Martina Ulmanová

Frljićův teror nevkusem

Pro Wiener Festwochen je zřejmě věcí prestiže, aby část představených inscenací festival spoluprodukoval, a jeho návštěvníci tak viděli světové premiéry. Z devíti představení, které jsem v rámci letošního ročníku zhlédla, byly takové případy hned čtyři: Città del Vaticano Falka Richtera, Zdánlivý život Kornéla Mundruczó, Solaris Andrija Žoldaka, a konečně Naše násilí a vaše násilí chorvatského režiséra s bosenskými kořeny Olivera Frljiće. Riziko takového postupu je ovšem nabíledni: Festival kupuje „zajíce v pytli“, o kterém sice může mít určitou představu podle složení tvůrčího týmu a koncepce kusu, opravdové kvality či nekvality se však ukážou až tváří v tvář premiérovému publiku. Zmíněné čtyři premiéry dopadly v tomto smyslu „fiftyfifty“ – Richterova i Mundruczóova inscenace byly úspěchem, Žoldakova a Frljićova se nepovedly. Mezi nepovedeností Žoldakova Solarisu a Frljićova výtvoru byl však propastný rozdíl: Zatímco první byl jen sterilní, zmatečná nuda, druhý snad ani neměl parametry profesionálního divadelního výkonu.
Dramaturgii Festwochen však nelze vinit z toho, že by poskytla prostor nějaké neověřené režisérské nule. Frljić, známý provokativními inscenacemi politického divadla, na Festwochen hostoval už v letech 2010 a 2013. Obě díla se týkala války v bývalé Jugoslávii a jejích následků, dopadajících obzvlášť na dnešní mladou generaci, a vzhledem k letošnímu angažmá je vedení festivalu zřejmě pokládalo za umělecký úspěch. Po letošku si však asi s pozvánkami pro Frljiće dá přestávku, kritický ohlas na Naše násilí a vaše násilí, minimálně u německy píšících recenzentů, se totiž vzácně shoduje. V rozhodném odmítnutí.
Devět Frljićových herců se nám v hodinu a půl trvající inscenaci předvádí v zásadě ve dvou druzích kostýmů: Tím prvním je jasně oranžová kombinéza, známý „stejnokroj“ ubohých obětí popravených hrdlořezy tzv. Islámského státu, druhým je nahota, „oblečená“ jen do arabského písma, kterým jsou těla herců pomalována. Účinkující nám na začátku, poskakujíce v rytmu ohlušující hudby, násilně žoviálním tónem předkládají jakési rychlé „vizitky“ – od každého se dozvíme, odkud pochází a jak se dostal k účinkování v inscenaci. Jeden o sobě říká, že je z Tripolisu, další je prý Syřan, „pracující pro organizaci Are You Syrious?“, další je žena, která má na hlavě šátek a tvrdí, že se narodila imigrantům z Íránu, jedna je z Náhorního Karabachu, jiný údajně holandský žid. Podle jmen v programu se však zdá, že tyto identity jsou vesměs vymyšlené: až na jedno, možná dvě jsou všechna ryze srbochorvatská, i se slovanskými křestními jmény. Jedna z žen navíc při představování vesele zahlaholila, že se do inscenace dostala potom, co se s režisérem náhodně vyspala – což se dá přejít jako nejapný vtip, jako pravdivé přiznání je to snad moc i na skandalistu Frljiće (i když, ve světle dále viděného, kdo ví…). Následuje řetěz scén, které celkem vyčerpávajícím způsobem charakterizuje už titul inscenace. Stačí, když si doplníme jména příslušných subjektů, tedy Naše násilí a vaše násilí rozšíříme na Naše (imigrantské, muslimské) násilí a vaše násilí (blahobytných Evropanů), přičemž to druhé je podle inscenátorů jasnou příčinou prvního.
Po úvodním představovacím extempore se účinkující kombinéz rychle zbavují a v různě složených skupinkách – žena s mužem, žena s ženou, muž s mužem či trojka – se vášnivě laskají a přitom si výmluvně rozmazávají arabský text po nahých tělech (poselství pro „natvrdlé“: jazyk lásky smazává rozdíly jazyků a kultur). Potom se od skupiny odděluje dívka (také nahá) s hidžábem a dochází k prvnímu ze dvou perverzních vrcholů představení: Za zvuků idylické koledy Tichá noc pokročí na proscénium a pomalu vytáhne rakouskou vlajku – z přirození. Já jsem si ze čtvrté řady chvíli snažila namlouvat, že jsem si nevšimla nějakého pouzdra, umně přilepeného na nahém těle; polovina naší čtyřčlenné výpravy, která akci pozorovala přímo z první řady, i recenze ostatních kritiků mne však ujistily, že se žádný umný trik nekonal. Jak se suchým sarkasmem konstatoval Ronald Pohl z intelektuálního listu Der Standard: „každopádně teď už víme, co všechno se může skrývat v chorvatské herečce“.
