Martina Ulmanová

Takoví normální donašeči

„Malo by sa to člověka dotknúť. No nie pasívne, že tí, na ktorých sa dívame, sú tízlí, čo sa často deje pri umeleckých interpretá- ciách spoločenského fenoménu. No skór ísť do vlastných radov. Je jednoduché povedat, že elity zlyhali, elity nie sú, ale každý sme zodpovedný sám za seba. To je to podstatné, čo priniesol rok 1989.“[1])

Autor výroku, režisér inscenace Elity v Slovenském národním divadle Jiří Havelka, by byl potěšen: Jsem jeho ideální divák. Cestou z představení o mechanismech práce tajné komunistické policie v bývalém Československu a ještě dlouho potom, jsem přemýšlela hlavně o sobě. Vychovaná v dokonale znormalizovaném rodinném prostředí, vstupovala jsem koncem sedmdesátých let do období dospívání s přesvědčením, že svět, ve kterém žiji, je v pořádku. Co mě uchránilo od toho, abych se zapletla se zločinnými strukturami nesvobodné společnosti? Trochu snad osobnostní založení (absence touhy po společenské kariéře) a hodně štěstí na ty správné lidi, které jsem potkala, když se mi formoval charakter. Mohu se s odstupem času cítit jako nevinná oběť amorálního režimu a soudit ostatní? Těžko. Ale na druhé straně - znamená to, že si mám zakázat zaujmout k minulosti hodnotící postoj? Prostě žít s pocitem spoluviníka a nechat rozhořčení na ty mladší, kteří normalizaci v našem státě, v našich státech, nezažili, a tak se jí nemohli ani poskvrnit?
Havelkova inscenace tyto ani podobné otázky nikde výslovně neklade; vyplývají z toho, co ukazuje, předvádí. „Předvádí je tu asi nejvhodnější výraz - na scéně se totiž nic moc dramaticky nerozehrává, nad ničím se hlubokomyslně neuvažuje, nic sáhodlouze neanalyzuje, ba inscenátoři se ani nesnaží zesílit „naléhavost“ nějakou vynalézavou scénickou metaforou. Je to převážně jen de- filé výjevů; v rychlém tempu, bez oddechu, bez milosti. Jiří Havelka s ostatními tvůrci se při psaní inscenačního textu opírali o konkrétní příběhy ze svazků komunistické tajné policie (i když v jednotlivých postavách často kombinovali více zdrojů). Elity však nejsou žádné dramatizované výpisky z četby, ale rafinovaná a mimořádně dramaticky „hustá“ textová struktura, která je schopná, jako každá dobrá hra, „devastovat“ diváka několika způsoby zároveň: sevřít hrdlo, obrátit žaludek, vehnat slzy do očí.
I když inscenační text zavádí postavy do různých prostředí, na velké scéně činohry Slovenského národního divadla je pro ně vybudován jeden téměř neměnný prostor: Je to průřez interiérem činžákového bytu, zabírající celou šířku jeviště a od diváků oddělený plexisklem. Nahlížíme do obýváku a kuchyně zařízených tapetami a nábytkem někdy z konce šedesátých let; bez problémů si však představíme, že to, co se tam odehrává, může zasahovat i hluboko do let osmdesátých - vždyť generace dnešních sedmdesátníků a osmdesátníků v takových bytech s dobovým sektorovým nábytkem často žije dosud, a co teprve v roce 1989, kdy končí první část inscenace. Na to, abychom zaznamenali, že čas přeci jen plyne i postavám, stačí proměny různých znělek a reklam na obrazovce televize v obýváku.
