home > Průvodce inteligentního čtenáře SADu po festivalu Divadelní svět Brno 2018 > Čech na Divokém západě (zábava ve městě mrtvých)
Karel Král

Čech na Divokém západě (zábava ve městě mrtvých)

Někdy v 80. letech navštívil komunisty z Čech vyštípaný Pavel Landovský poprvé USA a na Hlasu Ameriky s ním udělali rozhovor. Reportéra, který se ho zeptal, co Spojeným státům říká, poněkud vyvedl z míry. Místo očekávaného chvalozpěvu prohlásil, že - jak zjistil - Ameriku už znal, a to díky Franzi Kafkovi a Raymondu Chandlerovi. Vzpomněl jsem si na to při představení nejnovější inscenace Divadla bratří Formanů Deadtown. Kafka líčí příběh Středoevropana, ztraceného v cizím světě za velkou louží a Chandlerův detektiv Marlowe je z rodu rytířů bez bázně a hany, kteří se hojně vyskytují ve westernech (jen se změnil z lyrického hrdiny na skeptického ironika). Landovského výrok se mi ale vybavil ještě z jiného důvodu. Při představení jsem si totiž uvědomil, že se naše životní vzpomínky skládají nejen z vlastních zážitků, nýbrž i ze zážitků, které nám poskytuje literatura, divadlo, hudba… Právě optikou všech, i uměním zprostředkovaných zkušeností se díváme, podle nich chápeme a soudíme. Čím bohatší jsou ony zkušenosti, tím víc jsme v obraze, současně je ten obraz stále složitěji strukturovaný, stále méně přehledný.

■ Ještě než Deadtown (v podtitulu označený za Forman Brothers’ Wild West Show) začne, vyjde před vchod Petr Forman a - dle tradice Divadla bratří Formanů - osloví publikum čekající na vpuštění. Tentokrát je sám, bez bratra, obličej sinalý bílým líčením, a na něm výraz neveselý, chmurný. Hlasem, který je i díky megafonu dutý, záhrobní, prohlásí, že to, co uvidíme, nebude tak dobré jako Obludárium: „pohřbívá Deadtown dřív než začal. Divák spíš rozladěn než naladěn vstupuje do dřevěného baráku-stanu, připomínajícího „budovu“ Boudy, jen o dost většího a striktně rozděleného na jeviště a hlediště. Je to trochu cirkus a víc saloon. Na scéně je v přízemí bar, vzadu vchod s lítacími dveřmi, schody do patra a tam pokojíčky, z nichž prostřední, nad vchodem, slouží za orchestřiště pětičlenné kapele. Stejné průčelí jsem viděl i v jednom westernovém městečku a právě v duchu zábavy, kterou bych v podobném „skanzenu očekával, se i začíná.
Patřičně lesklé, pestré a vlezlé jsou kostýmy, melodie i tanečky. Zároveň se objevují různé podivnosti. Asi proto, že se - slovy kouzelníka, tedy Petra Formana - nacházíme v magickém světě. Na důkaz svých slov smekne cylindr a z něj místo živých králíků vyčaruje koně, přesněji, neboť cylindr je projektor, animovanou siluetu koníka, který pádí všude, kam světlo z cylindru dopadne.[1]) Zatímco se mluví o světě, kde se můžeme kdykoliv vydat kamkoliv se nám zachce, projíždějí přes scénu na širokých skejtech kovbojové a indiáni. Vypadají jako zvětšené cínové či plastové figurky. K tomu zní uvítací píseň, z jejíhož textu jsem pochytil (ne zcela bylo rozumět), že historie, kterou uvidíme a která bude obsahovat lásku i smrt, je sice laciný zboží, ale laciný zboží dělá život pestřejší. Místo slibované historie však následuje série dalších písní a čísel. Je to kabaret, jehož refrénem jsou kovbojské dupavé tanečky. Občas se mihne náznak vyprávění, např. v téměř žižkovské romanci, nazvané Jak jsem ho spatřila, pojednávající o děvě, která hledá toho svého, jenže ten místo sebe posílá pořád jiné, až jich je celých „sedm statečných“. Doprovodná scénická akce je ještě divočejší: na děvče, které má čert ví proč ocas, vytasí sedm statečných kolty, načež jsou postříleni cyklistou, který na ně pálí za jízdy z pušky. Leckteré číslo má opravdu ráz laciného wild west zboží, třeba „prostřelení' viditelně špendlíkem propíchnutého balonku, pár jich je překvapivých: např. verze kovbojského tance tří krasojezdců na kolečkových bruslích. Nejdramatičtější taneční číslo a píseň, k níž patří, jsou vypůjčené. Starých songů tu uslyšíme několik (Tennessee Waltz i Cucurrucucu, Paloma), tentokrát jde o Ameriku Vlasty Buriana, píseň z filmu Nezlobte dědečka (1934), z kterého pochází i taneček, který od Buriana převezme v Deadtownu celý mužský sbor a stupňuje ho do tempa tak vražedného, až jsem se - zejména o Petra Formana - bál. Jsou to hotoví, křečovitě se usmívající štvanci Divokého západu. Lehce a snadno naopak působí akrobatické psí kusy, které na svém kole provádí Jacques Laganache, jediný pravý cirkusák tohoto představení[2]). Jeho vrcholným číslem a současně vrcholem kabaretní produkce je rodeo, které s kolem provádí na trampolíně: na kole skáče, přemety dělá, dopadá i s bicyklem na záda a nakonec se na kole z trampolíny krkolomně zřítí.
Nedivil jsem se, že mu publikum zatleskalo. Z míry mě však vyvádělo, že se divákům líbilo všechno. Právě když byli zcela rozjaření, vystoupil Petr Forman a ohlásil, že teprve teď to bude „realy magic“. Protože skutečná magie se odehrává jen v naší fantazii. Pak před trochu zkoprnělým hledištěm začal vlastní Deadtown.

