Jakub Škorpil

Buňka veškerenstva

O něco uzavřenějším dojmem působí jiná inscenace stejného tvůrčího kolektivu - Pár vzkazů veškerenstvu, jejímž podkladem je stejnojmenný text Wolframa Lotze. Úmyslně píšu podkladem, protože Horák s Pěchoučkem využívají stejný dramaturgický princip jako v případě Buňky; také tato inscenace spíše jen „reaguje na motivy“ předlohy. Lotzovy texty, psané napůl vážně, napůl ironicky, jako typická „postdramata“, jsou na první pohled přetržité, plné odboček, vracejících se motivů a nejrůznějších autorských schválností[1]). Ve skutečnosti však jde o dosti pečlivě, jakkoli třeba nekauzálně a netradičně, konstruovaná dramata, v nichž se celek kolážovitě skládá ze zdánlivě nahodilých součástí a působí spíše atmosférou, či základním pocitem než jasným sdělením.
Pár vzkazů veškerenstvu rámuje Lotz neumělou vánoční hrou v podání dětí z onkologického oddělení, do které se vlamují příběhy dvou mužů, kteří nejprve zjistí, že jsou postavami v divadelní hře a pak začnou intenzivně toužit po dítěti.[2]) Doplňuje je krutá historie svobodného pána Albertse, jenž ztratil při tragické nehodě dceru či ústřední motiv podivné reality show, kam si dosti tyranský moderátor, označený Lotzem jako Vedoucí vývoje, zve nejrůznější lůzry, aby veškerenstvu (rozuměj do vesmíru) poslali svůj krátký vzkaz. To vše se skládá v neutěšený pocit zmaru, ve smutnou symfonii směšných tónů.
Horák s Pěchoučkem se zcela zbavují původního autorova rámce, dvojici mužů čekajících na dítě i pana Albertse obsazují ženami, text výrazně krátí a navíc jednotlivým postavám prohazují repliky. V jejich podání je ústřední figurou Eva Hacurová, která kromě jiných rolí zastupuje (nevysloveně) snad právě ono vytoužené dítě. Je na scéně už při příchodu diváků a zůstává zde i na konci představení, čímž dění dává nový, jen o trochu optimističtější - přesněji však asi jinak smutný - nádech. Lidské pachtění po ukotvení se v čase, ať už jako rodič, budovatel domova či alespoň jako autor jednoho ze vzkazů veškerenstvu, je tak ukázáno jako opakující se marná činnost, jíž se ovšem člověk nedokáže zříci. Je v tom asi tolik naděje pro lidstvo a život obecně jako v sisyfovském podobenství.
Pokud by se o Buňce číslo dalo prohlásit, že byla vnitřně organizována a tažena především řečí a dynamikou záplavy slov, přičemž jinak zůstávala v převážně jednom scénograficko-inscenačním gestu, kde vše „táhly“ její tři protagonistky, v Pár vzkazech veškerenstvu je situace opačná. Scénografie se tu proměňuje a herci - přestože jsou to oni, kdo scénu utvářejí a manipulují s jejími stavebními prvky - jsou upozaděni. Tento pocit podporuje i zdvojení až ztrojení většiny rolí.
Při příchodu do sálu vidíme Evu Hacurovou v růžových pytlovitých šatech, jak zamyšleně posedává na jednom z mnoha nahodile poházených barevných trámů,[3]) jejichž prostřednictvím budou herci proměňovat scénu. Nejprve s nimi manipulují Marta Vítů a Dana Poláková během úvodního dialogu (tak jako u většiny ostatních akcí z počátku představení němě přihlíží Hacurová). To ony nahrazují Lotzovu mužskou dvojici: přijdou na střed jeviště (tentokrát se hraje v tradičním uspořádání sálu) skoro jako kdyby si hledaly značky, chytí se za ruce a velmi nesměle a úmyslně naivisticky začínají recitovat: „Bylo jednou jedno místo, byl jednou jeden dům…“ A právě ten dům, nejspíš pro dítě, jež jediné dá jejich čekání smysl, se nakonec rozhodnou postavit. Domlouvají se, který z trámů na co použít (rozuměj na jaký pokojíček), a přitom je vytahují z hromady jako při dětské hře mikádo. Nevzniká samozřejmě opravdová konstrukce, ale „jen“ dvě za sebou postavené nevysoké zídky z barevně sladěných trámů. Během stavby vpadne na jeviště zoufalá paní Albertsová v podání Nátálie Drabiščákové se slovy „Musím vyprávět příběh!“, načež líčí tragické okolnosti smrti své dcerky Hildy. Během řeči se rozpláče a zhroutí na trám, který zrovna přenáší Vítů s Polákovou. Obě „povolí“, nasadí ne
zúčastněné a trochu i smířeně otrávené výrazy a počkají, než se paní Albertsová vyvzlyká. Podobně relativizován tu bude každý upřímný cit, což ale neznamená, že by inscenace hrála jen cynickou notu. Smutek, tragédie a prohra, stejně jako jejich relativnost a trochu i směšnost, jsou dvěma stranami jedné mince.