Čí domácnost neměnný interiér bytu právě představuje, rozpoznáme až z rozhovoru postav, které v dané scéně vystupují; úplně nejčastěji však jde o takzvaný byt konspirační, tedy o prostor spravovaný tajnou policií. Estébáci se v něm v Havelkově inscenaci scházejí se svými ostřílenými donašeči, ale zatahují tam i ty, které chtějí přinutit ke spolupráci. Používají drsné a velmi přesně „na míru šité“ vydírání - ženě s těžce nemocným otcem dají najevo, že vytížený specialista si najde na jeho operaci čas jen na jejich pokyn; osobně nevydíratelného kněze, který přežil i mučení v komunistickém lágru padesátých let, zase „dostanou“ na hrozbu dehonestace jeho farnosti prozrazením morálního skandálu jeho podřízeného. Jakkoli dramatické a drsné však tyto scény jsou, mne mnohem víc konsternovaly výstupy, ve kterých se do služeb STB dávají lidé dobrovolně. Tak například student Andrej (postava inspirovaná Andrejem Babišem), který hned v první scéně, nazvané podle mezinárodní studentské organizace AIESEC, pojídá se svým řídícím důstojníkem (Emil Horváth) párky a ve familiární atmosféře věcně, ochotně a zcela nevzrušeně referuje o všech detailech kongresu, který v Československu spolupořádá. Na začátku jsme ještě na vahách, proč to vlastně dělá - nevypadá to, že by ho tajní vydírali, a politické přesvědčení se dá taky vyloučit, na kapitalisty nadává jen starý estébák. Chvíli si tedy můžeme namlouvat, že má za lubem nějaký plán, jak tajné doběhnout. Jen postupně se z rozhovoru vylupuje, že donášení prostě tento mladý muž považuje za součást cesty vzhůru, a tento krok ho očividně nezatěžuje víc, než zápočty a zkoušky a jiná úskalí, která musí na cestě k úspěchu a penězům překonat. Postava Andreje, podobně jako jiné v této inscenaci, se do příběhu o pár výstupů později vrátí; zatímco u postav obětí jsme svědky jejich postupného klesání pod hrubým estébáckým nátlakem, u Andreje je to naopak: nabývá na sebejistotě. Ve výstupu Verbovka už skončil vysokou školu a pracuje jako referent v podniku zahraničního obchodu. Zkoprnělým estébákům spatra vykládá o chybách v exportní politice socialistických podniků a přitom jaksi mimochodem denuncuje současné nadřízené. Nabídka převzít jejich místo je už jen logickým pokračováním rozhovoru. Příslušníci se začnou k někomu, kdo jim s takovou samozřejmostí načrtává svoji možnou výjimečnou užitečnost, chovat až servilně, omlouvají se za zdržování, okolkují se žádostí o podpis. Mladý ekonom to však bere úplně věcně a na závěr se jen zeptá: „To je všetko?“
Jakkoli jsou náplní jednotlivých scén děje mimořádně odporné, Havelkova inscenace nepostrádá i trpký humor založený na trapnosti, nevhodnosti či paradoxnosti dané situace vzhledem k odpuzujícímu kontextu, jehož si je divák vědom. Alojz (postava nepokrytě inspirovaná generálem STB Alojzem Lorencem) se nervózně připravuje na normalizační prověrku po roce 1968 a probírá s manželkou všechny možné „škraloupy“, o kterých by mohla být řeč: Bojí se nejen toho, že se bude mluvit o jeho bratrovi, vyškrtnutém ze strany, ale například i toho, že ve dnech vpádu „spřátelených armád“ byl na dovolené v Rumunsku. Manželka, která jinak zbabělý manželův postoj zcela podporuje, se udiveně ptá, co je na tom špatného. Obezřetný manžel ji však upozorní, že přece Rumuni byli jediní ze socialistických „přátel“, kteří odmítli přijet. „No, veď možno ešte prídu…“- uzavírá žena konverzaci. Bez patafyzické komiky není ani výstup Učenie sa přísahy, scéna zarámovaná biflováním úděsně úlisné přísahy příslušníka SNB. Pilným biflovačem je další odporný kariérista Juraj (inspirovaný pro změnu oligarchou a známým přítelem politiků Jurajem Širokým), jehož zkouší jeho matka jako malého chlapce před písemkou. Postupně se však do frází vplete rozhovor o synově norkovém kožichu, který matka dala do čistírny. Kariérista, jehož krysí úkol, na který se připravuje, ani v nejmenším nevyvádí z míry, vybuchne v hysterický záchvat potom, co matka opatrně naznačí, že se čištění tak úplně nepovedlo a na kožichu se udělaly lysiny. Z krátkého tragikomického výstupu se tak dozvídáme, že mladý dynamický „příslušník“ své nadprůměrné příjmy utrácí za „luxusní zboží“ podle vkusu starého buržoazního naboba.
