archiv II. > Archiv III. > Zahánení strachu strachem
Augustin Assortir

Zahánení strachu strachem

Ivan Sardu, lékař působící v cagliarském Institutu experimentální terapie, byl toho názoru, že lidi mají rádi hrůzostrašné příběhy, ale ne proto, že by se chtěli bát. „Na vyvolání strachu“, řekl, „by stačilo natáčet reality show ze zubařské ordinace. Nefunkčnost takového formátu už ověřila jistá malajská televizní stanice, která podobné reality show vysílat začala a raz dva s ním skončila, neboť odliv diváků od obrazovek byl téměř absolutní. Nás totiž netěší se bát, my vyhledáváme horory naopak proto, že se chceme svého strachu zbavit. Je to jako zaklínání. Strašidelný příběh souběžně konzumujeme i si ho přivlastňujeme. Mění se z cizí v naši představu. A protože platí, že to děsivé, co si umíme představit, se nestane, nemusíme se absorbovaného hororu už bát.“
Pozorného čtenáře nejspíš překvapí fakt, že na zmíněné teorii mohl Sardu postavit své terapeutické experimenty, a to ke všemu experimenty úspěšné. 
Jako formu zvolil psychodrama, přičemž napoprvé shromáždil skupinu pacientů trpících paranoidní představou, že jsou pronásledováni. V rámci seance sehrál personál roli pronásledovatelů. Byla to zprvu náležitě monstrózní strašidla, která však postupně ztrácela mohutnost a sílu, až z nich nakonec zbyly pouhé nemohoucí, komické chudinky. Sardu tak svou teorii nenápadně opevnil tím, že děsivé zesměšnil. Syžet byl jednoduchý, velká pozornost byla věnována do té doby v psychodramatu zanedbávaným maskám, kostýmům a kulisám. Stačilo pár představení a pan doktor mohl slavit úspěch své metody. Několik pacientů dokonce prohlásil za zcela vyléčené.

celý text najdete v čísle