archiv II. > Archiv III. > Pravda adrenalinu dění (listy dokumentární - díl třetí)
Petr Fischer

Pravda adrenalinu dění (listy dokumentární - díl třetí)

Filmy Michaela Moorea – věnoval se jim minulý díl našeho volného seriálu o pravdě a lži filmového dokumentu – spustily na začátku tisíciletí malou dokumentární revoluci, která by se dala shrnout do stručného hesla „Netočte «dokumenty», točte filmy: osobní, vtipné, subversivní“. V Česku tenhle provokativní výkřik nejvíce rezonoval v režisérské dvojici Vít Klusák-Filip Remunda. A to dokonce tak silně, že o nich někteří kritici občas mluvili jako o epigonech amerického režiséra, který byl zase ukázkou levičácké propagandy, jež se neštítí lži, aby prosadila své politické cíle. Tehdy se ještě nepoužívala označení jako „neomarxismus“ či „fake“, v současnosti naopak slova tolik populární a nadužívaná, takže i první film Klusáka a Remundy, dnes již legendární Český sen (2004), který zachycuje vznik falešného hypermarketu a fungování reklamní konzumní mašinerie, byl tehdy kritiky označován „jen“ za lež a podvod, dnes by už nejspíš šlo přímo o neomarxistický fake film.
Český sen vtrhl do kin s marketingovým sloganem „první česká filmová reality show“. Lidé v té době chápali reality show především jako zahraniční kontejnerovou zábavu, během níž diváci sledují vybrané dobrovolníky, kteří mezi sebou v hermeticky uzavřeném prostředí bojují o milionovou prémii v netradiční disciplíně „přežiji intimitu a blízkost druhých“ (v zahraničí populární BigBrother běžel v Česku až od roku 2005, jeho česká, divácky mnohem úspěšnější varianta VyVolení se dostala na obrazovky ve stejném roce). Klusák s Remundou nabídli jinou hru s realitou, jiný druh jejího vystavování a předvádění. Podobně jako Moore nechtěli jen ukazovat, co vidí, ale chtěli jít za běžně viděné, jak velí maxima umělecká, tam, kde se nachází klíč k tomu, čemu říkáme realita. Chtěli zkoumat „pozadí reality“, přičemž se ukázalo, že to, co považujeme za realitu, je jen zástěna, která si na realitu hraje. V Českém snu si všimneme, že realita, tedy to, co za ni běžně považujeme a co jako realitu žijeme, se nejvíce podobá obrovskému billboardu, který je jen vějičkou supermarketu štěstí, za kterou vždy znovu a znovu jdeme jako za svůdnou bludičkou, i když nás předtím už tolikrát zklamali.
Český sen ale není platónský film, jak by se mohlo z takto načtrnutého obrazu zdát. Nehledá pravou realitu za skutečnostními stíny, Pravdu, která zasvítí do očí, jakmile venku na denním slunci přivyknou světlu a začnou rozeznávat kontury skutečného světa. Ne, filozofického happy endu se tu nedočkáte. Závěrečný výstup je naopak velmi depresivní, protože plné prázdno, které diváci s autory nacházejí za hrou stínů platónské konzumní jeskyně, není naplněno ničím pozitivním. Jediné, co zůstává, je hluk: nekončící hádka o to, co je skutečné, co je to ta realita. V tomto bodě je film Český sen vlastně prorocký dokument, protože předvídá něco, co dnes zcela ovládá naši společenskou existenci: hluk světa, v němž se nemáme čeho chytit, kde není nic pevného a kde zvoní přeplněné prázdno. /…/

celý text najdete v čísle