archiv II. > Archiv III. > Řeč jako šperk
Peter Benjaminson

Řeč jako šperk

Obecný předpoklad, že řeč je živlem komunikace, ať už jedno či druhé chápeme jakkoli, je nezpochybnitelný. Je ale otázka, co všechno k této definici ještě patří. Neboť nestačí věnovat pozornost jen vlastním, jazykově kodifikovaným významům v jejich kontextech, tedy obsahu výpovědi, nýbrž je třeba si všímat mnohem pozorněji samého aktu vypovídání, řečovému chování neboli nonverbální sociální praxi, jak tento fenomén nazývá Florence Ballard ve své knize Speech Acts – Almost Always.
Je samozřejmé, že i v tomto případě vycházíme z řeči, ale její popis musí být širší, to jest, měl by zahrnout právě i onu „sociální praxi“. Florence Ballard hned v úvodu své knihy naznačuje, jak by toto rozšíření mělo vypadat a jaké jsou jeho možné důsledky.
„Řeč je polem vcelku častého jevu: prostředek se stává účelem, ba nezřídka dává na původní účel zcela zapomenout a generuje nové cíle; nástroj vystupuje ze své neviditelnosti a stává se objektem nové praxe. Není to nic neobvyklého, například v umění (pokud je jeho prostředkem jazyk) bychom našli bezpočtu příkladů, které tyto posuny a přesuny dokládají, avšak v případě běžné komunikace nové zacházení s řečí jakoby vystupuje nad rovinu prostého sdělování a ustavuje zvláštní «svět», který není ani přírodou, ani kulturou, nýbrž sociálně konstruovaným a sdíleným prostředím, v němž nad komunikací obsahů převažuje sebemanifestace mluvčích. Výraz «řečové chování» pak označuje toto zdvojení: tím, že mluvčí říká něco o něčem, prezentuje sebe sama druhým. Ve světě sociálních sítí pak tento důraz na to, jak se to či ono říká, převažuje nad tím, co se o tom či onom vypovídá.“ (s.5)
Podle Florence Ballard dochází zejména v dnešní době k tomu, že „řeč“ říká víc, než jen to, co gramaticky umožňuje daný jazyk, že je do značné míry autonomním polem jednání – nikoli médiem komunikace, nýbrž privilegovaným polem socializace. To nutně vede k přehodnocení samotného řečového aktu, v němž se mnohem více akcentuje jeho performativita (řeč nekonstatuje pravdivá či nepravdivá fakta, nýbrž koná). V 2. kapitole své knihy (s podtitulem „Mluvíme rukama i očima stejně jako ústy“) pak uvádí četné příklady tohoto „obratu od sdělování k přesvědčování“. Na řeči je mnohem signifikantnější to, co se většinou pokládalo za její pouhý průvodní jev: rytmus a intonace, pečlivé modulování slov hlasem a jeho barvou a podobně. Zásadní význam pak samozřejmě mají i gesta či postoj, jaký mluvčí zaujímá, když mluví, včetně všeho toho, co lze sice na způsobu vypovídání jasně vnímat, ale jen obtížně popsat. V závěru této kapitoly čtenáře určitě zaujmou pozoruhodné analýzy právě těchto nesnadno uchopitelných modulací: vlezlý hlas, panovačný či plačtivý projev a další./…/

celý text najdete v čísle