archiv II. > Archiv III. > Big Brother (Pravda, láska a ty druhé - 3/6)
Tomáš Dianiška

Big Brother (Pravda, láska a ty druhé - 3/6)

Mistr: Takže Vendy, Kamil, jedna, jedna. Vyřazovací semifinále rozhodne Eva. Evo pojď prosím k tabuli a věnuj vyhazováčka jednomu ze svých soupeřů.
Eva: Je to těžké rozhodování. Kamila pravda nemůžu vystát, na druhou stranu Vendy upřímně nenávidím. Nejradši bych nominovala oba, ale to asi nejde, co?
Mistr: Máš pravdu, nejde. Vilu musí dnes večer opustit jenom jeden z vás. A stejně tak jenom jeden z vás může zvítězit a získat exkluzivní smlouvu na roční působení na pozici moderátora pořadu Mladý modelář. Tak si to, Evo, dobře rozmysli.
Eva: Chápu. Jak říká můj vnitřní Paulo Coelho: Evo když nedokážeš říct nic hezkého, řekni něco ošklivého. Takže, jako jediná tady uklízím. A jediná špína, co uklidit nejde, jsou tady ti dva. Cítím se jak zoufalá matka, co se nedokáže rozhodnout, které z dvojčat vložit do baby-boxu, protože obě se tam žel nevejdou.
Představa, že tady budu trčet ještě týden s kýmkoli z nich, je tak děsivá, že nominuju sebe. Chci odsud pryč. Hned!
Mistr: Jejda. Popravdě, na takovouhle situaci tvůrci pravidel nemysleli. Zakázáno to není, tak teď přesně nevím, co dělat… Kdo poslední řekne slovo nenávist, prohrál.
Vendy: Nenávist!
Eva: Nenávist!
Kamil: Nenávist! To není fér!
Mistr: Kamile, velký bratr promluvil. S nenávistí jsi na tom bídně a to znamená jediné. Končíš. Chceš ještě něco říct předtím, než se vrátíš do reálného světa?
Kamil: Opravdu nerad přemýšlím předtím, než něco řeknu. Jsem rád překvapován, ostatně jako všichni kolem mě, tím, co mi vyjde z pusy. Takže, moje poslední slova jsou: Rrrrrrrrryyybaaaa… No vidíte, to jsem opravdu nečekal. Myslel jsem spíš, že řeknu něco ve stylu: Není pravda, že jsem na tom s nenávistí bídně. Nejde o to nenávidět někoho víc, někoho míň. Jde o to nenávidět všechny stejně rovnoměrně.  
Mistr: Řekls to krásně, Kamile. Taky tě nenávidím. Vem si svůj kufřík a vyjdi ven. Otevři bránu zapomnění a opusť vilu lásky.
Kamil: (dojatě) Ještě vteřinku posedím… Jako bych si vlastně nikdy nevšiml, jaké má ten dům stěny, jaké má stropy a teď je hltám očima, dívám se na ně s takovou něhou a láskou… Ach Bože, Mistře…  Drahá, stará, krásná vila…! Můj život, moje mládí, moje štěstí… Sbohem! Už nikdy neuvidím ty stěny, to okno… Tímhle pokojem jsem se na Hod boží procházel nahatý a plival do hrníčků, když všichni spali…
Vendy: (dojatě) Ach Bože, Kamile…! Nenávidím tě, ty hajzle.
Kamil: Milí nepřátelé, milí, drazí nepřátelé! Opouštěje navždy tento dům, nemohu v sobě potlačit, nemohu se zdržet, abych nevyslovil na rozloučenou ty city, které naplňují v těchto chvílích mou bytost až po okraj…
Eva: Padej, kreténe!
Kamil: Díky bohu, zdar. /…/

celou hru najdete v čísle