archiv II. > Archiv III. > Žít dada (z Prahy performativní)
Kevin Glendalough

Žít dada (z Prahy performativní)

Guy Debord (1931-1994) by se mohl zaradovat. Zásadní idea jeho situacionismu, zrušení umění jeho uskutečněním, se stala realitou. Méně už by se mu asi líbilo, že k tomu došlo formou hluboké komercionalizace veškerých lidských aktivit, komercionalizace, která všechny ideály, i ty nejlevicovější, mění na marketing. Nejlépe člověk tento proces vnímá v prostředí, kde není tak docela doma, a v zemi, která prudce dohání a v něčem i předhání tzv. vyspělý svět. Pro mě se takovou laboratoří stala Česká republika.
Zde jsem konečně uviděl, co jsem ve své vlasti přehlížel, a co teď mám za typický projev současné post-postmoderní západní civilizace, totiž sbližování, prolínání a zaměňování protikladů. Až v Čechách jsem si všiml, že sen situacionistů se uskutečnil a žijeme dada.
Praha, druhdy místo, kde špína sbližovala jen dva, byť ostré protiklady, drolící se staré baroko se zaplivaným socialistickým brutalismem, se za pár let stala nádobou, kde kvasí a klíčí všechno, nač si jen vzpomenete. Jak když u nás v Irsku vyrábíme whisky. Kdybych hledal destilační přístroj toho procesu, byl by jím kulturní průmysl.
Na území, jehož základní charakter vymezuje stále zřetelná barokně-brutalistická dichotomie, se usazují nomádi nového typu. Na jedné straně houfy bezdomovců, kteří se zde objevili jako zbrusu nová společenská vrstva po tzv. sametové revoluci, na straně druhé podobně nová třída hipsterů. Zatímco první jsou asociálové, kteří se díky sebevražedným návykům nedožívají vysokého věku, druzí představují larvy budoucích podnikatelů, manažerů a jiných tzv. úspěšných lidí. Ti i oni jsou současně diváky i kostýmovanými aktéry žité dadaistické performance.  
Proč performance?
Zaprvé proto, že v Praze je divadel jak naseto, určitě víc, než kde jinde na světě. Místní ironici dokonce říkají, že je zde na každého obyvatele Prahy jedno. /…/

celý text najdete v čísle