archiv II. > Archiv III. > Geny, vesmír a tak vůbec
Jakub Škorpil

Geny, vesmír a tak vůbec

Osobně považuji René Levínského za jednoho ze současných mistrů dialogu, který dokáže přirozeně a zdánlivě nevázaně a nezávazně plynout, a přitom – při podrobnějším pohledu – prozradí patrnou konstruovanost. Občas se dokonce objeví srovnání s Václavem Havlem. Soudím však, že „havlovský dialog“ (a havlovská dramatická řeč) je podstatně umělejší, vypočítavější, chcete-li, a že Havel také daleko podstatněji směřuje k tvaru a utváří jej podle předem daného záměru (většinou tak vznikají texty, jež jsou tradičně označovány jako „modelové“). Levínský se ovšem v rozhovorech opakovaně odvolává na knihu Waltera Kerra Jak nepsat hru a cituje kritikovo tvrzení, že „nejhorší je vědět dopředu, o čem chce člověk napsat a co chce říct“. Je prý potřeba „vycházet z nějaké situace, ze záblesku, z dojmu“, jinak hrozí „totální průšvih «a la thése»“. Jde tedy o pravý opak oné zmíněné modelovosti, textu předem plánovaného a „vypočítaného“. Levínský obvykle jakoby opravdu stavěl základní situaci a tu pak rozvíjel až k „logickému“ konci - ať už se jedná o ohrožení přehrady rozbouřeným živlem, únos gorily z berlínské ZOO či návrat vysloužilců z první světové války. Velmi často si přitom také vypomáhá žánrovou stylizací (jako že v  pastiši a mírně ironické nápodobě si obecně libuje), která se však opět častěji než do syžetu či zápletky promítá do stylizovaného jazyka – viz punková Harila, nádražácko-dělňácká Ještě žiju… či „vančurovský“ Kašpárek, četník koločavský. Ono soustředění se na jazyk, promluvu a řeč a snaha vybudovat celek více či méně logickým způsobem (přičemž paradoxní řešení považuji také za logické) vede však občas k tomu, že Levínský jakoby v řeči uvízl, vyčerpával se jen rozvíjením dialogu a ztrácel ze zřetele perspektivu celku a dramatického oblouku. U řady jeho zejména kratších textů tak snadno vzniká pocit jisté torzovitosti, nedokončenosti – výchozí situace se po čase ukáže jako málo nosná a snaha řešit zápletku vstupem vnějších okolností (tedy svého druhu variací principu deus ex machina) ne vždy vyjde dobře. Lze snad tvrdit, a Dotkni se vesmíru a pokračuj to jen znovu prokazuje, že jednou z Achillových pat Levínského psaní je uzavírání textů, schopnost vymyslet pravděpodobné a fungující konce./…/

celý text najdete v čísle

René Levínský: Dotkni se vesmíru a pokračuj, režie Jan Frič, Národní divadlo Praha, 2016