■ Vzadu se spustí tři plátna, vpředu průsvitná opona, projekční plochy pro rafinovanou projekci. Napřed sledujeme tanec stínů, perforaci a zrnění starého filmu. Na plátně pádí koník, vyčarovaný z klobouku, zdvojí se a předvede cirkusovou voltiž černé a bílé koňské siluety.
Pak se na plátnech zjeví arizonská divočina. Díky filmu letíme vyprahlou, archaicky sépiově tónovanou zemí, s kaktusy a rohatými kravskými lebkami. Nahoře plují oblaka. Je to detailně realistické i fantasmagorické, vidíme tedy např. koně, kteří mají sice nohy, ale i kolečka, jsou to surreálně vyhlížející zvířecí mobily a já mám pocit, že jsem podobné už někde viděl (u Méliése, u Karla Zemana…?). Kamera letí nad tou krajinou a my spatříme i dům, skály, kostel, most, přes který právě jede vlak, vodopád a pak konečně i Deadtown, to „kurevsky poklidný městečko“, jak hlásá titulek po vzoru němých filmů - vždyť taky půjde o němé divadlo. Na Deadtown se právě žene děsná písečná bouře. Postavy, teď už živí lidé, nikoliv promítané „stíny“, zápasí s vichřicí, než se dostanou do závětří, do saloonu.
Pryč jsou pestré barvy a blyštivé kostýmy.
naživo je všechno podobné starým fotkám: neostré, zahnědle bezbarvé. Dávné časy připomene i světlo, které dopadá na bledé tváře (jeho zdrojem jsou žárovičky skryté pod širokými krempami klobouků). Kovbojové, kteří spolu zpomaleně zápasí, i muž a žena, kteří v patře vstupují - za účelem zjevným - do pokojíku, ti všichni jsou úplné živé mrtvoly a člověk si maně uvědomí, že městečko Deadtown se jménem podobá Deadwoodu, reálném centru zápaďáckého života, i smyšlenému místu, kde vládnou zombie, zvanému Dead City. Není to však jediná asociace, která mi bleskne hlavou. Když u vchodu do saloonu zahraje jedna z postav letmo na elektrickou kytaru domácí výroby, evokuje mi to souběžně Jarmuschova Mrtvého muže, respektive kytaru Neil Younga, která ten film hudebně doprovázela, i české muzikantské kutily z okruhu Handa Gote či Warriot Ideal[3].
Návštěvníkem saloonu se stane i kouzelník a jeho robotická žena (Veronika Švábová). Místo těla má kožené brnění, které trčí na tyči z pojízdného podstavce: zdá se, že vskutku neskrývá žádné dolní končetiny. Je to robot na klíček, který, když je natažen, zpívá a mechanicky rukama „tančí“. Osazenstvo saloonu ale není příliš vstřícné k podobným zázrakům. Ani němý film, který kouzelník zákazníkům promítne, nezafunguje: místo obdivu vzbudí nevraživost. Už už hrozí, že bude kouzelník zastřelen popuzenými štamgasty, leč ti se stáhnou, když do saloonu vstoupí tajemný černý pistolník. Jedinou osobou, které kouzelník uhranul, je majitelka podniku. Bryskně z pokojíku vyrazí plešatého zápaďáka a kouzelníka, jenž ji vyčaroval kytici, ubytuje a namlouvá mu svou dceru Josefínu. Ta je však zamilovaná do černého pistolníka a on do ní. Kouzelníka, i když to skrývá, námluvy pranic netěší, neboť robotická žena je jeho utajovaná, jen trikem na robota proměněná manželka, což ovšem nikdo netuší, ani pistolník, který na kouzelníka, coby soka, dostává doslova pifku.