K sarkasmu se ovšem vše začne překlápět poté, co se zpoza zídky z trámů vynoří Vedoucí vývoje v podání Ivana Luptáka a cílenou manýrou otravného sebejistého baviče a uzurpátorského moderátora ovládne scénu. Vysílání poselství má předpoklady být vznešeným činem, ale ve skutečnosti slouží především k buzeraci a ponižování účastníků. V inscenaci je to podtrženo hned akcí s prvním z nich, postavou zvanou Tlustá, do jejíhož obludného vycpaného kostýmu Lupták s thymolinovým úsměvem násilím navlékne Evu Hacurovou. A jak neurvale jí přidělil roli, stejně drsně ji nešťastné ženě odejme, když se ukáže být pro vysílání nepotřebnou. Není totiž dostatečně slavná: objevila se sice ve známé televizní talkshow, ale nakonec byla vystřižena. Lupták bleskově střídá pózu relaxovaného „frikulína“ s hesly jako „Hlavně žádnou prázdnotu!“ se záchvaty vzteku a agrese. Nejkrutější žert si ovšem nechává pro paní Albert- sovou, když jí zdánlivě přivede ztracenou a oplakanou dcerku Hildu a pak jejich dojemné shledání utne slovy „To se tady jenom tak ukázalo, aby tady bylo něco, co přináší naději. /…/ Ale když je někdo mrtvý, tak je pryč a už se nemůže vrátit.“
Lupták dominuje, dokud se mu konečně někdo nepostaví. Pozvat si do show Heinricha Kleista nebyl prostě dobrý nápad. Slavný dramatik v podání Jiřího Knihy je vyrovnaný (ale také dosti samolibý) stoik, který dokáže „číst hru“ a umí se vzepřít. Prostě odmítne něco někam říkat, protože požadované jedno slovo je málo, a ostatní nabádá, aby jednoduše odmítli poslušnost. Je Vedoucímu vývoje rovnocenným partnerem, dost ho tím vyvádí z míry a nakonec se s ním i - tak trochu klukovsky - porve. S Kleistem je také spojena další významná přestavba scény: Kniha spolu s Vítů a Polákovou postaví z několika trámů mohutné týpí. S tím přicházejí změna v náladě i ve směřování inscenace a také nejvýraznější zásahy do Lotzovy předlohy. Do popředí se totiž v závěru dostává Eva Hacurová, neboli ono - jak si je pro tyto účely dovolím nazvat - věčné dítě. Nejprve přebírá repliky Vedoucího vývoje, načež je vyzvána, zda by sama nechtěla něco vzkázat veškerenstvu. To ji zprvu uvede do rozpaků, pak ale vystačí se slovem „Zábava.“ Následně (stále slovy Vedoucího vývoje) definitivně odmítne dát Lumovi a Purlovi Schweitzkemu jejich vytouženého (či spíše „vyčekaného“) potomka: „Já jsem si to všechno tady přece nevymyslela. Já si vás nevymyslela! Jsem tu jenom proto, abych tomu všemu dodala nějakou strukturu!“. Hned poté převezme Lumovu repliku a vyzná se z touhy po dítěti, které ovšem v tomto monologu není už jen objektem rodičovské touhy po realizaci, ale pomyslnou zárukou řádu: „Bylo by tady a já bych tady byla pro něj a kolem nás by se vynořil takovej malej zlatej stan. Malej zlatej stan, kterej by nás chránil před nesmyslností světa.“[4] Jenže žádné dítě nedostane, a tak zůstane jedinou útěchou, že vesmír (čili veškerenstvo) se rozpíná „až do naprostý věčnosti“. Což znamená, že „všechno, co tu je, se od nás zas a znova vzdaluje a že od nás všechno letí pryč“. Během monologu se herečka maskuje indiánskými válečnými barvami, bere si bohatou čelenku s peřím a nakonec usedá se zkříženýma nohama v teď již dokončeném týpí. V tomto okamžiku tvoří Horák s Pěchoučkem jeden z nejhezčích jevištních obrazů inscenace, který opět dokazuje jak skvěle (a s relativně skromnými prostředky) umějí využít velké plochy jeviště Studia Hrdinů: vlevo sedí v týpí indiánka Hacurová a odříkává zdánlivě náhodně vybrané střípky z Lotzových poznámek pod čarou, uprostřed scény se rvou Lupták s Knihou a vpravo - blíže horizontu - stojí u červené motorky Polákova s Vítů a podávají si cigaretu. Díky svícení se zároveň na zadní stěny promítají zvětšené stíny jak sedící Hacurové, tak motorky a obou matek. Je to moment s kvalitami výtvarného díla, nekonkrétní, ale plný konotací, provokující fantazii i cit.
Závěrečná slova inscenace patří Sáře Arnsteinové. Ta stála doposud spíše stranou dění a objevila se pouze v kratičkých výstupech jako ne/mrtvá dcera Hilda. Teď prostě a civilně, ztišeně po všech těch předchozích vášních, citech a agresích, odříkává závěrečnou Lotzovu scénickou poznámku, která začíná slovy „Někde jinde, už ne v divadle.“ Popisuje velmi obyčejný idylický den a končí slovy „Teď tu ležím pod tímhle nebem. Počasí je vlastně moc fajn.“ Nesděluje nic zvláštního, chybí jediný odkaz ke zbytku děje a dokonce zde chybí i (tradiční) Lotzovy schválnosti.[5]/ Je to harmonizující coda prostá vší ironie, přičemž zároveň skutečnost, že ji tvůrci přidělují právě herečce, která dříve hrála Hildu, jen znovu posiluje průběžný motiv dítěte (či ono dětského v nás) jakožto garanta řádu a harmonie.
Pár vzkazů veškerenstvu je ve srovnání s Buňkou číslo „větší plátno“ a to jak scéno- graficky, tak co do výrazu. Obojí je zde propracovanější a barvitější. Pokud bych si mohl pomoci příměrem k výtvarnému umění, pak bych Pár vzkazů… přirovnal ke konceptuálnímu tvaru: jeho autoři mají dění více v rukou (tedy méně spoléhají na momentální formu protagonistů), vytvářejí pevnější výtvarný i tematický rámec. Pro obě inscenace však platí, že jsou především polem hry, otevřenou možností, která se ve větší či menší míře dotváří před očima diváků.

