archiv II. > Archiv III. > Na Fausta!
anketa SADu o Klatově inscenaci Fausta v Divadle pod Palmovkou

Na Fausta!

Polský režisér Jan Klata (1973) patří mezi skupinu polských divadelníků střední generace, kteří se prosadili nejen doma, ale i v celoevropském měřítku. V letech 2013-2017 byl ředitelem krakovského Stareho Teatru, v roce 2018 obdržel prestižní Evropskou cenu nové divadelní reality. V Česku byly jeho inscenace k vidění na několika festivalech, naposledy bochumský Hamlet v Plzni (2014) a krakovský Nepřítel lidu na festivalu PalmOFF v Praze (2017). Posledně jmenované hostování se také stalo předzvěstí dvojice inscenací, které Klata nastudoval v Divadle Pod Palmovkou: Něco za něco a Faust.
Téměř čtyřhodinová inscenace Fausta (rozdělená dvěma přestávkami) zahrnuje oba díly Goethova kusu. Klata potlačuje původní rámec, ve kterém je Mefisto de facto vyslán Bohem, aby Fausta „vyzkoušel“, zůstává naopak řada scén, ve kterých je ironizována víra, respektive katolická církev. Ať už v osobě nenasytného arcibiskupa, ironicky zveličeného mariánského kultu nebo v podobě přepjatě bigotní Markétky, která je napůl nehybná, upoutaná na vozík a ještě ke všemu mluví groteskně pisklavým hlasem.
První díl ve shodě s předlohou sleduje především nerovný vztah Fausta s Markétkou, při zpracování „nehratelného“ druhého dílu se Klata nesnaží najít ucelenou dějovou nebo tematickou linku a postupuje (opět ve shodě s předlohou) nespojitě po jednotlivých scénách. Zdůrazňuje přitom kolektivní výstupy, ve kterých tančí a recituje celý sbor (především ve druhém dílu). Jako obvykle též hojně využívá popové hudební citace. Ty zde často mají podobu blížící se až scénickým klipům, ve kterých zazní celé nebo téměř celé písně, vztahující se tak či onak k Bohu, Ďáblovi či nebesům: od parodicky pojatého country gospelu Satan Is Real, přes rockovou klasiku Stairway to Heaven až po elektronickou verzi Me and the Devil Blues.
Inscenace nabízí jak četné projekce (včetně live cinema), tak vizuálně výrazné momenty. První z nich přijde dokonce ještě dříve, než se v hledišti zhasne: diváci dostanou před vstupem do sálu červeně svítící rohy a Ondřej Veselý je důrazně upozorní, že představení nezačne, dokud si je všichni nenasadí na hlavy (což se zopakuje i na konci obou přestávek). Velkolepý je závěrečný obraz, kdy se z provaziště snese celá skupina velkých soch Panny Marie a všechny zůstanou volně viset v prostoru nad mrtvým Faustem.
Polskou část Klatova týmu tvořil výtvarník Mirek Kaczmarek s choreografem Maćko Prusakem, českou dvojice domácích libeňských dramaturgů, Iva Klestilová a Ladislav Stýblo. Do ústředních rolí obsadil herce, kteří byli protagonisty již v Něco za něco, Jana Teplého jako Fausta a Terezu Dočkalovou do role Mefista. Inscenace pracuje s klasickým překladem Otokara Fischera.
Zatímco se interpretace hořké Shakespearovy komedie Něco za něco stala nejúspěšnější inscenací roku v Cenách divadelní kritiky, Faust vyvolal ohlasy podstatně rozporuplnější. Což byl ostatně i jeden z důvodů pro uspořádání této ankety. Nabízí se samozřejmě i srovnávání s Faustem, kterého o necelý rok dříve nastudoval v Národním divadle Jan Frič.
Do ankety přispěli (nezávisle na sobě) Josef Herman, Radmila Hrdinová, Josef Chuchma, Jana Machalická, Marie Reslová, Ondřej Škrabal a Jakub Škorpil. Odpovědi přetiskujeme v abecedním pořadí.  /…/

celou anketu najdete v čísle