Hana Sterjčková

Chyba jako výchozí bod

Jemná divadelně-cirkusová groteska Víta Neznala a kol. Chyba si s nadhledem pohrává s (ne)dokonalostí. Leitmotivem a motorem celé inscenace je nicméně proklamovaná touha po bezchybnosti: čtyři účinkující se potýkají s omyly divadelními, ale procházejí také rejstříkem chyb vlastních nebo obecně lidských. Mezinárodní seskupení, které se v podobné sestavě představilo již před třemi lety inscenací Mimo provoz,[1] sdružuje akrobaty vzdušných disciplín a performery z oblasti tance a fyzického divadla. Specializací Švýcarky Stephanie N‘Duhirahe a českých artistek Elišky Kasprzyk a Elišky Brtnické je závěsná akrobacie na laně a hrazdě, Francouz Florent Golfier a Slovák Viktor Černický jsou zaměření spíše na pohybové divadlo a tanec, přičemž především Golfier využívá i své nadání pro herecké výstupy, které nemají daleko ke standupovému bavičství. K základní sestavě patří i autor hudby Matouš Hejl, jenž v obou inscenacích vytváří osobitý zvukový svět. Nově tým posílil light designér Michal Horáček. Chyba je inscenace na první pohled nenápadná a neokázalá, neusiluje o cirkusový „wow efekt“ ani o tradiční divadelní dramatickou situaci, zalíbení nachází v oslovování diváků a v improvizaci v rámci pevně dané struktury. Není přitom úplně snadné vymezit žánr: Neznal se pohybuje na pomezí fyzického divadla a nového cirkusu. Snad nejlépe sedí označení komorní divadelně cítěný cirkus.
Téma Chyby připomíná už samotný program. Je to sice jen malá karta se základními informacemi, nabízí však možnost doplnit vynechaná písmena i-y do jmen tvůrčího týmu. Když pak diváci vstoupí do malého sálu multifunkčního prostoru Jatka78, na jevišti spolu trénují akrobatky Eliška Kasprzyk[2]) a Stéphanie N‘Duhirahe náročné cviky na hrazdě. Balancují, jsou si oporou, občas ale také odpočívají a uvolněně se zdraví s přicházejícími; příjemně plynoucí hudební podkres párkrát protne svolávací gong. Mezi vcházející diváky se vmísí Viktor Černický, jenž jde pomáhat s hrazdou a zapíná si přitom košili, Florent Golfier se rozmlouvá a kontroluje mikrofon. Ten je ovšem vypnutý a navíc umístěný příliš vysoko, stejně jako hrazda. Ze zářivek na zadní stěně jedna buď nesvítí vůbec, nebo nepravidelně poblikává. Černický v růžové košili po chvíli překročí rampu a vydá se do hlubin hlediště, přátelsky zdraví publikum a hledá správně, respektive „bezchybně“ oblečené diváky („Abych s vámi co nejlépe ladil“) Později se ale rozhovoří zcela bez zábran: „Já jsem hrozně rád, že jste oblečení tak jako různě, že třetí řada je nádherně zarovnaná dočerna, ale že jsou tu i lidé, kteří trošku vyčnívají z toho černo-bílého, aristotelovsky ambivalentního vidění světa. Tak jsem si řekl, že by to nemělo být černobílé, že jsou i jiné věci než den a noc, že je i soumrak, svítání…“[3]) V sále záhy vzniká přátelsky pospolitá atmosféra.
Všichni čtyři účinkující stále stupňují úsilí, s jakým plní úkoly, které je nutné provést před obvyklým začátkem představení. Kontrolují nářadí, připravují rekvizity, převlékají se do kostýmů. Černický nepřestává konzultovat výběr a úpravu své košile, Golfier přesazuje diváky tak, aby bylo hlediště barevně a stylově sladěné, N‘Duhirahe požádá kohosi z publika, aby jí pomohl vyšponovat lano. Všichni přitom do sebe každou chvíli znenadání vrážejí, což bude, jak se postupně ukáže, jeden z leitmotivů celé inscenace. Prolog uzavře otázka do publika: „Takže dobrý, jo?“ Diváci souhlasí. Černický, který zůstal na scéně jako poslední, zmáčkne vypínač - načež vypadne světlo.