Wolfram Lotz: Pár vzkazů veškerenstvu, překlad Michal Kotrouš, režie Jan Horák a Michal Pěchouček, dramaturgie J.Horák, výprava M.Pěchouček, kostýmy Ondřej Kinský, hudba Dominik Gajarský, Studio Hrdinů, premiéra 25.6.2017

vyšlo v SADu 6/2017



[1]) Zde například „bobtnají“ poznámky pod čarou, které seřazeny za sebou (jak to u Hrdinů činí v programu) vytvářejí vlastně svébytný text

[2]) Svým setrváním ve hře a ptaním se po jejím smyslu snadno připomenou Estragona a Vladimíra z Be- ckettova Čekání na Godota.

[3]) Předpokládám, že jde o částečnou inspiraci Lotzem, který dialogu Luma a Purla Schweitzkeho, tedy oněch dvou ztracených existencí toužících po dítěti, předepisuje na „jinak prázdnou“ scénu „hromadu chrastí.

[4]) Sluší se dodat, že stan, ovšem zelený a ryze tábornický, stojí na jevišti od počátku a právě z něj na scénu a do děje vstupuje Kleist

[5]) Pokud za ní samozřejmě nepovažujeme fakt, že v textu má tento výstup název Aporie (Slepá ulička), což můžeme chápat i jako odkaz k Zenónovým paradoxům: pak se náhle souvislost se zbytkem textu pojednávajícím o osudu, nekonečnu a veškerenstvu objevuje. O tom však divák nemá ani tušení.