Kromě tohoto typu slovně-situačního humoru inscenátoři používají i humor čistě mizanscénický. Záhy zjistíme, že v bytě se kromě jednajících postav nachází i někdo další - němý muž, který se zjevuje tu ve skříni, tu v poličce kuchyňské linky, občas dokonce vyjde ze zamaskovaného otvoru papundeklové panelákové stěny. Někdy v bytě změní nějakou maličkost, někdy se jen tiše dívá; postavy ho většinou vidí, jenže nevnímají, jako by byl neviditelný - čas od času některé ale jeho přítomnost najednou vyděsí; po opakovaném otevření je však skříň či police už prázdná.
Herci a herečky (osm pánů a dvě dámy) v Elitách podávají vzácně kompaktní a působivý výkon, zvláště v záporných rolích estébáků a agentů (část z nich přechází i mezi zápornými a kladnými charaktery). Nikdo z nich přehnaně nevyhrává dramatické detaily křiváka či zloducha; není tu vděčná role pro žádného ďábelsky přitažlivého, třeskutě inteligentního filosofa zla, za kterého by se možná rádi považovali marniví fízlové typu Alojze Lorence.
I když sám režisér v rozhovorech mluvil o důmyslnosti a nebezpečnosti estébáckých technik, pro mne Havelkova inscenace tyto „pseudoelity“ ukazuje valnou většinou jako spolek umolousaných, přízemních a psychicky jednoduchých pragmatiků s obzorem a touhami ukázkových maloměšťáků a se svědomím améby, zato však s rozbujelým uměním obhajovat mravně neobhájitelné. Této jejich stránce se věnuje druhá část, jakási coda inscenace (textově zabírající osminu hry). Kulisy dobového bytu padnou a plexisklo odráží světlo reflektorů a neonových trubic; jinak tvoří zařízení scény mikrofony na stojanech. Jsme v současnosti, na večírku high society, a naši aktéři v perfektně ušitých oblecích stojí sebevědomě rozkročeni v uvolněných postojích a nebojácně se dívají přímo do publika. Mladá investigativní žurnalistka v podání Táni Pauhofové se je snaží vyvést z míry nepříjemnými otázkami o spojení s komunistickou věrchuškou, o spolupráci s STB - odbydou ji se sebevědomým úsměvem: komunisti jsou v každé dnešní politické straně (abych vstoupil, napadlo moji matku; chtěla, abych se měl dobře), co se týče STB, byl jsem oběť, ne agent, všechno to štvaní je součást kampaně mých nepřátel a politických konkurentů… atak- dále - známe to všichni z denních zpráv. Opravdu mne však zamrazil (ne proto, že bych to netušila, spíš jsem si nikdy neuvědomila důsledky) rozhovor reportérky se soudkyní: „Prečo ste po revolúcii nereformovali justíciu a nevyhodili tých, ktorí odsudzovali íudí za to, že ušli na západ a potom si so súdruhmi rozdelili ich majetky?“ - „Lebo sa okamžite ozvali sudcovia, že keby sme vyhodili všetkých komunistov, tak bysme tým celkom zablokovali výkon práva a ohrozili celý chod štátu.“ Logické otázky, které z toho vyplývají, totiž zní: Jaké pokračovatele si tito „orli práva“ vychovali? Kdo jsou dnes lidé, kteří by měli představovat nezávislou spravedlnost, poslední pojistku proti návratu jakékoli diktatury?

Jiří Havelka a kolektiv: Elity (Minulosť je pred nami), dramaturgie Miriam Kičiňová a Daniel Majling, režie J. Havelka, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Tereza Kopecká, hudba Vladislav Šarišský odborná spolupráce Lubomír Morbacher, Jerguš Sivoš, Činohra Slovenského národného divadla, premiéry 1. a 2.4.2017

vyšlo v SADu 5/2017



[1]) Bulletin k inscenaci Elity, s. 25.