I když kouzelník vypadá na unaveného iluzionistu prostředních kvalit, zázraky se v jeho blízkosti dějí. Díky loutkám a filmu. Kromě koně-kola, který se ukáže i „naživo“, se několikrát objeví loutkový sup jak živý, jenž sedí na holé větvi a kýve hlavou, a stejně realistický pásovec, tedy mechanismus v jeho podobě, který pobíhá (rozuměj: popojíždí) po scéně a stočen do kuličky je odkopnut coby míč. Na promítaném nebi v arizonské krajině zas visí méliésovský měsíc s lidskou tváří. Projekce s divadlem se kouzelně prolínají, až si jeden pomyslí, že tady Formani dělají, co by měla dělat Laterna magika, a film se na jednom místě dokonce zasekne a pár „okýnek“ - i živé postavy na scéně - běží chvíli tam a chvíli pozpátku.
Jak se divák spíš než rozuzlení dočká vršení dalších, stále zapletenějších zápletek, narůstá i ztřeštěnost optických zázraků. Kouzelník pustí na starém gramofonu praskající desku s písní své vlasti: je to Kde domov můj, který v roce 1914 (tehdy ještě nešlo o hymnu) nazpívali v opravdu okouzlujícím dvojhlasu Ema Destinová a její přítel, francouzsko-alžírský barytonista Dinh Gilly. Všichni jsou povznášejícím způsobem dojatí, až na pistolníka. Plešoun Jacques na jeho příkaz rozstřílí gramofon a pak - to už v projekci - i kaktus. Kouzelník se však obrátí k plátnu a místo po kaktusu očaruje, počůrá. Vyroste tam podivuhodná květina, vyletí motýli, horkovzdušné balony i kolotající planety. Je to trochu verneovka, trochu sci-fi, trochu psychedelická halucinace.
Tím zázračným výjevem by se mohlo končit, ale nekončí. Kouzelníkova žena-robot je unesena. Následuje starofilmová honička, kdy v projekci jede krajina a před ní běží skoro na místě herci. Projedou i kaktusy na skejtech, na plátně se mihne westernový hřbitov (stejný byl v Limonádovém Joeovi) a znovu i hledící tvář měsíce, pásovec, sup… Skoro se koná a nedokoná svatba, při veliké střílečce se kdekdo - i kouzelník - kácí mrtev, aby vzápětí ožil. Zdá se, že smrt v tomhle městě mrtvých neexistuje. Zřejmě ani život. A tak nakonec zní zas Kde domov můj a kouzelník a jeho žena odjíždějí na kolech- koních. Třeba míří - jako hrdinové loutkové hry Gunthera Eicha Čeští krejčí, na které jsem si mimoděk též vzpomněl -do ideálního města, kde budou konečně žít a mezi svými, do „zlaté Prahy“.
Možná mi ta Eichova hra vytanula na mysli, neboť jsem pociťoval deficit pospolitosti. Formani se touhle technologickou, vymakanou show notně vzdálili od maňáskové rakvičkárny, se kterou před léty začínali na Divadelní pouti. Zároveň se vzdálili i od publika. V Boudě, v Obludáriu i např. v Čarokraji byli diváci zahrnuti do světa jeviště. Tady na něj vstoupí, až když vlastní představení skončí: zatímco kapela dál hraje, je bar v saloonu, ve kterém nalévá kouzelník, otevřen divákům a všeobecnému veselí.[4])