Po chvíli nejistoty zazněly rázné fanfáry a do napjaté atmosféry vyšla ze zákulisí znovu celá skupina. Před diváky odhodlaně stáli čtyři úhledně oblečení účinkující: tři v kostýmech kombinujících černou a bílou, zato Černický měl k černým kalhotám růžovou košili. Poprvé nastal čas na nonverbální klaunérii založenou na očním kontaktu a káravé pozornosti upřené na jednoho z účinkujících. Z řady se vytratil nejprve špatně oblečený Černický, záhy poté odběhla Kasprzyk kvůli zapomenuté visačce u kalhot. N‘Duhirahe znervóznilo roztrhlé tričko, ale při jeho úpravě je rozervala ještě více, k tomu si roztrhla korále, ty se rozkutálely, a tak utekla i ona. Na scéně zůstal pouze Florent Golfier, „pan Dokonalý“ v roli komentátora. Publikum oslovil česky, ovšem se silným francouzským přízvukem: „Vy se na mně díváte a hledáte chybu, že?“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Já vám řeknu hned, co je na mě špatně.“ Znovu chvíle tichého napětí, které už v sále vyvolalo úsměvy. Následovala pointa: „Nic.“ Dobře vystavěný gag (jakých pak bylo v průběhu představení více) demonstroval dar pro situační komiku. A Golfier svou myšlenku důsledně dokončil: „To se mám vážně svléct, abyste viděli dokonalé tělo?“ Na premiéře jej nevyvedla z míry ani divačka, která nadšeně zvolala: „Ano!“ (což výrazně oživilo náladu v sále).
Dění na jevišti od první chvíle doplňovala „haprující“ technika. Přerušovaná reprodukce hudby, občas hluchý a jen stojem na špičkách dosažitelný mikrofon, potíže s osvětlením. V průběhu některých výstupů se navíc ukázalo, že chybějí rekvizity, jako třeba židle, kterou si pak performeři půjčili z hlediště.
Neznalův úsporný režijní rukopis směřuje v Chybě (stejně jako v předcházející inscenaci Mimo provoz) k leporelu zdánlivě náhodných výstupů či zřetězených motivů. Florent Golfier například sleduje číslo Elišky Kasprzyk na hrazdě. Zatímco se artistka protáčí, šplhá, sjíždí hlavou dolů či balancuje, on „jen“ stojí v šeru na špičkách a drží konec lana, které mu visí nad hlavou. Je ale tak nenápadně nápadný svými pomalými pohyby, že pozornost publika mezi oběma umělci přeskakuje. Když Kasprzyk završí svoje číslo a odejde, Golfier se chytne lana oběma rukama a snaží se zhoupnout k vysoko umístěnému mikrofonu. Po několika pokusech, kdy pokaždé stihne říci jen malý úsek věty, to vzdá. Do publika se ovšem obrátí se slovy: „Vám vadí moje bílá košile?“ Situaci následně znovu otočí N‘Duhirahe, která mu na hlavu nasadí ochrannou přilbu a vyšplhá se po něm na lano.
Na jevišti se setkává kvarteto vizuálně odlišných performerů s různými dovednostmi, pochybnostmi a záměry, ale se stejným společným cílem - odehrát představení navzdory všem překážkám bez chyby. N‘Duhirahe a Kasprzyk předvedly z artistického hlediska dobře dotažené sólové a párové sestavy, ať už na laně, či hrazdě. Ty však doplňovaly momenty, které vycházely ze zcela jiných principů. Například rozpracování výše zmíněného motivu rozkutálených korálků. Stéphanie N‘Duhirahe se poté, co zničila tričko a přetrhla šňůru perel, vrátila na jeviště, aby předvedla své číslo na laně. Eliška Kasprzyk jí zde ovšem vtiskla do ruky korálky, které mezitím s pomocí diváků sesbírala. N‘Duhirahe si po chvíli váhání ruce překvapivě uvolnila tak, že korálky nasázela do svázané husté kštice. Ty jí ale odtud po celou dobu cvičení vypadávaly a hlasitě ťukaly do podlahy. Poradit si však musela i s „chybou“ v podobě utažené sukně: když zjistila, že bude překážet, umně ji přímo v průběhu sestavy vysvlékla. Zcela jinak, než bývá obvyklé, se do akce zapojili i její kolegové: ti postávali na jevišti, ale místo „podpůrných pohledů“ neustále neohrabaně uhýbali povlávajícímu konci lana (když se to později opakovalo, vybavili se raději stavařskými helmami). Přitom se však stále dívali do publika a velmi výmluvně dávali najevo své rozpoložení.
