archiv II. > Archiv III. > Beranidla budoucnosti
Vladimír Mikulka

Beranidla budoucnosti

Václav Havel vstoupí na scénu jako deus ex machina, aniž by to mělo cokoli společného s probíhající tahanicí o davidovici. Jeho výstup je akce zcela samostatná a na okolním dění nezávislá, jak to ostatně odpovídá významu postavy. Dokud mluví, ostatní akce se zastaví.
Václav Havel: Milí spoluobčané. Koncem osmdesátých let byla doba těhotná změnou, zároveň ale zůstávala svým specifickým způsobem zatuhlá, nehybná. Jistě, bylo možné stále dál psát hry, články, občas se nechat zatknout na Václavském náměstí, ale ve vzduchu již bylo cítit cosi nového. Změnu jsem samozřejmě vítal, ale zároveň jsem intuitivně, ne‑racionálně tušil, že změna sama o sobě nemusí vždy znamenat zlepšení.
No nic, asi byste chtěli raději slyšet ňáký jasný slovo, co?
Takže: s Lojzou Lorencem jsme se začali scházet v osmaosmdesátym. A věřte mi: domlouvat se šéfem estébé státní převrat není žádná legrace. Jenže mnohem větší problém byl, jak aspoň trochu rozhejbat lidi.
Potichu remcat, to jo. Dávat se ke komunistům a rozkládat stranu zevnitř, to taky jo. Tu a tam se podepisovaly bezzubý petice. Jenže tím to taky všechno skončilo. Vypustili sme s Lojzovejma klukama nějaký balonky, nechali sme párkrát postříkat demonstranty, ale celkem nic z toho nebylo. Lojza byl úplně hotovej a koukal na mě, jako kdybych za to moh… A do toho ještě ty uslintaný osmašedesátníci a Kocáb s Horáčkem, ega jak žižkovská věž, keců plno, ale skutek utek.
Kdyby v devětaosmdesátym nepřijela ta šikovná holčina z kágébé, tak by se to tu takhle patlalo snad až dodnes. /…/

celou hru najdete v čísle