archiv II. > Archiv III. > Mezi divadlem a larpem (My se neznámě - městská instalace)
Lukáš Dubský

Mezi divadlem a larpem (My se neznámě - městská instalace)

Letošní velký projekt spolku Pomezí nazvaný My se neznáme nese podtitul Městská inscenace. Konceptem se autoři námětu a scénáře Lukáš Brychta, Pavel Gotthard a Tomáš Kopeček vydávají až na hranici mezi divadelním představením a larpem. Z pasivního diváka se zde stává spoluhráč, jeden z tvůrců, na jehož aktivitě závisí, kam bude příběh směřovat (byť základní mantinely jsou pochopitelně nastaveny).
Inscenace je zasazena na hranice pražských Vinohrad a Vršovic (především v okolí Francouzské ulice), jednotlivé scény se odehrávají jak pod širým nebem, tak v kavárnách, hospodách či barech. Umně je využit genius loci setmělých pražských ulic, zároveň je přitom do hry zapojen i okolní život; člověk vnímá projíždějící tramvaje, cítí rozpaky před náhodnými kolemjdoucími a lépe tak nasává atmosféru příběhu.
Pod titulem My se neznáme se skrývají hned tři příběhy, které se nijak neprotínají, a tak je možné přijít i vícekrát a zkusit si jinou dějovou linku. Divácký zážitek je silně individuální, každý si jednotlivé lokace prochází sám dle připraveného manuálu. Během tři a půl hodiny trvající „procházky“ vás čekají tři typy situací. Jsou to setkání s postavami (ať už herci nebo spoluhráči), zkoumání připravených materiálů a poslech audionahrávek.
Sraz účastníků je zhruba půl hodiny před začátkem samotné hry: každý dostane knížku, která ukrývá návod, jež ho má provést celým večerem. Kromě základních instrukcí obsahuje stručný popis role, kterou bude představovat, a vztahů k osobám, jež během hry potká. Přiloženy jsou mapky, které určují místa jednotlivých scén, a časový harmonogram, v kolik kde je nutné být. Hned na začátku jsme poučeni, abychom nelistovali dopředu a přečetli si vždy jen informace k nejbližší „scéně“. Časy (zvlášť pokud se jedná o setkání) je žádoucí dodržovat přesně na minutu. Přesuny mezi lokacemi byly většinou krátké, maximálně pětiminutové, zastavení obvykle trvala kolem deseti minut. Časově to vycházelo tak, že nebylo potřeba nikde příliš dlouho čekat na další schůzku, zároveň ale člověk nemusel „sprintovat“ a mohl si užít atmosféru. /…/

celý text najdete v čísle