Deadtown (Forman Brothers’ Wild West Show), námět a scénář Ivan Arsenjev a Petr Forman, režie P.Forman, scénografie Josef Sodomka a Matěj Forman, výtvarné řešení interiéru stanu M.Forman, choreografie Veronika Švábová, Marek Zelinka a kolektiv, hudba a písně Marko Ivanovič, Jarda Traband Svoboda a další, kostýmy Andrea Sodomková, animace a filmový obraz Josef Lepša, kamera Jaromír Kačer, zvuky a ruchy Míchal Holubec a Marek Poledna (Studio Bystrouška), obrazová postprodukce i/o post, technologie projekcí 3dsense, světelný design Louise Gibaud a P.Forman, koncepce světel Igor Schmidt, Petr „Goro“ Horký a P Forman, koncepce zvuku Philippe Leforestier a Philippe Tivilier, Divadlo bratří Formanů, v koprodukci Théátre-Sénart, Scěne nationale - Lieusaint (France), Théátre du Manége - Scéne nationale - Maubeuge (France), Le Manége Mons - Centre Drama- tique - Mons (Belgium), Parc de la Villette - Paris (France), MCB° Bourges (France), MC2: Grenoble (France), Latitude 50, Póle des arts du cirque et de la rue - Marchin (Belgium), l’Avant SeineThéátre de Colombes (France), za podpory Théátre de Cornouaille - Scéne nationale de Quimper (France), Silkeborg Duk- keteaterfestival - Festival of Wonder (Den- mark), Festival Internazionale di Andria Castel dei Mondi (Italy), Citta di Andria (Italy), La Ville de Rennes (France), premiéra 7.3.2017 (Sénart, Francie), česká premiéra 9.6.2017 (Praha)

vyšlo v SADu 5/2017



[1]) Obdobná pádící silueta koně byla k vidění už v Obludáriu: tam jako stínohra na sukni krasojezdkyně.

[2]) Hrál už v Obludáriu, kde nahradil Petra Píšu, jinak jde o bývalého hráče v kolové.

[3]) Osobně jsem myslel na Procházkovy ztřeštěné instrumenty, které dobře zná i u Formanů a v Deadtownu vystupující Veronika Švábová, jenže správná odpověď je za bé: nástroj do představení přinesl v inscenaci též hrající Vojta Švejda, který je jinak doma ve Warriot Ideal. 

[4]) Tento přerod divadla v hospodu použil v novém cirkusu kdekdo, mimo jiné i Formani v Obludáriu.