Výstup měl podle mne parametry pornografie, protože zapojení nahoty a pohlavního orgánu nepřinášelo ani estetický, ani intelektuální požitek. Poselství scény je zmatečné: chce se říct, že muslimská imigrantka má svou novou vlast v p..i, tedy že na ni kašle? Proč postava vlajku ale potom opatrně narovnává, připevňuje na ráhno, které se snese z provaziště, a očima (Tichá noc stále zní) dojatě sleduje její stoupání vzhůru? Anebo má být scéna chápána veskrze kladně, ve smyslu, že hlouběji už nová vlast v dívce ani být uložena nemůže…?
„Stille Nacht” vystřídá zpěv muezzina, herci se opět oblečou do kombinéz, jeden z nich ostatním nasadí na hlavu černé pytle a spoutá jim ruce. Potom všichni v řadě za sebou tancují za zvuků skladby Cheek to cheek („Heaven, I’m in Heaven…“), a bosýma nohama se snaží stepovat jako Fred Astaire. Končí však v kleče a na pozadí pokračující optimistické písně si ten, co v této scéně hraje roli mučitele, vytáhne jednoho z nich na proscénium, tam ho s rukama svázanýma za zády nechá ještě chvíli stepovat a potom ho zastřelí. Vzápětí vyzve auditorium, aby drželo minutu ticha za oběti atentátů v Paříži a Bruselu. Když minuta uplyne, poprosí, aby se držela ještě jedna – tentokrát za čtyři milióny lidí, „které jsme my, Evropané, zabili v Sýrii a Afghánistánu“.
Střelec pokládá před mrtvého bubínek a ze zadní části scény vleče po kolenou dalšího – mrtvý udeří do bubínku, kat přikládá oběti na hrdlo nůž, a pomalu ji pokládá na zem. Tato scéna se nezměněna opakuje se všemi aktéry, popravčí má při ní pohled výhružně zabodnutý do diváků. Posloucháme, že náš „zločin tkví jen v tom, že jsme Evropané“, že náš blahobyt pochází z bolesti jiných. Že vysáváme bývalé kolonie… Zastřelený ze země upozorňuje, že mír nenastane, dokud nezemřou dva miliony Evropanů. Označuje Evropu za „slepého tažného koně kapitalismu“ a vmetá nám do tváře, že se „stydí za národy Evropy“. Mrtvoly leží přikryté plachtami, na jevišti se mlčí a z reproduktoru se line přednáška o našich vinách. „Zatímco vy tu sledujete tohle divadlo, nějaký ubožák se prodírá k vám do Evropy. Syrská ropa lehko proudí přes hranice, ale Syřané ne.“ Zatím na scénu vtrhnou v rytmu jakéhosi ryčného popu tři ženy s vlajkami Evropské unie v rukou, do rytmu jedna druhou podřezává, házejí do publika černé balónky a vystřelují směrem k nám konfety. Křičí „I love you“ a ukazují nám vztyčené prostředníčky, načež z nich skládají kříže a svastiky. Výstup ukončí přinesený stůl, za který usednou tři postavy; čtvrtému skasají kombinézu k pasu, takže u stolu sedí spoutaný a do půli těla nahý. Ptají se ho, jakým světovým jazykem mluví. Když vysvitne, že žádným, dostane otázku, co chce dělat v Evropě. Chtějí, aby se přiznal, že je terorista. Svazují mu ruce, lijí mu, roztřesenému, jakousi žlutou tekutinu do úst. „Piješ? Pijme na čtyři milióny Arabů, které jsme až dodnes pobili… – Jak to, že piješ? Jsi muslim!“ On se brání, pláče. Vytahují uzenou prasečí hlavu, nutí ho jíst, on pláče a zvrací. Nato se jeden z mučitelů ptá publika, jestli má na zajatého nějaké otázky. Přichází postava s trnovou korunou, trhá oběti mučení pouta a odnáší ji v náručí. Postavy za stolem uštěpačně zmíní dopis Alvise Hermanise vedení Thalia Theater: „Utekl z Hamburku do Paříže, a stejně tomu neutekl!“
K této poznámce o mezinárodně uznávaném lotyšském režisérovi je třeba asi širší vysvětlení: Koncem roku 2015 odřekl Hermanis na poslední chvíli v hamburském divadle Thalia Theater práci na inscenaci Rusko. Finále (Russland. Endspiele). Vedení divadla oznámilo, že režisér tak učinil na protest proti angažmá souboru ve prospěch uprchlíků. Hermanis ho prý považuje za falešné a nechce s ním být spojován. Otevření hranic uprchlíkům pokládá za extrémně nebezpečné pro celou Evropu, protože s nimi přicházejí i teroristé. „Nikdy jsme nepovažovali za možné, že humanitární činy ve prospěch těch, co potřebují pomoc, mohou vést k vypovězení spolupráce,“ řekl intendant divadla Joachim Lux. „Kromě toho chápu divadlo Thalia jako místo otevřené politické diskuse a v početných debatách dávám prostor největšímu možnému spektru politických názorů.[1]) Na veřejné stanovisko vedení Thalia Theater odpověděl rozhořčený Hermanis listem, který poskytl portálu nachtkritik.de. Upozorňuje, že jeho slova, která vedení divadla citovalo, byla vytržena z kontextu osobního dopisu, který divadlu poslal. Celá věc v jeho podání vypadá poněkud složitěji: Hermanis prý spolupráci s divadlem ukončil proto, že absolutně nerespektovalo jeho postoj.
