, že mašinérie systému se neprojevuje pouze na vysoké úrovni, ale i na těch nejnižších. Státní zaměstnanec přestává být člověkem a stává se vykonatelem funkce, která může být nesmyslná. Není to však schopen pochopit a přijmout, neboť v tu chvíli by se mu rozpadl svět. Demagogická politika systém potřebuje, protože to je nástroj, jak se vypořádat s nepohodlnými a z řady vyčnívajícími elementy. Infekci podobných myšlenek potvrzuje například skupina mladých pravoslavných, kteří vtrhli do Teatr.doc po představení Chamsud a nutili diváky kát se. Varovné na tom bylo, že k obhájení své pozice pronášeli téměř totožné výroky, které zazněly u soudu s Pussy Riot z úst soudců. Politika se ohání „stabilitou“, čímž připomíná mýtus vštěpovaný lidem za komunismu „když si nebudeš vyskakovat, budeš si žít dobře“. Pro mnohé obyvatele je pak jednodušší vidět v Pussy Riot výtržnice, protože jim to nenarušuje jejich naivní sen o tom, že je všechno v pořádku.

Jelena Gremina: Hodina 18, spolupráce na rešerších Jekatěrina Bondarenko a Anatasija Patlaj, režie Michail Ugarov, Teatr.doc, Moskva, premiéra 4.6.2010

BerlusPutin, podle Dvouhlavé zrůdy Daria Fo, překlad Paolo Gruzovin a Světlana Bělovová, adaptace a režie Varvara Fajerová, scéna Anna Jefremovová a Konstantin Kasatov, Teatr.doc, Moskva, premiéra 14.2.2012

Chamsud. Pokračování, režie M. Ugarov a V. Fajerová, Teatr.doc, Moskva, premiéra 27.8. 2012
Případ s mým kamarádem. Kausa Leonida Razvozžajeva, režie M. Ugarov a V. Fajerová, Teatr.doc, Moskva, premiéra 4.11.2012

vyšlo v SADu 2/2013



[1]) poznámka redakce: O Teatr.doc psal v SADu poprvé již Milan Lukeš v článku Kontaktní vyprávění (5/2003) a o rok později metody jeho práce poprvé důkladně pojednala Teraza Krčálová v článku Nová ruská dramatika /zrod dramatu z ducha provincie/ (SAD 3/2004).

[2]) Nikolaj Koljada vedl na jekatěrinburské divadelní akademii seminář dramatiky a téměř všichni jeho studenti (mezi nejznámější patří Vasilij Sigarev, Oleg Bogajev) později aktivně psali hry.

[3]) Akce v rámci mítinků v roce 2012, kdy lidé na protest proti politické zvůli vytvořili kruh kolem centra Moskvy.

[4]) Jen několik hodin před svou smrtí byl Magnitský převezen sanitkou na odborné vyšetření. Lékař mu však pouze předepsal prášky proti bolesti, doporučil vyšetření na psychiatrii (rozrušený Magnitský mu totiž neustále opakoval, že se ho někdo snaží zabít) a povolil návrat do vězení.

[5])  Matrosská Tišina a Butyrka jsou známé ruské věznice.

[6]) Komise veřejného dozoru je nevládní organizace dohlížející na dodržování lidských práv.

[7])  Dívky z Pussy Riot odsoudil Chamovničeskij soud. Dochází ke hře slov - cham znamená v ruštině spro­sťák.