archiv II. > Archiv III. > Moc a pakt s ďáblem
Mahathir Cornelius

Moc a pakt s ďáblem

Vážené dámy, vážení pánové, párkrát se mi v dětství stalo, že jsem svého dědečka rozčílil nadmíru a on pak ve vzteku – to byla náhražka výprasku – prohlásil, že jsem nula. Už v juniorském věku mně to přišlo divné. Vždyť o těch, kteří jsou hodně dobří, se povídá, že jsou jedničky; a mezi nulou a jedničkou je rozdíl nepatrný.
Abychom měli šanci stát se jedničkou, potřebujeme nutně společnost, která nám to postavení uzná. Sami můžeme být úplní Supermani a Einsteinové v jednom, a na pozici jedničky se nevyšvihneme. Možná proto měl Bůh potřebu stvořit člověka: bez něj se sám cítil jako nula… I tohle mě napadlo brzy, na gymnasiu. Učili nás tehdy, že podle subjektivního idealismu existuje vnější svět jen v našich představách. Musel jsem si koupit křečka, abych se zbavil pocitu totální osamělosti, který mě při myšlence na subjektivní idealismus přepadával.
Dneska jste mými křečky vy.
/…/

celý text najdete v čísle