„Víme, že sama německá vláda po pařížské tragédii změnila utečeneckou politiku. Takže cenou za to, aby konečně uznala, že existuje spojení mezi imigrantskou politikou a terorismem, byla smrt 132 mladých lidí. Je opravdu v Německu stále tabu spojovat otázky imigrace a terorismu? Po rozhovoru s lidmi z Thalia Theater jsem pochopil, že nejsou otevřeni jiným postojům. Pokládají své divadlo za jakési centrum pro vítání imigrantů. Ano, na tom se nechci podílet. Mohu si dovolit udělat vlastní rozhodnutí a mít svůj vlastní názor? Co se stalo s demokracií?“
Frljić má, co se týče tohoto výdobytku svobodné společnosti, až strašidelně jasno – násilí, které na nás „páchají“ evropské demokratické vlády, je stejně kruté jako násilí náboženských fanatiků: V závěru rozhovoru, který pro program Wiener Festwochen vedl režisér sám se sebou, čteme, že „Evropa žádnou deklarací neodsoudila zločin, který je vlastní evropskému hospodářskému systému – produkci společenské nerovnosti. Evropa je rozrušená teroristickými útoky na svém vlastním území, ale ne terorem, který je normován a normalizován evropským hospodářstvím. Je větším zločinem někoho roztrhat bombou na kousky, anebo ho pomalu, den za dnem, zabíjet strukturálním násilím?“
Vraťme se však ještě do hlediště vídeňského Schauspielhausu, abychom si „vychutnali“ slíbený druhý perverzní vrchol večera. Ústředním prvkem scény je od začátku asi dva a půl metru vysoká, téměř přes celou šířku jeviště dlouhá stěna, tvořená množstvím tmavě zelených naftových kanystrů. Z té se teď spouští muž s trnovou korunou a bederní rouškou z rakouské vlajky. Potom před konstrukcí rozpřáhne ruce – a stěna se s ohlušujícím rachotem řítí k zemi, zůstává jen část, vyskládaná do tvaru kříže. Na mřížové konstrukci, která kanystry držela, visí jako vězni v kleci herci v oranžových kombinézách a pozorují postavu Krista, jak jde pomalu k dívce v šátku, stojící v popředí. Líbá ji na tvář, potom jí strhne šátek a něžnost se rychle mění v pohyby až zvířecí, vlastně ji znásilňuje jazykem, a přitom škrtí. Svléká jí kalhoty, položí ji na břicho a zezadu se na ni přitiskne. Markýruje (tedy, aspoň doufám…) soulož, nakonec se jejím šátkem utře. Za vlasy ji vytáhne zpátky na nohy a ona ho začne zoufale, zběsile líbat (obraz násilné konverze?). Poté si Kristus vyleze na vrcholek kanystrového kříže a spokojeně pozoruje svoje „dílo“. A dívka, zase už v šátku, na proscéniu varuje, že, jak praví Bible, „budou poslední první“.
Kalkul Olivera Frljiće byl celkem logický: Jestli si někdo nechá nadávat, vyhrožovat a předhazovat nejrůznější obvinění, a ještě za to dobrovolně zaplatí, je to evropský liberální intelektuál, který tvoří páteř vídeňského festivalového publika. Pro samou práci s vymýšlením těch nejdrzejších provokací však jaksi pozapomněl na to, co tento hypertolerantní divák absolutně neodpouští: špatné umění. Klišé, frázi, kýč. Vulgární doslovnost. To se pak kýžený otřes publika šmahem změní ve svůj opak – výsměch. Hurónský řev, který se z našeho auta ozýval, když jsme si na zpáteční cestě do Bratislavy parodicky přehrávali scény z představení, byl toho výřečným důkazem.

Oliver Frljić: Naše násilí a vaše násilí (Naše nasilje i vaše nasilje), text a režie O.Frljić, dramaturgie Marin Blažević, kostýmy Sandra Dekanić, scéna Igor Pauška, koprodukce Wiener Festwochen, Slovensko mladinsko gledališče Ljubljana, Zürcher Theater Spektakel, Kunstfest Wimar, Hrvatsko narodno kazalište Ivana pl. Zajca Rijeka, premiéra 29.5.2016

vyšlo v SADu 4/2016



[1]) Blíže na internetovém portálu Spiegel online, článek Thalia Theater: Lettischer Regisseur sagt Gastspiel aus Protest gegen Flüchtlingshilfe ab. Vloženo 7. 12. 2015.