archiv II. > Archiv III. > Zabití z lásky (Penthesilea v Berliner Ensemble)
Zuzana Augustová

Zabití z lásky (Penthesilea v Berliner Ensemble)

/…/ V Bochumi interpretovali Achilla a Penthesileu jakožto postavu dvojjedinou: Achilles byl mužskou Penthesileou a současně ženským mužem, Penthesilea ženským Achillem. Sandra Hüller s krátkými blond vlasy se střihem jak z „osmdesátek“ ztvárnila královnu Amazonek energicky a bojovně, jejímu projevu ale chyběly jemnější tóny, láskyplná něha i půvab. Constanze Becker v inscenaci Berliner Ensemble je po všech stránkách jejím opakem. Útlá herečka v nádherné žluté róbě s krinolínou, holými rameny a pažemi a splývavými černými kadeřemi je nesmírně ženská, něžná a láskyplná, a přitom v lásce krutě nesmlouvavá. I tak ovšem lze v berlínské interpretaci nalézt podobnou dvojjedinost dominantní silné hrdinky a žensky jemného a submisivního Achilla, jakého představuje štíhlý vysoký Felix Rech, působící podobně křehce jako Jens Harzer. Thalheimer navíc zvolil na první pohled velice podobný inscenační princip jako Simons v Bochumi. Počet aktérů zredukoval na tři a i on je nechává vystupovat na víceméně holé temné scéně. Množství válečnic zastupuje jediná postava nazvaná prostě Žena v podání starší herečky Josefin Platt oblečené v neutrálních bílých plátěných šatech. Přesto je emocionální náboj, herecká stylizace i jevištní účinek obou inscenací diametrálně odlišný.
Hned v počáteční vzájemné póze obou hlavních aktérů je viditelně obsažen i princip jejich vztahu, veškerá něha jejich milostného citu i předzvěst ničivé síly lásky. Penthesilea Constanze Becker spočívá na vrcholu temné hladké hory jako z kamene, kterou na jeviště coby jediný scénografický prvek postavil Olaf Altmann, jenž s oblibou pracuje s takto monolitní hmotou vytvářející dojem skály či srázu (viz „železnou oponu“ s jedinou šikmou škvírou v Thalheimerově inscenaci Hofmannsthalovy Elektry v Burgtheatru v roce 2012 nebo šikmou „čedičovou“ stěnu na jevišti Akademietheatru v Zimním putování Elfriede Jelinek v režii Stefana Bachmanna v roce 2011.
Dění je předem uzavřeno do kruhu: už v úvodní scéně drží Penthesilea v náručí zkrvaveného Achilla napodobujíc tak Pietu. Tragédie je od začátku dovršena. Penthesilea se probrala z transu a neví, že Achilla zabila. Naopak pociťuje radost, která je však u ní paradoxně spojena s připraveností zemřít. Ptá se, zda už je v Elysiu nebo zda pouze sní. Láska je tak hned spojena s všudypřítomnou smrtí, jsou to jediné síly, které v tomto dramatickém světě vládnou. Život si postavy pletou se snem, jsou ovládány takřka barokním existenciálním pocitem: spánek symbolizuje smrt, anebo život po smrti, a my nikdy nevíme, kdy sníme a kdy bdíme. (Vzpomeňme v této souvislosti na motiv snu, somnambulnosti působící na první pohled překvapivě v souvislosti s válkou, jak je to charakteristické i pro prince Bedřicha Homburského.) Kleist studoval kantovskou filosofii a jeho ústřední ideou byla pravda, která je však v životě pro člověka nepoznatelná, a sebezdokonalení přesahující pozemský život. Obojí patřilo k duchovním a filosofickým hodnotám jeho doby. Kleistovým postavám se daří nepatrně se dotknout pravdy a poznání až ve chvíli, kdy se chystají překročit hranici mezi životem a smrtí./…/

celý text najdete v čísle

Heinrich von Kleist: Penthesilea, režie Michael Thelheimer, Berliner Ensemble, 2015.