Performeři mezi sebou také často soupeří, a o svoje místo v centru pozornosti občas neváhají bojovat. Výmluvným příkladem byl moment, kdy se N‘Duhirahe snažila vyšplhat na lano. Zbylí tři kolegové jí nejprve lano vypínali a drželi, po chvíli se však všichni spojili proti ní: Černický s Kasprzyk tahali za druhý konec lana, Golfier se přetáčel na všech čtyřech na podlaze s omotaným lanem okolo pánve. Výsledkem byla marná námaha: artistka sice šplhala vzhůru, ale lano s ní neustále sjíždělo opačným směrem. Situace se pak pootočila, jak je v Chybě obvyklé, a na laně se (lano na sebe navíjela N‘Duhirahe) ocitl Golfier. Ten se snažil šplhat nejprve elegantně, potom poněkud chaoticky, skončil ale pádem. „Vy si myslíte, že jsem z toho lana spadl“ řekl, vzápětí však dodal, že šlo o trik.
V poslední třetině scéna výrazně potemněla, světlo jen poblikávalo, účinkující do sebe častěji vráželi a opakovaně se sesouvali k zemi. Najednou se začali přetahovat mezi sebou, N‘Duhirahe a Kasprzyk šplhaly na lano jedna přes druhou. Ta, která byla výš, sjela dolů pod vahou té druhé a tak stále dokola, až dokud se obě vyčerpaně nesesunuly na podlahu. Oba performeři (jejichž herecké výrazové prostředky byly na rozdíl od artistek celkově bohatší) zápasili tak, že se přetlačovali, nadzvedávali, posunovali, převalovali jeden přes druhého, vždy v blízkém kontaktu tělo na tělo. Jejich souboj skončil, když se Černický zarazil pánví o nízko zavěšenou hrazdu. Rozhoupal se a vlál až nad první řady hlediště. Chvíli létal těsně nad hlavami diváků v prvních řadách, pak se zastavil, zlomil se v pase a doslova se opřel čelem o podlahu - a v této značně necirkusové pozici pak dělal němého partnera N‘Duhirahe, která hovořila o hledání židle.
Všechny čtyři účinkující v závěru spojí rozlitá voda, která si vynutí společný úklid. Sušení podlahy vrací do hry nadsázku a připomíná rozdílnou stylizaci protagonistů: zatímco dámy pracují jednoduše a účelně, pánové se pouští do komplikovaného tanečního smýkání hadry i sebou samými. Což vede k otázce, proč se na samém konci rozvíjí bezchybná choreografie, při které do sebe nikdo nevráží tak jako dosud. Je to nový začátek ve vyčištěném prostoru? Pokus o nové představení, tentokrát bez chyb? A není to chyba, usilovat o bezchybnost?
Vít Neznal vytvořil divadlo, kde se vše proplétá, ale přitom jakoby se nic zásadního neděje. Chyba však navzdory tomu dokáže strhnout svou bezprostředností, nápaditostí i humorem. Díky tomu není na závadu absence přímočarého příběhu nebo hlubokého poselství. Nevadí, že inscenátoři nepředvádějí cirkusovou magii nebo mimořádnou artistickou úroveň. Inscenaci lze brát jako potvrzení toho, že dobře zvládnutá interakce s diváky a schopnost pracovat se situační komikou se může vyrovnat číslu o mnoha saltech vzad.

Vít Neznal a kol.: Chyba, režie V.Neznal, scénografie Petr Vítek, hudba Matouš Hejl, světelný design Michal Horáček, dramaturgie Petr Erbes, premiéra 18.9.2017 v Jatkách78

vyšlo v SADu 2/2018



[1]) Premiéru měla v klubu Mlejn Praha v roce 2015. SADu 4/2015 o ní psal Vladimír Mikulka v článku Na pólech protilehlých

[2]) Inscenace počítá s alternací Elišky Brtnické a Elišky Kasprzyk, v období od premiéry do ledna 2018 však hrála pouze druhá jmenovaná.

[3]) Citace podle videozáznamu z premiéry (18.9.2017).